ECLI:CZ:US:2008:4.US.238.08.1
sp. zn. IV. ÚS 238/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, AK Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 č. j. 30 Nd 355/2007-669 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a s návrhem na podání předběžné otázky, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím dle jeho mínění nebyl respektován článek 90 věta prvá Ústavy, článek 36 a násl., článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel žádá odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a eventuální předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložených listin zjistil Ústavní soud, že stěžovatel v řízení u Městského soudu v Praze ve věci návrhu na prohlášení konkurzu na majetek České strany sociálně demokratické (dále jen "ČSSD") vedené pod sp. zn. 96 K 4/2007 vznesl námitku podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze a soudců senátu 1 Ko Vrchního soudu v Praze, a to s ohledem na odvolání, které podal proti usnesení Městského soudu v Praze v tomto řízení a o němž má rozhodovat senát 1 Ko Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeným usnesením rozhodl, že soudci senátu 1 Ko Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí stěžovatelovy věci. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu spisu, vyjádření soudců ani z argumentace stěžovatele nevyplývají žádné skutečnosti, jež by zakládaly důvod pochybovat o nepodjatosti soudců.
Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se zabýval pouze osobní, subjektivní stránkou nestrannosti soudců senátu 1 Ko, zatímco stěžovatel uváděl okolnosti zpochybňující objektivní nestrannost soudců. Senát 1 Ko stěžovateli v jiném řízení odpírá již osmým rokem odměnu správce konkurzní podstaty úpadce OSAN ve výši 8,5 milionu Kč. Tato skutečnost zpochybňuje nestrannost a nezávislost senátu 1 Ko v řízení o prohlášení konkurzu na majetek ČSSD a ve smyslu Trestněprávní úmluvy o korupci (dále jen "Trestněprávní úmluva") vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 70/2002 Sb.m.s. je ČSSD poskytována nepatřičná výhoda, neboť stěžovateli jsou úmyslně vázány jeho finanční prostředky potřebné k vymáhání nároků proti ČSSD. Úmyslné poskytnutí nepatřičné výhody při výkonu státní moci je Česká republika zavázána posuzovat podle Trestněprávní úmluvy jako trestný čin úplatkářství, přičemž podezření z trestného činu úplatkářství vůči účastníku v jednom řízení vylučuje nestrannost zúčastněných soudců v řízení souběžně projednávaném. Stěžovatel také vyzval ministra spravedlnosti, aby u soudců senátu 1 Ko vyvodil kárnou odpovědnost, poněvadž způsobem jednání a rozhodnutím o stěžovatelově odvolání ve výzvě označeném nerespektovali ústavní principy a mezinárodní závazky České republiky při výkonu soudní moci. Podle tvrzení stěžovatele se Nejvyšší soud těmito argumenty a listinami nezabýval.
Stěžovatel dále žádá odložení vykonatelnosti v ústavní stížnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož jím nemůže být jiným osobám způsobena újma, zatímco rozhodnutí o odvolání senátem 1 Ko do doby rozhodnutí o důvodných pochybnostem o jeho nestrannosti znamená pro stěžovatele újmu mimořádnou.
Konečně stěžovatel uvádí, že byla porušena jeho práva podle článku 6 Úmluvy, závazky České republiky plynoucí z Trestněprávní úmluvy a Občanskoprávní úmluvy o korupci vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv pod č 3/2004 Sb.m.s., jakož i ze směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/35/ES ze dne 29. 6. 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích; stěžovatel z těchto skutečností dovozuje, že se nachází pod ochranou komunitárního práva. Stěžovatel konstatuje, že je nejen členem České advokátní komory, ale i Slovenské advokátní komory. Pokud se stěžovatel účastní soutěže jako advokát nikoliv jen v jedné členské zemi Evropské unie, je v rámci principu rovného postavení v soutěži na vytvářeném jednotném trhu jeho legitimním právem nebýt znevýhodněn v soutěži s ostatními slovenskými advokáty porušováním jeho práv soudy v České republice. Pro případ, že Ústavní soud zjistí, že Evropský soudní dvůr (dále jen "Soudní dvůr") dosud neřešil otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení mezinárodních závazků členskou zemí Evropské unie, stěžovatel navrhuje, ať Ústavní soud předloží Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku, v níž se dotáže, zda soudní projednání majetkoprávních nároků účastníka po dobu delší šesti let je podle Trestněprávní úmluvy možno považovat za nepatřičnou výhodu pro dlužníka účastníka v situaci, kdy jsou účastníku takto soudem vázány finanční prostředky k vymáhání práv věřitele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní pořádek ČR (čl. 81 a 82 Ústavy ČR) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly spravedlivého procesu (hlava pátá Listiny). Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje absenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení (srov. nález Pl. ÚS 11/04, Sb. n. u., sv. 37, str. 207). Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. I. ÚS 167/94, Sb. n. u., sv. č. 6, str. 429). Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. II. ÚS 105/01, Sb. n. u., sv. č. 23, str. 11).
Pro občanské soudní řízení obsahuje podrobnou úpravu institutu vyloučení soudce pro podjatost ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které za důvody pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci označuje poměr soudce k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům. Konkrétně se může jednat o situaci, kdy je soudce účastníkem řízení, svědkem, sám by mohl být rozhodnutím soudu dotčen na svých právech, je v příbuzenském, přátelském nebo nepřátelském vztahu, případně ve vztahu ekonomické závislosti k účastníkům řízení. Ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. pak doplňuje, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, které by naznačovaly poměr soudců senátu 1 Ko k jeho věci, nýbrž se toliko soustřeďuje na rozhodovací činnost tohoto senátu v jiném řízení, jehož je účastníkem. Skutečnost, že tento senát zamítl stěžovatelův návrh na vyplacení odměny správce konkurzní podstaty, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, kdy soud vykládá a aplikuje právo na danou situaci, načež musí své úvahy vyčerpávajícím a přezkoumatelným způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Další soudní instance může takové rozhodnutí změnit či zrušit, pokud uplatněný způsob aplikace a interpretace práva shledá nesprávným; i zde však shledání takového rozhodnutí nesprávným neimplikuje podjatost soudce. Ve stěžovatelově věci Nejvyšší soud náležitě interpretoval a aplikoval příslušné zákonné ustanovení a své rozhodnutí odůvodnil tak, že je z něj seznatelné, proč stěžovatelově námitce podjatosti nevyhověl; Ústavní soud proto v tomto ohledu neshledal porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce a spravedlivý proces.
Návrhem stěžovatele na podání předběžné otázky ohledně výkladu Trestněprávní úmluvy se Ústavní soud zabýval již ve věci II. ÚS 347/07, na niž odkazuje, a dodává, že Evropská společenství jsou signatářem mnohých mezinárodních instrumentů. Přístupem k mezinárodní smlouvě se mezinárodněprávní závazky stávají součástí komunitárního právního řádu a z důvodu nutnosti jednotného výkladu je pak možno Soudnímu dvoru položit předběžnou otázku ohledně interpretace takové mezinárodní smlouvy. Jestliže však Evropská společenství nejsou smluvní stranou dané smlouvy, Soudní dvůr nemá pravomoc ji vykládat, i když jsou signatáři všechny členské státy (srov. Bobek, M., Komárek, J., Passer, J. M., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitární právu. Linde, Praha 2005, s. 89). Ačkoli je Trestněprávní úmluva otevřena k podpisu i Evropským společenstvím, ta nabídnuté možnosti nevyužila, a proto je Ústavní soud přesvědčen, že není v pravomoci Soudního dvora vykládat právní úpravu obsaženou v Trestněprávní úmluvě.
Nadto Trestněprávní úmluva není ve stěžovatelově případě relevantní. Trestněprávní úmluva ukládá signatářským státům, aby do svých právních řádů zavedly skutkovou podstatu trestného činu úplatkářství, která bude mj. spočívat v přímé či nepřímé nabídce nebo přislíbení nebo poskytnutí nepatřičné výhody nějakou osobou veřejnému činiteli (aktivní úplatkářství veřejných činitelů) nebo v přímém či nepřímém požadavku nebo příjmu nepatřičné výhody ze strany některého z veřejných činitelů (pasivní úplatkářství veřejných činitelů), aby tento veřejný činitel jistým způsobem jednal nebo naopak nejednal při výkonu své funkce. Zatímco Trestněprávní úmluva chápe úplatkářství v tom smyslu, že veřejnému činiteli je nabízena nepatřičná výhoda, stěžovatel se domáhá toho, aby za úplatkářství byl považován stěžovatelem tvrzený zcela opačný, nezvyklý a netradiční postup, kdy veřejný činitel (soudce) má prý korumpovat právnickou osobu. Dále je nutno poznamenat, že tato úmluva není tzv. self-executing (samovykonatelná), tj. nezakládá stěžovateli žádná práva, kterých by se mohl před soudy přímo domáhat, ale toliko stanoví, jaká opatření mají smluvní strany přijmout na poli trestněprávního postihu korupce.
Konečně Ústavní soud podotýká, že na stěžovatelovu věc nelze nahlížet ani v intencích výše uváděné směrnice, jelikož rozhodnutí soudu o nepřiznání odměny správce konkurzní podstaty je rozhodnutím nezávislého státního orgánu, jímž se autoritativně určují práva a povinnosti jednotlivce, a proto jej nelze hodnotit jako obchodní transakci ve smyslu této směrnice a jakkoli její požadavky aplikovat na soudní rozhodování.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu