infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2008, sp. zn. IV. ÚS 2072/07 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:4.US.2072.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:4.US.2072.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2072/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem Advokátní kanceláře v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 8 Tdo 431/2007, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 8 To 296/2006 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2006 č. j. 4 T 4/2006-179, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti usnesením ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 8 Tdo 431/2007 odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 8 To 296/2006, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2006 č. j. 4 T 4/2006-179 v celém rozsahu, přičemž krajský soud znovu rozhodl v jeho věci tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z."), a odsoudil ho jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst 1 t. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, jehož se měl dopustit, a to v souvislosti s nesprávným hodnocením důkazů a se zamítnutím stěžovatelem navržených důkazů. Stěžovatel spáchání trestného činu loupeže popírá a má za to, že soudy neměly dostatek usvědčujících důkazů pro to, aby ho uznaly vinným. Poškozeného skutečně fyzicky napadl, úmyslem tohoto napadení však nebyla touha zmocnit se cizí věci, nýbrž se jednalo o reakci na hrubou a vulgární odpověď poškozeného P. P. Soudy prvního a druhého stupně považují skutek za prokázaný především výpovědí poškozeného a svědků T. S. a K. B. Poškozeného P. P. však měly, podle názoru stěžovatele, považovat za osobu nevěrohodnou, neboť jak sám poškozený uvedl, byl v rozhodné době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, opilý. Stěžovatel popírá odcizení jakýchkoli věcí, což je podle jeho názoru prokázáno skutečností, že bezprostředně po zajištění jeho osoby příslušníky Policie ČR nebyly u něho zajištěny žádné z údajně odcizených věcí. Stěžovatel rovněž namítá, že Krajský soud v Plzni zamítl jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychologie vztahujícího se k jeho podnapilosti a podnapilosti poškozeného, a to s odkazem na provedení znaleckého posudku v roce 1998, kdy byl stěžovatel zkoumán v souvislosti s jiným trestním stíháním. S dalším důkazním návrhem stěžovatele, který se týkal zkoumání duševního stavu poškozeného P., se pak krajský soud žádným způsobem nevypořádal. 4. Se shora uvedenými skutečnostmi podle názoru stěžovatele souvisí i nesprávné právní posouzení otázky kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 t. z., neboť nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. 5. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 4/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech. 7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 8. 2006, v němž jsou uvedeny veškeré skutečnosti, o něž odvolací soud opřel své závěry o nedůvodnosti podaného odvolaní o vině a naopak shledal důvodným odvolání do trestu. Má za to, že dokazování v dané věci bylo úplné a odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., stejně tak i hodnocení provedených důkazů je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. 8. Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že dokazování v dané věci odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., rovněž pak i hodnocení provedených důkazů je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Odůvodnění rozsudku odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. 9. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. III. 10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v řízení před soudem prvního stupně, v odvolání podaném proti odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2006 a jeho doplňku ze dne 18. 8. 2006 a v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(. 11. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení provedených důkazů, především pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozeného a svědků T. S. a K. B. Dále namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů znaleckými posudky jeho stavu a duševního stavu poškozeného. Rovněž namítá, že odcizené věci nebyly u něho nalezeny. 12. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, opravňující soudy rozhodnout. Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek stran hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozeného a svědků. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o stěžovatelově vině. Krajský soud v tomto směru dospěl k jednoznačnému závěru, že nezjistil žádné skutečnosti, které by věrohodnost obou zcela náhodných a navzájem se neznajících svědků T. S. a K. B., vypovídajících po řádném poučení pod sankcí následků křivé výpovědi, zpochybňovaly. Výpověď poškozeného pak je podporována výpovědí obou slyšených svědků, jak zdůraznil již soud prvního stupně (č. l. 181). Pokud jde o odcizené a následně odhozené věci poškozeného, pak odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že jde o otázku nad rámec dokazování pro posouzení spáchaného skutku trestného činu loupeže. Pokud jde o námitku stran neprovedení navrhovaných důkazů znaleckými posudky k osobě stěžovatele a poškozeného, pak Ústavní soud zjišťuje, že jejich provedení stěžovatel v podaném odvolání ze dne 29. 6. 2006, ani v doplňku odvolání ze dne 18. 8. 2006 nenavrhoval, pouze v doplňku odvolání stěžovatel konstatoval, že "taktéž nebylo v zájmu soudu, aby vzhledem k naší opilosti (tj. stěžovatele a poškozeného) přizval soudní znalce" (č. l. 225). Odvolací soud pak v rozhodnutí o odvolání výslovně uvedl, že "s ohledem na námitku obžalovaného vztahující se k jeho podnapilosti a podnapilosti poškozeného a s ohledem na to, že ve věci Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2T 49/98 byl obžalovanému zkoumán duševní stav, se odvolací soud zabýval úplností provedeného dokazování za situace, kdy strany v tomto směru žádné námitky neuplatnily". Dále dodal, že "po doplnění dokazování znaleckým posudkem v předchozí trestní věci pak odvolací soud dospěl k závěru, že není třeba dokazování doplňovat přibráním znalce z oboru psychiatrie, popř. psychologie" (č. l. 235). 13. Ústavní soud se hodnocením důkazů obecnými soudy může zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. že jejich právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti však Ústavní soud tento zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, který by odůvodňoval jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. 14. Ke stěžovatelově námitce nesprávného posouzení otázky naplnění materiální podmínky kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 t. z. Ústavní soud zjišťuje, že se soudy obou stupňů a zejména pak soud dovolací podrobně zabývaly v napadených rozhodnutích otázkou naplnění nejen formální stránky, ale také materiální stránky stěžovatelovy zvlášť nebezpečné recidivy, a podrobně odůvodnily závěr, že i materiální stránka byla jednáním stěžovatele naplněna (č.l. 182-3, 236 a 281-282). S uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a odkazuje na ně. Není tedy účelné je znovu opakovat či dále argumentačně rozvíjet. 15. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření jeho práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. 16. S ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat. 17. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:4.US.2072.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 2072/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 8. 2007
Datum zpřístupnění 20. 5. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §41 odst.1
  • 141/1961 Sb., §125 odst.1, §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
trestný čin
znalecký posudek
svědek
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-2072-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 58584
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08