ECLI:CZ:US:2008:4.US.253.08.1
sp. zn. IV. ÚS 253/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, AK V. Klicpery 2/287, 736 01 Havířov-Šumbark, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 2005 č. j. 28 C 400/2005-31 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2006 č. j. 42 Co 4/2006-82 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s tím, že jimi byl porušen článek 3 odst. 1, článek 10 odst. 1, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 90 Ústavy, článek 3 odst. 1 a článek 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, článek 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článek 16 Evropské sociální charty a články 6, 8, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 28 C 400/2005 zjistil Ústavní soud následující.
Žalobou podanou dne 8. 7. 2005 se město Bohumín jakožto vlastník tzv. hotelového domu domáhalo vyklizení obytné buňky v tomto domě obývané stěžovatelem a jeho rodinou. Stěžovatel s návrhem souhlasil za předpokladu, že mu bude poskytnuto lidsky důstojné bydlení. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 10. 2005 č. j. 28 C 400/2005-31 žalobě vyhověl, ale právo na zajištění bytové náhrady nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi stěžovatelem a vlastníkem hotelového domu byla uzavřena smlouva o ubytování podle ustanovení §754 občanského zákoníku, na základě které bylo rodině stěžovatele poskytnuto přechodné ubytování na dobu určitou ode dne 1. 1. 2005 do dne 30. 6. 2006, a po tomto datu stěžovatel již bytovou buňku užíval bez právního důvodu, přičemž právo na zajištění bytové náhrady mu nepřísluší, neboť neexistuje právní předpis, ze kterého by takové právo vyplývalo. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2006 č. j. 42 Co 4/2006-82 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Za rozhodující moment měl skutečnost, že hotelový dům je zařízením určeným k přechodnému ubytování a že smlouva o ubytování byla uzavřena na dobu určitou, byť doba platnosti smlouvy byla opakovaně prodlužována. Soud rovněž podotkl, že stěžovatel byl předtím postupně nájemcem dvou obecních bytů, které byl nucen vyklidit pro neplacení nájemného. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 10. 2007 č. j. 26 Cdo 2439/2006-110 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla dodržena zásada rovnosti. Zatímco Okresní soud v Karviné rozhodoval v dlouhých lhůtách o výkonu předběžných opatření, jimiž bylo městu Bohumín uloženo zdržet se vyklizení obytných buněk v hotelovém domě, v případě žalob města Bohumín na vyklizení obytných buněk soud rozhodoval urychleně. Navíc pro odvolací řízení v projednávané věci bylo do spisu založeno pouze usnesení, jímž byl zamítnut první návrh na vydání předběžného opatření, a nikoli usnesení, jímž bylo stěžovatelově návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno.
Další výhrady stěžovatel směřuje vůči průběhu dokazování. V řízení před nalézacím soudem stěžovatel navrhoval provedení důkazu stavební dokumentací, případně pasportem stavby, neboť tyto dokumenty měly zásadní význam pro posouzení, zda se jedná o smlouvu o ubytování podle ustanovení §754 občanského zákoníku nebo nájemní smlouvu dle ustanovení §717 občanského zákoníku, z níž by vyplývala městu Bohumín povinnost poskytnout náhradní ubytování, eventuelně náhradní byt. Okresní soud se zabýval toliko důkazy navrhovanými žalobkyní, důkazní návrhy stěžovatele zamítl a jejich neprovedení neodůvodnil. Ohledně neprovedených důkazů stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2260/2004 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 a IV. ÚS 283/2000. Soud prvního stupně rovněž neodůvodnil, proč smlouvu neposuzoval dle ustanovení §717 občanského zákoníku. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, podle kterého lze vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu výjimečně vázat za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku na zajištění náhradního bytu.
K dokazování před odvolacím soudem, kde byl proveden důkaz dvěma rozsudky, jimiž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, stěžovatel uvádí, že v případě prvního bytu žalobce využil jeho neznalosti a při smírném ukončení sporu nabídl přístřeší, ačkoli zde byly důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující zajištění náhradního bytu; ten byl stěžovateli nakonec přidělen, avšak pouze na dobu určitou. V případě druhém (vyklizení z náhradního bytu) pak stěžovatel tvrdí, že soud nesprávně zjistil, že stěžovatel a jeho rodina byli zdraví, nespláceli žádné dluhy a že stěžovatel nastoupil do zaměstnání. Stěžovatel oponuje, že on i jeho manželka ztratili zaměstnání, ze mzdy mu byla srážena částka, k jejímuž zaplacení se zavázal z titulu ručení, manželka těžce onemocněla a nemocí trpěla i dcera. Krajský soud vzal za prokázané údaje uváděné žalobcem a nezabýval se listinami předloženými stěžovatelem, které prokazovaly opak. Soud se zabýval toliko porušením povinnosti na straně stěžovatele a nikoli žalobce. Přestože stěžovateli vznikl dluh na nájemném v předchozím bydlení, nelze souhlasit s tím, aby jeho rodina navždy zůstala bez možnosti lidsky důstojného bydlení. Město Bohumín přistoupilo k urychlenému vyklizení sociálně slabých rodin, aniž by individuálně řešilo jednotlivé případy.
Konečně stěžovatel trvá na předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru tak, jak je založil do spisu odvolacího soudu. Stěžovatel žádal zodpovězení otázky, zda lze za navenek neutrální praxi nebo postup znevýhodňující osoby určitého etnického původu ve smyslu článku 2 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. 6. 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (dále jen "směrnice"), považovat situaci, kdy obec jako vlastník ubytovacího zařízení a subjekt povinný pečovat o bytové potřeby občanů ukončí bez kvalifikovaného důvodu a bez poskytnutí náhradního bydlení ubytování osobám, u nichž je patrno, že ubytováním řeší své bytové potřeby s nikoli krátkodobým záměrem, a jedná se většinou o příslušníky etnické menšiny. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním odmítnutí položení předběžných otázek odvolacím soudem, že příčina stávajících bytových poměrů byla shledána v chování žalovaného a nikoli v postupu žalobce.
Samosoudkyně Okresního soudu v Karviné ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, avšak neshledaly důvod k jeho aplikaci. Pokud stěžovatel namítá, že se soud nezabýval možností vázat povinnost k vyklizení na poskytnutí náhradního bydlení, je nutno zdůraznit, že soud může odepřít ochranu existujícímu právu, nemůže však konstituovat nové právo či povinnost jako v případě zajištění bytové náhrady.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. I když stěžovatel v petitu návrhu výslovně nežádá též zrušení posledního rozhodnutí ve věci učiněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007 č. j. 26 Cdo 2439/2006-110), vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z něhož se jasně podává, že i toto rozhodnutí - k ústavní stížnosti přiložené - považuje za nesprávné. Ústavní soud proto přezkumu podrobil i rozhodnutí Nejvyššího soudu (k tomu srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice). Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemá výhrad k hodnocení smlouvy uzavřené stěžovatelem a právním předchůdcem města Bohumín jako smlouvy o ubytování ve smyslu ustanovení §754 občanského zákoníku. O tom, že se jednalo o smlouvu o ubytování, svědčí kromě názvu smlouvy a označení smluvních stran i skutečnost, že v článku I/1 smlouvy je uvedeno, že hotelový dům slouží k přechodnému ubytování, a že smlouva byla opakovaně uzavírána na krátké časové úseky, jakož i ujednání, že ubytovaný nemá při skončení ubytování právo na poskytnutí náhradního ubytování nebo přístřeší. Není rozhodné, že stěžovatel uzavřením smlouvy zamýšlel svoji bytovou situaci řešit dlouhodobě. I kdyby obecné soudy předmětnou smlouvu posoudily jako smlouvu o nájmu obytných místností podle ustanovení §717 občanského zákoníku, s níž je spojeno právo na náhradní ubytování (srov. ustanovení §718 občanského zákoníku v tehdy platném znění), město Bohumín svou povinnost nabídnout náhradní ubytování splnilo, což stěžovatel sám uvádí ve vyjádření k žalobě (srov. č. l. 14). Z tohoto důvodu Ústavní soud rovněž nepovažuje za nutné zkoumat, zda finanční a rodinné poměry stěžovateli bránily v placení nájemného za užívání bytů, které byl dříve nucen vyklidit. Pokud jde o dva rozsudky, na základě kterých byl stěžovatel povinen vyklidit postupně dva městské byty, je třeba poznamenat, že při ústním jednání k nim stěžovatel nevznesl žádné námitky stran neschopnosti platit nájemné (srov. č. l. 76).
Žádá-li stěžovatel aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, je nutno upozornit, že obecné soudy se touto možností zabývaly, avšak důvody pro jeho použití neshledaly (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu 31 Cdo 1096/2000 není přiléhavý, neboť v dané věci se jednalo o aplikaci principu dobrých mravů v situaci, kdy žalovaní ve vyklizovaném bytě bydleli v přesvědčení, že jim svědčí platný titul k bydlení, přičemž nedostatek takového titulu nezpůsobili. Oproti tomu v projednávané věci se spor o existenci stěžovatelova titulu k bydlení nevede a ani v žádné fázi řízení jakékoli pochybnosti v tomto směru nepanovaly.
K námitce neprovedení stěžovatelem navržených důkazů Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, Sb.n.u., sv. 43, str. 323). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
O stěžovatelových návrzích na doplnění dokazování jak okresní, tak i krajský soud rozhodl tak, že je zamítl (srov. č. l. 28 a 77) a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že je neprovedl pro nadbytečnost, neboť všechny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci byly dostatečně zjištěny z již provedených důkazů (srov. č. l. 31) a protože zjištění, která by z důkazů bylo možno učinit, by neměla ve věci žádný právní význam (srov. č. l. 86). Nelze proto souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že soudy zamítnutí důkazních návrhů neodůvodnily. Odůvodnění se nese v duchu výše předestřeného výkladu a Ústavní soud tak proti němu nemá výhrad, pročež nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jež zakládají porušení práva na spravedlivý proces.
Třebaže směrnice dopadá na boj proti rasové diskriminaci i ve vztahu k přístupu k ubytování [srov. článek 3 odst. 1 písm. h) směrnice], Ústavní soud nepředložil navrhované předběžné otázky Soudnímu dvoru. Podle znění předběžných otázek se měl Ústavní soud mj. dotázat, zda je diskriminační praktikou ukončení ubytování bez kvalifikovaného důvodu a bez poskytnutí náhradního bydlení. Vzhledem k tomu, že ubytování stěžovatele skončilo na základě uzavřené smlouvy uplynutím sjednané doby a že město Bohumín stěžovateli nabídlo náhradní ubytování, jedná se o jiné skutkové okolnosti než v projednávaném případě a pro řešení předloženého sporu není třeba zodpovězení takové otázky, poněvadž odpověď na tuto otázku nemůže ovlivnit výsledek sporu. Uvedená situace představuje jednu z výjimek, kdy je soud členského státu zbaven povinnosti předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru (srov. odst. 10 rozsudku Soudního dvora č. 283/81 ze dne 6. 10. 1982 ve věci Cilfit, dostupný na http://curia.europa.eu).
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu