infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2008, sp. zn. IV. ÚS 1586/07 [ usnesení / FORMÁNKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:4.US.1586.07.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:4.US.1586.07.2
sp. zn. IV. ÚS 1586/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2007 sp. zn. 11 Tdo 1061/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 8 To 148/2005 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2005 č.j. 1 T 13/2005-2004, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, 4, 8 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel spatřuje porušení ústavních kautel téměř výlučně v tom, že soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, cituje rozsáhlé části odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, s těmito polemizuje a nabízí vlastní hodnocení důkazů, o které je výrok o jeho vině opřen. Dále vyslovuje nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že doznání L. P. i k vraždě H. K. v opakovaném hlavním líčení je nevěrohodné a účelové, s tím, že již před zahájením trestního stíhání se L. P. k této vraždě doznal a byť i tuto výpověď není možno jako důkaz v řízení před soudem použít, lze k této přihlédnout při posuzování věrohodnosti jeho další výpovědi. Stěžovatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně není odůvodněn způsobem zakotveným v ustanovení §125 trestního řádu, toto pochybení nenapravil ani odvolací soud a i Nejvyšší soud měl zjistit, že výrok rozsudku je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Dle názoru stěžovatele důkazy napadená soudní rozhodnutí ve svých důsledcích porušují zásadu in dubio pro reo a domáhá se proto přezkoumání závěrů obecných soudů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem. V závěru odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebylo řádně ve smyslu ustanovení §31 trestního řádu rozhodnuto o jeho námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně uplatněné v podání ze dne 22. srpna 2005 a bylo porušeno jeho základní právo na používání mateřského jazyka, neboť přibraný tlumočník nebyl dostatečně kvalifikovaný. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 13/2005, ze kterého zjistil následující: Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2004 č.j. 1 T 35/2003-1275 byli stěžovatel a jeho otec L. P. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, a to jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona, dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let. Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba spoluobvinění odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2004 sp. zn. 8 To 50/2004 zamítnuta. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž oba napadli dovoláním, na jejichž podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. března 2005 sp. zn. 11 Tdo 1311/2004 v plném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu a přikázal, aby soudem prvního stupně byla věc v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta. Důvodem uvedeného postupu dovolacího soudu byla právní vada rozhodnutí soudů prvních dvou stupňů spočívající v posouzení trestné činnosti stěžovatele a spoluobviněného L. P. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, aniž by pro takový závěr existovala odpovídající skutková zjištění a aniž by byla vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Ve vztahu k této právní vadě se Nejvyšší soud zabýval podrobně i důkazy ve věci provedenými a skutkovými závěry z těchto důkazů vyvozených soudy v řízení předcházejícím řízení dovolacímu. Po novém projednání věci Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 4. listopadu 2005 č.j. 1 T 13/2005-2004 tak, že stěžovatele a L. P. uznal vinnými, že "dne 22. července 2003 kolem 16,00 hod. přijeli motorovým vozidlem, které řídil L. P. před dům čp. 118 v Litvínovicích, okr. České Budějovice, ozbrojeni pistolemi, a poté, kdy L. P. vyvolal slovní a fyzický konflikt s J. S., R. S. a H. K., do kterého se zapojil i J. P., v průběhu konfliktu L. P. zastřelil třemi výstřely z pistole ČZ, vz. 45, ráže 6,35 do oblasti zad a hrudníku R. S., třemi výstřely ze stejné zbraně do oblasti zad J. S. a J. P. pěti výstřely z pistole ČZ, vz. 27, ráže 7,65, H. K. do oblasti zad, hrudníku, břicha a dolních končetin a v důsledku těchto střelných poranění R. S. a H. K. na místě zemřeli, J. S. zemřel při převozu do nemocnice", čímž stěžovatel spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (L. P. trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona). Dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Za citované trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody v rozsahu rozvedeném ve výroku shora citovaného rozsudku. Z podnětu odvolání stěžovatele i L. P. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 8 To 148/2005 napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody u dvou poškozených ve vztahu k nim sám znovu o náhradě škody rozhodl. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) a l) trestního řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. února 2007 sp. zn. 11 Tdo 1061/2006 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. III. Jak bylo shora konstatováno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Pokud se jedná o porušení procesních předpisů, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a zda řízení jako celek nebylo spravedlivé. V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165 a usnesení sp. zn. III. 375/04, nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně vyvrácení obhajoby stěžovatele, který v průběhu celého trestního řízení popíral vinu stíhanými trestnými činy a rovněž rozvedení úvah vedoucích k závěru, že nelze uvěřit výpovědi spoluobviněného L. P. při opakovaném hlavním líčení, a to v části, v níž se doznal k vraždě H. K. Při odůvodnění vyvozených skutkových zjištění přihlédl i k závěrům týkajícím se provedených důkazů, které jsou obsaženy v prvém rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. Ústavní soud již shora konstatoval, že stěžovatel v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci, stejně jako tvrzení, že nebylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti soudu prvního stupně a nebylo mu umožněno používat mateřského jazyka. Vrchní soud v Praze se všemi námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval a ač se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, sám rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele (str. 9-11 rozsudku odvolacího soudu sp. zn. 8 To 148/2005). Odvolací soud se rovněž řádně vypořádal s námitkami procesního charakteru, které shledal neodůvodněnými a tento závěr podrobně odůvodnil (nerozhodnutí o námitce podjatosti a používání mateřského jazyka - str. 8-9 téhož rozsudku). Rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání se zabýval opakovanými námitkami stěžovatele. Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu spatřoval stěžovatel v tom, že nebylo rozhodnuto podle ustanovení §31 trestního řádu o jeho námitce podjatosti předsedy senátu, kterou - dle jeho názoru - vznesl v podání ze dne 22. srpna 2005. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud stěžovatel brojil proti procesnímu postupu při vyřízení podání z uvedeného dne, nespadá takto formulovaná námitka pod žádný zákonný dovolací důvod, se samotnou námitkou podjatosti soudu prvního stupně se však velmi podrobně vypořádal, a to se závěrem, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou (str.8-10 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1061/2006). Dovolací soud se taktéž vypořádal s tvrzením stěžovatele, že skutkové okolnosti případu popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině nelze podřadit pod skutkovou podstatu uvedenou v §219 odst. 1 trestního zákona (uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu) a neopodstatněnost této námitky zákonným způsobem odůvodnil (str. 10-11 téhož usnesení). Další námitky vztahující se k hodnocení důkazů a k vyvozeným skutkovým zjištěním vybočovaly z rámce uplatněného dovolacího důvodu. V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil i nenaplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu. Ústavní soud dospěl k závěru, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se již soudy odvolací a dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu, Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje. Pouze pro doplnění uvádí Ústavní soud, že se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, který z konstatování soudu prvního stupně, že: "Podle názoru soudu přichází v úvahu jediný logický závěr, a to, že poškození byli zastřeleni buď oběma obžalovanými či obžalovaným L. P.", dovozuje, že i sám soud nevyloučil, že poškozené zastřelil L. P. a tudíž měl být zproštěn obžaloby. Citovanou částí odůvodnění soudu prvního stupně byl vysloven toliko obecný závěr, opřený o skutková zjištění vyvozená z provedeného dokazování, že pouze obžalovaní byli ozbrojeni a tudíž pouze oni mohli střílet, toto konstatování však nelze vykládat jako pochybnosti soudu, kdo z obžalovaných kterého poškozeného zastřelil, neboť hned v následující části odůvodnění soud konkrétně rozvedl, o jaké důkazy opírá závěr, že poškozeného H. K. zastřelil stěžovatel s tím, že výpovědi stěžovatele a L. P., jakým způsobem měl - dle jejich tvrzení - otec stěžovatele zastřelit jmenovaného poškozeného, jsou v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi z těchto důkazů vyplývajících. Ke konkrétní námitce stěžovatele, že k první výpovědi L. P. po zadržení mělo být přihlédnuto při posuzování věrohodnosti jeho dodatečného doznání, nutno připomenout, že k tomuto může sloužit pouze dřívější výpověď spoluobviněného za procesní situace upravené v ustanovení §212 odst. 1 trestního řádu, která v posuzované věci dána není. L. P. jako spoluobviněný k věci v přípravném řízení nevypovídal (č. l. 650-658 trestního spisu - výpovědi 25. července 2003, 31. října 2003, 21. listopadu 2003) a rovněž tak nevypovídal při prvém projednání věci soudem (č. l. 1161, 1175, 1188). Jenom pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ve výpovědi před zahájením trestního stíháním, které se stěžovatel v souvislosti s posuzováním věrohodnosti L. P. dovolává, jmenovaný sice přiznal, že střílel po třech osobách, ale hovořil jednoznačně o jediné zbrani, ze které střílel, a to o pistoli ráže 6,35 mm, přičemž v trestním řízení bylo nezpochybnitelně prokázáno, že H. K. byl zastřelen zbraní jinou - pistolí ráže 7,65 mm. Teprve při novém hlavním líčení dne 3. listopadu 2005 L. P. vypovídal o tom, že měl u sebe zbraně dvě, které v průběhu střelby vyměnil (č.l. 1974 trestního spisu). Stěžovatel tudíž neopodstatněně zdůrazňuje, že L. P. vypovídá stále stejně. Rovněž tak je nedůvodné tvrzení stěžovatele, že z provedených důkazů vyplývá, že v době střelby na H. K. ležel na zemi, neboť on sám ve výpovědi ze dne 21. srpna 2003 (č.l. 676-677) uvedl, že v době střelby na "skina", (tj. na H. K.), "stál" s tabulí v ruce mezi otcem a skinem. K rozporům mezi provedenými důkazy, zdůrazněnými v ústavní stížnosti, uvádí Ústavní soud, že soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možno uznat obviněného vinným stíhaným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy nutně musely vést k uplatnění pravidla "in dubio pro reo" tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu v posuzované věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 286/98, U 73/12 SbNU 541). Pravidlo "in dubio pro reo" lze použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se soudu pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu je v případě stěžovatele, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. Pokud stěžovatel ve vztahu k hodnocení důkazů poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), konkrétně na rozsudek Barbera, Messequé a Jabardo proti Španělsku, 1988, přičemž konstatuje, že toto rozhodnutí vyžaduje, "aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní pochybnost byl vyložen ve prospěch obviněného", nejedná se o přesnou citaci, neboť uvedený rozsudek připomíná základní zásadu trestního řízení, že "pochybnosti mají hovořit ve prospěch obžalovaného". V posuzované věci obecné soudy pochybnosti o vině stěžovatele neměly, jak je rozvedeno shora. Ústavní soud dále uvádí, že právě ve stěžovatelem citovaném rozsudku ESLP je v souladu s judikaturou tohoto soudu konstatováno, že se ponechává na vnitrostátních soudech, aby posoudily shromážděné důkazy, přičemž samozřejmě řízení jako celek musí být spravedlivé. Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a stěžovatel, ač namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, rozsah dokazování v odůvodnění ústavní stížnosti ani nenapadá. Vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy prvních dvou stupňů opakovaně mimořádnou pozornost a při prvém projednání věci i Nejvyšší soud. Ústavní soud se neztotožňuje rovněž s námitkou stěžovatele, že odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku je nedostatečné. Ze shora rozvedeného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tato odůvodnění jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. K procesní námitce stěžovatele, že nebylo řádně rozhodnuto o jeho námitce podjatosti předsedy soudu prvního stupně, dodává Ústavní soud k odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele, následující. O námitce podjatosti soudců soudu prvního stupně, kterou vznesl dne 19. srpna 2008 L. P., bylo téhož dne usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodnuto tak, že soudci příslušného senátu nejsou v trestní věci stěžovatele a L. P. vyloučeni. Vzhledem k tomu, že předmětné rozhodnutí se ve smyslu §142 odst. 1 tr. ř. přímo dotýkalo i stěžovatele, byl po vyhlášení usnesení dotázán, zda podává proti usnesení stížnost, což stěžovatel - po poradě s obhájcem - učinil. Následně stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost i odůvodnil podáním označeným jednoznačně "odůvodnění stížnosti obžalovaného do usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. srpna 2005 vydaného podle §31 odst. 1 trestního řádu" (č.l. 1823). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel neměl pochybnosti o tom, že rozhoduje-li soud o podjatosti soudu vznesené spoluobžalovaným, rozhoduje ve společné trestní věci i o podjatosti ve vztahu k němu, a proto využil práva podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek. Stížnostní soud se také skutečnostmi, ve kterých spatřoval stěžovatel důvod k vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně a které v odůvodnění stížnosti rozvedl, řádně zabýval a s těmito se vypořádal (č. l. 1837 trestního spisu). Následné tvrzení stěžovatele v odvolání i v ústavní stížnosti, že se nejednalo o "stížnost", ale o "novou námitku podjatosti", o které mělo být znovu rozhodováno podle ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, je tudíž neopodstatněné. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor důkazní situace a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění celkem tří rozsudků, usnesení odvolacího soudu a prvého usnesení soudu dovolacího. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jeho základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. IV. Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou. Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30.dubna 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:4.US.1586.07.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1586/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 6. 2007
Datum zpřístupnění 20. 5. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Formánková Vlasta
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/2993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6, §125, §134 odst.2, §265b odst.1 písm.l
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
soudce/podjatost
in dubio pro reo
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1586-07_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 58604
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08