ECLI:CZ:US:2008:4.US.285.08.1
sp. zn. IV. ÚS 285/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. R., právně zastoupeného JUDr. Alenou Moravcovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Lidická 28, směřující proti rozsudkům Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. října 2003, č.j. 9 C 203/91-339, a Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2007, č.j. 13 Co 50/2004-563, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, č.j. 22 Cdo 4823/2007-583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně rozhodl soud o vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky tak, že určil, které položky dotčeného majetku připadají žalobci - stěžovateli (výrok I.), a žalované (výrok II.), dále soud zamítl žalobu ohledně dalších uvedených položek (výrok III.), uložil žalované povinnost doplatit žalobci na jeho podíl částku 186.691,20 Kč (výrok IV.), dále žalované uložil povinnost doplatit soudu na znalečném částku 1.187,50 Kč; každému z účastníků uložil povinnost uhradit soudu na svědečném částku 98,60 Kč; a oběma účastníkům uložil povinnost uhradit soudu společně a nerozdílně na soudní poplatek částku 19.710,- Kč (výrok V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně citovaným rozsudkem, v němž žalobci nepřiznal právo na osvobození od soudních poplatků (výrok I.), potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně ve výrocích I. a VI. (výrok II.), výroky II. a III. změnil jen tak, že jednu z položek z výroku III. přisoudil stěžovatelce, v ostatním výroky potvrdil (výrok III.), výrok IV. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 193.786,20 Kč (výrok IV.), potvrdil první odstavec výroku V.; druhý odstavec změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost nahradit svědečné ve výši 197,20 Kč; třetí odstavec změnil tak, že účastníkům řízení uložil povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 10.512,- Kč (výrok V.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.) a žalobci uložil povinnost nahradit na účet soudu na znalečné částku 28.145,80 Kč (výrok VII.).
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítnul (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů do něj nebyl zahrnut dům č.p. 118 v katastrálním území Prštné, ale pouze investice do tohoto domu ve výši 434.956,40 Kč. Stěžovatel po celou dobu řízení před obecnými soudy tvrdil, že v průběhu manželství došlo k postupnému vybourání všech původních stavebních prvků původního domu a následně k faktické výstavbě domu nového. Proto by měla být tato stavba být zahrnuta do vypořádání BSM jako celek a nikoliv jen investice do ní.
Rozhodnutí tak bylo podepřeno znaleckým posudkem provedeným v řízení u odvolacího soudu, který však byl podle stěžovatele proveden nedostatečně, přičemž stěžovatelem navrhovaný revizní znalecký posudek proveden nebyl.
Podle stěžovatele rozhodnutím soudů došlo k porušení jeho práv tím, že řízení bylo postiženo vadou, mající za následek nesprávné rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.
Pochybení stěžovatel dovozoval i z jím tvrzeného rozporu mezi postupem obecných soudů a judikaturou Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 236/98 a III. ÚS 68/99 týkajících se spravedlivého procesu. Krajský soud nezhodnotil provedený znalecký posudek v odůvodnění svého rozsudku a to za situace, kdy výsledek činnosti znalce ani nepřinesl zjištění, pro která byl soudem nařízen.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 203/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Jak je patrné z napadených rozhodnutí i z obsahu předloženého spisu nalézacího soudu, stěžejním bodem projednávaní vypořádání BSM byla právě otázka zda se jedná o nemovitost přestavěnou (adaptovanou) nebo se jedná o novostavbu. Soud prvého stupně provedl řadu důkazů, zejména výpovědí svědků, z nichž některé které svědčily pro a jiné proti tvrzení stěžovatele. Při pokusu soudu o zjištění faktického stavu nemovitosti se znalec pokusil provést sondy do zdí. Stěžovatel však provedení těchto sond znemožnil a s významným časovým odstupem zpochybnil nezaujatost znalce. Za takové situace tedy soud rozhodl, že neprovede tento důkaz, neboť to byl právě stěžovatel,(v jehož prospěch mohly výsledky důkazu svědčit), kdo znemožnil jeho provedení. Z hlediska soudu prvého stupně to byl tedy právě stěžovatel, kdo neunesl důkazní břemeno. Soud se zabýval dalšími důkazy, z nichž Ústavní soud odkazuje zejména na okolnosti stavebního povolení resp. kolaudace adaptované stavby. V době realizace stavby to byl stěžovatel, kdo ji prezentoval jako přestavbu (adaptaci). Z jím předložených podkladů není patrné, že by bylo vydáno povolení k odstranění stavby, na jejímž místě by bylo možno postavit stavbu novou. Takto zhodnotily věc obecné soudy prvého i druhého stupně a ani Nejvyšší soud ČR neshledal v jejich závěrech pochybení.
Pokud stěžovatel argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, tuto předložil jak v odvolání ke Krajskému soudu v Brně, tak i v dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž obecné soudy se touto judikaturou zabývaly a vypořádaly se s ní.
Pokud pak jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkově vydaná rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení obecných soudů svým vlastním hodnocením důkazů. Eventuálním porušením běžných práv fyzických osob se Ústavní soud zabývá pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se tedy zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces pak představuje především nárok, aby věc byla projednána v souladu s procesními předpisy zákonem stanoveným způsobem při dodržení všech zásad spravedlivého procesu. Toto právo nezaručuje, a z povahy věci plyne, že ani zaručovat nemůže, nárok na úspěch v řízení. Spravedlivé soudní řízení znamená, že budou provedeny nezbytné důkazy, které navrhly strany řízení a výsledky těchto zjištění budou objektivně a nezávisle zhodnoceny.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a úplně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu