ECLI:CZ:US:2008:4.US.2922.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2922/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem, advokátní kancelář Komunardů 36, Praha 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 14 Nc 141/98-498 ze dne 12. února 2007 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č.j. 60 Co 143/2007-743 ze dne 22. srpna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 11. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, resp. těch jejich částí, týkajících se návrhu stěžovatelky jako babičky na úpravu styku s nezletilým vnukem (dále též "nezletilý"). Dle názoru stěžovatelky byla citovanými rozhodnutími porušena jak její základní subjektivní práva a svobody - zejména právo na spravedlivý proces, zahrnující právo na zákonného soudce [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) - tak základní subjektivní práva (svobody), které svědčí nejen jí samotné, ale svědčí také jejímu vnukovi - jde zejména o práva plynoucí z čl. 8 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva garantovaná čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka se návrhem z 9. 9. 2002 podaným u Okresního soudu ve Zlíně domáhala úpravy styku s nezletilým vnukem, když podle jejího názoru matka nezletilého brání nejen jeho styku s otcem, ale i s kýmkoli z otcovy rodiny. Její snaha se s matkou dohodnout vedla vždy jen ke konfliktům, a to i před nezletilým, proto od dalších snah o kontakt s nezletilým upustila. Návrh stěžovatelky z 9. 9. 2002 byl Okresním soudem ve Zlíně přiřazen k existujícímu opatrovnickému spisu 14 Nc 141/98, čímž bylo podle jejího názoru porušeno její základní subjektivní právo na zákonného soudce. Proti tomuto postupu okresního soudu se stěžovatelka bránila námitkou podjatosti, která ale měla být podle stěžovatelky chápána jako stížnost na bezdůvodné průtahy v řízení.
O návrhu stěžovatelky rozhodl Okresní soud ve Zlíně výše citovaným rozsudkem č. j. 14 Nc 141/98-498 ze dne 12. 2. 2007 tak, že jej zamítl. Stěžovatelka totiž podle názoru soudu neprojevila dříve (zvláště od rozchodu rodičů) o vnuka hlubší zájem a její návrh situaci spíše komplikuje, neboť bude jen na otci, jak bude trávit čas, který je mu pro styk se synem vymezen - nic nebrání tomu, aby ho její vnuk a její syn trávili společně.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. V odvolání znovu namítala nemožnost styku s vnukem, dále nesouhlasila s tím, že "namísto jejímu návrhu vyhověl soud raději návrhu otce nezletilého". Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, svým rozsudkem č. j. 60 Co 143/2007-743 z 22. 8. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně, co se týká zamítnutí návrhu stěžovatelky, potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že úprava styku otce s nezletilým má přednost před úpravou styku stěžovatelky s nezletilým. Proti rozhodnutí okresního soudu, jakož i proti rozhodnutí krajského soudu, podala následně stěžovatelka ústavní stížnost.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechny dokumenty i rozsudky k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na prvním místě je třeba poznamenat, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Ústavní soud se v zásadě rovněž nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že byla nesprávným procesním postupem odňata svému zákonnému soudci, když její návrh byl přiřazen k již existujícímu opatrovnickému spisu. K této námitce musí ale Ústavní soud konstatovat, že tato nemůže být předmětem meritorního přezkumu v řízení o této ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka nevyužila žaloby pro zmatečnost [srov. ustanovení §229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], čímž nesplnila podmínku stanovenou ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Obdobná situace se pak týká i námitky průtahů v řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006, umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě.
Namítá-li stěžovatelka, že se okresní soud nevypořádal s jejím tvrzením, že styk s nezletilým nebyl bez soudního rozhodnutí možný, a to i přes snahu dohodnout se, pak by tato námitka, ukázala-li by se opodstatněnou, znamenala svévolnou aplikaci práva (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 257), jež by zakládala porušení základních subjektivních práv (svobod). Ústavní soud však nemohl, po pečlivém prostudování napadených rozhodnutí i ostatních dokumentů, přesvědčit ani této námitce stěžovatelky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu totiž plyne, že soud při posuzování tohoto tvrzení vycházel ze znaleckého posudku, který si nechal vypracovat. Na základě závěrů, z tohoto posudku plynoucích, soud dovodil, že babička žádá o úpravu styku s nezletilým zvláště proto, aby vyhověla přání syna. Na základě tohoto zjištění okresní soud usoudil, že v rámci velmi napjatých rodinných vztahů bude lépe, když se nejprve upraví vztahy mezi otcem a nezletilým. Poté se nezletilý bude moci postupně zapojovat do širší rodiny svého otce. Tomuto názoru následně správně přisvědčil i soud krajský, když se přiklonil k závěru, že úprava styku nezletilého s otcem musí dostat přednost před úpravou styku nezletilého s babičkou. Za situace, kdy nezletilý byl po celou dobu svého života vychováván pouze matkou, lze totiž chápat, že narovnání širších rodinných vztahů musí probíhat pozvolna a vždy s prvořadým ohledem na zájmy nezletilého.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu