ECLI:CZ:US:2008:4.US.159.07.1
sp. zn. IV. ÚS 159/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Vítězná 10, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. září 2005, č. j. 25 E 44/2001-176, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2006, sp. zn. 12 Co 564/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2006, č. j. 20 Cdo 926/2006-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy na ochranu základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Okresní soud v Karlových Varech výrokem I. rozsudku ze dne 28. června 2000, č. j. 8 C 2/2000-36, který byl potvrzen výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2000, č. j. 18 Co 600/2000-19, k žalobě stěžovatele určil, že darovací smlouva uzavřená dne 14. září 1998, kterou E. S. (dále jen "úpadce") darovala v rozsudku specifikovaný nebytový prostor a spoluvlastnické podíly na specifikovaném domu a pozemcích (dále jen "předmět výkonu rozhodnutí") své dceři M. S. (dále jen "povinná"), s právními účinky vkladu práva nastalými dne 21. září 1998 (dále jen "darovací smlouva"), je vůči stěžovateli právně neúčinná.
Okresní soud v Karlových Varech na návrh stěžovatele usnesením ze dne 26. dubna, č. j. 25 E 44/2001-36, ve znění usnesení ze dne 11. května 2001, č. j. 25 E 44/2001-40, nařídil k uspokojení v usnesení specifikovaných částek výkon rozhodnutí prodejem předmětu výkonu rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí. K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. dubna, č. j. 25 E 44/2001-36, ve znění usnesení ze dne 11. května 2001, č. j. 25 E 44/2001-40, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Karlových Varech výrokem I. usnesení ze dne 11. února 2002, č. j. 25 E 44/2001-70, ve znění usnesení ze dne 4. března 2002, č. j. 25 E 44/2001-77, opět rozhodl tak, že k uspokojení specifikovaných částek nařídil výkon rozhodnutí prodejem předmětu výkonu rozhodnutí. K odvolání povinné usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. února 2002, č. j. 25 E 44/2001-70, ve znění usnesení ze dne 4. března 2002, č. j. 25 E 44/2001-77, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 12 Co 308/2002, potvrdil.
Na základě návrhu ze dne 5. ledna 1998 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. února 2001, č. j. 27 K 10005/2000-49, s účinky ke dni 12. února 2001 na majetek úpadce prohlášen konkurz. V rámci tohoto konkurzního řízení byl v dražbě konané dne 30. ledna 2003 ve prospěch konkurzní podstaty zpeněžen předmět výkonu rozhodnutí. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2005, č. j. 27 K 1005/2000-170, byl konkurz na majetek úpadce zrušen.
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. září 2005, č. j. 25 E 44/2001-176 (dále jen "napadené rozhodnutí soudu prvního stupně"), byl výkon rozhodnutí nařízený usnesením téhož soudu ze dne 11. února 2002, č. j. 25 E 44/2001-70, ve znění usnesení ze dne 4. března 2002, č. j. 25 E 44/2001-77, prohlášen za nepřípustný a jako takový byl zastaven. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. ledna 2006, sp. zn. 12 Co 564/2005 (dále jen "napadené rozhodnutí odvolacího soudu"), napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. října 2006, č. j. 20 Cdo 926/2006-195 (dále jen "napadené rozhodnutí dovolacího soudu"), odmítl.
Stěžovatel s v záhlaví citovanými rozhodnutími (dále jen "napadená rozhodnutí") nesouhlasí, když řízením vedeným obecnými soudy předcházejícím vydání těchto rozhodnutí vytýká nerespektování čl. 36 odst. 1 Listiny, čímž mělo dojít k zásahu do jeho základního práva zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny, a navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil citovaná pochybení a napadená rozhodnutí zrušil.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudy všech stupňů porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, když se při svém rozhodování podle tvrzení stěžovatele neřídily pravomocným a tudíž závazným rozhodnutím odvolacího soudu (jedná se o usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001), v němž mělo být jasně stanoveno, že předmět výkonu rozhodnutí nepatří do konkurzní podstaty a tudíž na něj lze vést výkon rozhodnutí. Dále měl být stěžovatel mylně odkazován na možnost bránit svá práva žalobou na neplatnost dražby, když k jejímu podání neměl být aktivně legitimován. Závažným tvrzením stěžovatele uváděným ve stížnosti je též to, že darovací smlouva, kterou úpadce daroval předmět výkonu rozhodnutí povinné, nemá být ze zákona neúčinným úkonem dle ust. §15 zákona o konkurzu a vyrovnání a že tomuto úkonu správce neodporoval.
Ústavní soud po seznámení se s předloženou ústavní stížností, připojenou přílohou, s vyjádřeními Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech (tato vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti, proto nebyla zasílána stěžovateli k replice), se spisem Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 25 E 44/2001 včetně připojeného spisu téhož soudu sp. zn. 8 C 2/2000 a se spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 Cm 29/2001, sp. zn. 46 Cm 50/2001 a sp. zn. 27 K 1005/2000 vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 Cm 50/2001 Ústavní soud zjistil, že správce konkurzní podstaty úpadce Ing. Zdeněk Vyskočil (dále jen "správce") podal s odkazem na ust. §16 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání žalobu označenou jako žaloba na neúčinnost darovací smlouvy, kterou darovací smlouvě odporoval. Řízení o této žalobě bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. října 2002, č. j. 46 Cm 50/2001-19, zastaveno s odůvodněním, že se jedná o věc již pravomocně rozhodnutou, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. června 2000, č. j. 8 C 2/2000-36, když tímto rozsudkem vyslovená neúčinnost se má vztahovat ke všem věřitelům. Ačkoli podle názoru Ústavního soudu řízení o uvedené žalobě správce takto zastaveno být nemělo, neboť stěžovatel žalobou odporoval shora uvedené darovací smlouvě nikoli jako konkurzní věřitel, ale jako věřitel dlužníka, na jehož majetek ještě nebyl prohlášen konkurz, a též rozhodnutí o této žalobě bylo vydáno a nabylo právní moci ještě před prohlášením konkurzu na majetek úpadce, nedotklo se toto rozhodnutí žádným způsobem práv stěžovatele. Podle zjištění Ústavního soudu se v případě darovací smlouvy zřejmě jednalo o právní úkon neúčinný ze zákona vůči věřitelům, a to právě dle ust. §15 zákona o konkurzu a vyrovnání (ačkoli stěžovatel tvrdí, že tomu tak není a tuto skutečnost nevyslovil explicitně ani žádný z obecných soudů). Darovací smlouva byla uzavřena po podání návrhu na prohlášení konkurzu na majetek úpadce (darovací smlouva byla uzavřena dne 14. září 1998, návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce byl podán již dne 15. ledna 1998), úpadce jí převedl předmět výkonu rozhodnutí ze svého majetku na jinou osobu bezplatně a nepochybně se nejedná o přiměřený dar osobě blízké k obvyklé příležitosti. Tato neúčinnost nastává ex lege (s účinky ex tunc) a správce tak nemusel podávat žalobu na vyslovení této neúčinnosti, resp. žalobu odporovací (ačkoli toto správce učinil). S ohledem na výše uvedené nemělo být řízení o této žalobě podané správcem s výše uvedeným odůvodněním zastaveno. Nicméně, jak již uvedeno, zastavení tohoto řízení nijak neovlivnilo rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 25 E 44/2001, když nejpodstatnější okolností je, že předmět výkonu rozhodnutí patřil a byl zcela správně sepsán do konkurzní podstaty úpadce a jako s takovým s ním bylo dále nakládáno a jako na takový na něj bylo obecnými soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, pohlíženo.
Též s vazbou na výše uvedené Ústavní soud nepovažoval za relevantní námitku stěžovatele, podle níž soudy všech stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, když se, jak stěžovatel tvrdí, neřídily při svém rozhodování pravomocným a tudíž závazným usnesením odvolacího soudu (usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001). Podle stěžovatele v něm mělo být stanoveno, že předmět výkonu rozhodnutí nepatří do konkurzní podstaty úpadce, a tudíž na něj lze vést výkon rozhodnutí. Nejprve je nutno uvést, že výrokem tohoto usnesení takto stanoveno nebylo. Pouze v jeho odůvodnění je uveden závěr o tom, že předmět výkonu rozhodnutí nemůže patřit do konkurzní podstaty úpadce. Dále bylo zjištěno, že konstatování o tom, že předmět výkonu rozhodnutí nemůže být součástí konkurzní podstaty úpadce vyslovil Krajský soud v Plzni v odůvodnění usnesení ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001, pouze v návaznosti na neopodstatněnou námitku povinné týkající se správnosti vymáhané částky, a tvrzení, že tato bude rozporována v konkurzním řízení. Výrok rozhodnutí však na tomto závěru založen není. Je tedy zřejmé, že žádným z napadených rozhodnutí nebylo rozhodováno v rozporu s výrokem předmětného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001, ani s odůvodněním, na němž je výrok tohoto rozhodnutí postaven. Mimo to je nutno zdůraznit, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001, bylo vydáno ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí, nikoli ve fázi jeho zastavení, jak tomu je u napadených rozhodnutí. Zmínka o tom, že předmět výkonu rozhodnutí nemůže patřit do konkurzní podstaty úpadce (vyjádřená v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001, sp. zn. 12 Co 516/2001) pro obecné soudy ve vztahu k napadeným rozhodnutím závazná nebyla. Navíc předmět výkonu rozhodnutí do konkurzní podstaty úpadce, jak je dovozeno výše, patřil a tuto skutečnost konstatovaly též obecné soudy v napadených rozhodnutích.
Námitka stěžovatele o údajně mylném odkazu obecných soudů (Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu) na možnost stěžovatele bránit svá práva žalobou o neplatnost dražby, když k jejímu podání neměl být stěžovatel podle svých tvrzení aktivně legitimován, neobstojí. Stěžovatel k podání této žaloby aktivně legitimován byl, a to v souladu s ust. §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Drobné pochybení shledává Ústavní soud pouze v odůvodnění napadených rozhodnutí, a to co do ustanovení, podle kterého měla být žaloba podána. Namísto ust. §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách uvedeného Nejvyšším soudem a namísto ust. §48 odst. 4 zákona o veřejných dražbách uvedeného Krajským soudem mělo být oběma soudy odkazováno na ust. §48 odst. 3 téhož zákona. Jenom písařská nesprávnost odkazu však nemá na ústavnost tohoto rozhodnutí vliv. Nad to Ústavní soud dodává, že i pokud by stěžovatel k podání této žaloby, jak sám tvrdí, legitimován nebyl, byla by tato skutečnost bez vlivu na správnost výroků napadených rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že obecným soudům lze vytknout pouze drobná pochybení, která nedosahují ústavněprávní roviny. Jejich následkem nedošlo k zásahu do žádných ústavně zaručených práv stěžovatele a tato pochybení neměla vliv na výroky napadených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto správně. S ohledem na právě i výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu