ECLI:CZ:US:2008:4.US.467.08.1
sp. zn. IV. ÚS 467/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Z., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Stroleným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Nárožní 14, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2007, č.j. 1 Afs 7/2007-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Dále měl být stěžovatel zkrácen v právu daného v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého může občan činit co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá. Podle čl. 4 Listiny jsou základní práva pod ochranou soudní moci.
Rozhodnutím finančního úřadu v Domažlicích ze dne 14. dubna 2003, č.j. 25287/03/118960/0835 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru, jímž byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit na dani z převodu nemovitosti částku 244.068,- Kč. Odvolání Finanční ředitelství v Plzni, rozhodnutím ze dne 18. června 2003, č.j. 4324/140/2003, zamítlo. O správní žalobě stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Plzni, který ji usnesením ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 58 Ca 78/2003-59 odmítl pro nepřípustnost. O následné kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. února 2006, č.j. 1 Afs 23/2005-93, tak, že usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Následným rozsudkem o věci Krajský soud v Plzni znovu rozhodl dne 20. září 2006, č.j. 57 Ca 90/2006-119. Správní žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O následné kasační stížnosti rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II. a III.).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti, za nichž orgány veřejné moci rozhodovaly v jeho věci, kdy jako zástupce vydražil pro jiného nemovitost, přičemž daň spojená s převodem na nového vlastníka měla být zastoupeným zaplacena. Tato povinnost plynula z příslušné plné moci ze dne 28. srpna 1992. Přesto vydal Finanční úřad v Domažlicích platební výměr (č.j. 1909-125-3378/33/1994, ze dne 18. července 1994), jímž byla povinnost uhradit daň uložena stěžovateli. Tento platební výměr byl ale stěžovateli fakticky doručen teprve 12. března 2003, kdy si jej sám vyzvedl na finančním úřadě.
První povědomost o platebním výměru stěžovatel získal v roce 1998, kdy byl k vymožení dlužné částky zastaven jeho majetek v rámci několika penalizačních a exekučních řízení. Finanční orgány však nezohlednily tvrzení stěžovatele o tom, že mu platební výměr nebyl doručen před rokem 2003.
Poté, co došlo k formálnímu doručení, napadl toto rozhodnutí odvoláním s tím, že podpis ze dne 19. července 1994 na doručence platebního výměru není jeho. Orgány veřejné moci však v následných řízeních dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení o existenci objektivních pochybností o doručení platebního výměru.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že jeho základní práva byla porušena tím, že orgány finanční správy jej protiprávním zastavením nemovitého majetku nutily k zaplacení daně z převodu nemovitosti po uplynutí tříleté lhůty od konce zdaňovacího období, kdy již daň nelze vyměřit, přičemž tak učinily na základě nepravomocného platebního výměru. Ke zkrácení práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že Krajský soud v Plzni neposkytl ochranu stěžovatelovu právu nezrušením nezákonných rozhodnutí.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 Ca 90/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Z napadených rozhodnutí jakož i z předloženého spisu krajského soudu je patrné, že Finanční úřad v Domažlicích vydal dne 27. února 1995 první rozhodnutí o uplatnění zástavního práva (č.j. 244/01/1995), a následně byly vydány exekuční příkazy (č.j. 4554/02/1995 z 4. května 1995; č.j. 4781/02/1995 z 16. května 1995). Dne 15. ledna 1998 byla vydána další rozhodnutí finančního úřadu o uplatnění zástavního práva (3/98; 4/98; 5/98; a 6/98).
Na tato rozhodnutí reagoval stěžovatel žádostí o povolení splátek ze dne 26. ledna 1998. Poslední splátku splatil dne 17. dubna 1998. Podáním z 15. června 1998 napadl platební rozhodnutí č.j. 21768/98/118960/0450, č. 980000110, kterým mu bylo vyměřeno penále (ve výši 199.171,- Kč) za pozdní splacení daně z převodu nemovitosti. Teprve při ústním jednání o této jeho žádosti, konaném dne 22. října 1998 u Finančním Ředitelství v Plzni, stěžovatel poprvé namítl, že podpis na doručence není jeho. Následně probíhala další jednání ve věci a dne 12. listopadu 1998 byla Finančnímu úřadu v Domažlicích doručena žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci předmětné daně z převodu nemovitosti. Finančním úřadem byl opakovaně vyzýván ke specifikaci, které z vydaných rozhodnutí napadá.
Teprve dne 27. března 2003 podal stěžovatel k finančnímu úřadu odvolání proti platebnímu výměru z 18. července 1994. Pak následovala výše popsaná jednání správních soudů, zakončená v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces představuje záruku, že v řízení budou dodrženy příslušné procesní předpisy jakož i veškeré procesní principy. Toto právo však nepředstavuje nárok každého, aby v řízení ve své věci byl úspěšný.
Z předložených tvrzení není patrné, že by stěžovateli byla uložena orgánem veřejné moci povinnost nad rámec zákona, resp. že by byl nucen činit to, co zákon neukládá. Stěžovatel předložil v řízení námitky, s nimiž se správní i soudní orgány vypořádaly způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí. Tato okolnost však sama o sobě není způsobilá zkrátit jej v jeho základních právech.
Z předložených důkazů je patrné, že Nejvyšší správní soud se předloženou věcí zabýval v souladu s příslušnými procesními předpisy, zohlednil námitky stěžovatele v kasační stížnosti a řádně se s nimi vypořádal. Posoudil závěry krajského soudu jako zákonné a bez procesních pochybení. V postupu Nejvyššího správního soudu tedy není možné spatřovat stěžovatelem naříkaný zásah do jeho základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu