ECLI:CZ:US:2008:4.US.350.08.2
sp. zn. IV. ÚS 350/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavních stížnostech stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou, AK se sídlem Konviktská 12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 0 Nt 4343/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 sp. zn. 44 To 591/2007 a na průtahy v řízení vedeném Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 To 591/2007, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále též "obviněný") podal dne 4. 2. 2008 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a zároveň brojil proti průtahům v řízení o opravném prostředku proti tomuto usnesení. Dne 11. 2. 2008 mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2007 sp. zn. 44 To 591/2007. Následně, dne 1. 4. 2008, podal stěžovatel další ústavní stížnost, kterou napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 i usnesení Městského soudu v Praze, a brojil opětovně i proti průtahům v řízení o opravném prostředku. Tato ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. I ÚS 839/08.
Usnesením ze dne 8. 4. 2008 rozhodl Ústavní soud o spojení věcí vedených pod sp. zn. sp. zn. I ÚS 839/08 a sp. zn. IV. ÚS 350/08 s tím, že ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 350/08.
II.
Rozhodnutím o vzetí do vazby bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy svůj závěr o existenci důvodů vazby podle ustanovení §67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") neodůvodnily ústavně konformním způsobem. Zejména je jim třeba vytknout, že v odůvodnění není odkázáno na konkrétní skutečnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit. Jelikož byl stěžovatel zbaven svobody v režimu koluzní vazby, bylo porušeno i jeho právo na zachování listovního tajemství, jež je mu garantováno ustanovením čl. 13 Listiny.
Dále stěžovatel brojil proti průtahům v řízení o stížnosti proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") připomenul, že na rychlost řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost omezení osobní svobody, jsou kladeny zvláštní nároky.
Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud s ohledem na naléhavost věci projednal ústavní stížnost mimo pořadí podle ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Obsah rozhodnutí napadených ústavními stížnostmi, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
IV.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou k ní oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh zčásti nepřípustný a ve zbylém rozsahu zjevně neopodstatněný.
V.
Námitky obsažené v ústavních stížnostech je možno rozdělit do dvou skupin.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že v řízení o stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 docházelo ke značným průtahům.
V rozhodovací praxi Ústavního soudu je možno identifikovat dvě základní skupiny případů týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhá ústavně právní ochrany účastník řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno.
Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) v řízení již skončeném je podle již ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, http://nalus.usoud.cz) nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v soudním řízení neodůvodněnými průtahy je totiž od účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. uplatnění nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v předběžném projednání, respektive žaloba podle citovaného zákona v případě neposkytnutí přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Stran stížností proti průtahům v řízení v zahájených a dosud neskončených případech je situace jiná. Účastník řízení sice může i v průběhu řízení uplatnit vůči státu požadavky vyvěrající z úpravy odpovědnosti státu za průtahy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., to však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, nedomůže se odstranění prodlev provázejících zahájené řízení. Pro účastníka zahájeného, avšak dosud neskončeného soudního řízení, je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu soudního řízení, kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, nacházející svůj výraz ve vydání meritorního rozhodnutí. Na prioritě tohoto zájmu nic nemění ani poskytnutí zadostiučinění či náhrada případné škody. Jak Ústavní soud vyslovil v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07: "Ústavní soud nemůže odepřít stěžovatelce právo, aby přezkoumal, není-li neskončené řízení zatíženo neodůvodněnými průtahy a v případě jejich zjištění, aby přikázal obecnému soudu věc stěžovatelky a vedlejšího účastníka rozhodnout ve lhůtě obecně stanovené čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť pokud by - v případě námitek průtahů v neskončeném řízení - odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost pro nepřípustnost, resignoval by na svoji základní ústavní povinnost vyjádřenou v čl. 83 Ústavy. Tím se odlišuje možnost (a povinnost) Ústavního soudu zasáhnout ve prospěch ústavnosti v případech neskončených řízení od nepřípustnosti ústavní stížnosti požadujících konstataci neodůvodněných průtahů řízení, které již bylo ukončeno."
S ohledem na toto rozlišovací kritérium se Ústavní soud musel nejprve zabývat otázkou, zda je řízení, proti jehož délce stěžovatel brojí, možno považovat za skončené či nikoliv; dospěl k závěru, že ačkoliv trestní řízení jako celek v dané věci ukončeno nebylo, je třeba řízení, v němž dle stěžovatele docházelo k průtahům, za skončené považovat.
Stěžovatel totiž napadl ústavní stížností průtahy v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Řízení o vzetí do vazby jako o jednom ze zajišťovacích institutů trestního řízení přitom tvoří relativně samostatnou a ucelenou součást trestního řízení a z hlediska existence průtahů tak musí být posuzováno samostatně. I ze stížnostního žádání ostatně vyplývá, že jsou napadány průtahy v řízení o opravném prostředku proti vzetí do vazby a nikoliv v celém trestním řízení. Jelikož rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby již nabylo právní moci, považuje Ústavní soud řízení o vzetí do vazby za skončené ve smyslu shora zmíněné judikatury.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v této části (jak z dalšího patrno toliko v důsledku okolností nastalých až po podání ústavní stížnosti) odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z řečeného však v žádném případě nevyplývá, že by Ústavní soud považoval za přijatelný postup soudu první instance, který stížnost obviněného proti usnesení z 11. 10. 2007 předložil nadřízenému soudu až dne 15. 11. 2007 a rozhodnutí stížnostního soudu doručil stěžovateli a jeho obhájkyni teprve 11. 2. 2008 a 14. 2. 2008. Je naopak zjevné, že v době podání ústavní stížnosti (4. 2. 2008) protiústavní průtahy v činnosti obvodního soudu pro Prahu 4 existovaly.
Druhá skupina námitek již směřuje přímo proti obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, pouze shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 469/05, Sb. n. u., sv. 40, str. 527). V projednávané věci Ústavní soud takový důvod ke svému zásahu neshledal.
Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Z napadených usnesení vyplývá, že soud prvního stupně spatřoval důvody koluzní vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu ve skutečnosti, že by stěžovatel mohl působit na nevyslechnuté svědky. Toto podezření posiloval i násilný charakter trestné činnosti. Existovala rovněž obava, že by se stýkal s ostatními podezřelými, kteří nebyli v dané době zadrženi, za účelem sjednocení výpovědí. Dále byly shledány důvody předstižné vazby podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, jelikož stěžovatel byl stíhán pro několik závažných trestných činů, které vykazovaly značný stupeň organizovanosti a společenské nebezpečnosti. Soud se tak obával, že by se obviněný mohl dopouštět trestné činnosti ve snaze ztížit objasnění skutku, který byl uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání. Městský soud v Praze se pak ztotožnil s názorem Obvodního soudu pro Prahu 4 stran existence důvodu koluzní vazby a konstatoval, že již tato skutečnost neumožňuje nahrazení vazby jinými opatřeními a stížnost zamítl jako nedůvodnou. Dospěl rovněž k závěru, že existuje opodstatněná obava, že stěžovatel bude trestnou činnost opakovat.
Ústavní soud za těchto okolností neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly relevantní ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. b) a c) trestního řádu a nutnost uvalení vazby na stěžovatele je v nich dostatečným způsobem vyložena.
Fakt, že bylo zasaženo i do listovního tajemství garantovaného stěžovateli ustanovením čl. 13 Listiny je pouze implicitním důsledkem skutečnosti, že byl podle obecných soudů dán důvod pro uvalení koluzní vazby. Ježto Ústavní soud nemá proti uvalení vazby z hlediska ústavnosti námitek, shledává ústavně konformním též omezení základních práv garantovaných ustanovením čl. 13 Listiny, jelikož jde o omezení, která jsou s institutem koluzní vazby z podstaty věci spjata.
Ústavní soud proto považuje vzetí stěžovatele do vazby za ústavně přípustné omezení osobní svobody a v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.
O podaných ústavních stížnostech bylo rozhodnuto s nejvyšším možným urychlením, a to aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedené podpírat formálním rozhodnutím dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu