ECLI:CZ:US:2009:1.US.1040.09.1
sp. zn. I. ÚS 1040/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, 256 18 Benešov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2008 č. j. 11 Co 712/2008-53 a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 5. 2008 č. j. 14 Nc 9202/2004-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "I. Uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takové rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82, odst. 1 Ústavy. II. Rozhodnutí soudu, které se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu je porušením čl. 2, odst. 3 Ústavy České republiky." Dále se stěžovatel domáhal (bod IV. petitu) zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu v jeho výroku III. a IV., jakož i zrušení rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu (bod IV. petitu). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s názory obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, podobně jak tomu učinil v mnoha svých ústavních stížnostech (z poslední doby srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 837/09, sp. zn. III. ÚS 2688/08, usnesení sp. zn. I. ÚS 2644/08 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2643/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), v nichž použil shodnou argumentaci.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž mnohé reagovaly na ústavní stížnosti podané stěžovatelem. Ve svých stížnostech stěžovatel opakuje stále stejnou argumentaci směřující proti právním názorům vyjádřeným ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 Pl. ÚS-st 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), proto postačí odkaz na odůvodnění stanoviska a následných rozhodnutí Ústavního soudu (z nichž některá byla také výše uvedena), které se pečlivě vypořádaly se stěžovatelovými námitkami. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se stanoviskem pléna, není důvodem, aby Ústavní soud již užitou argumentaci, která se plně na případ stěžovatele vztahuje, rozváděl, proto na ni pouze odkazuje. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by měl svou dosavadní judikaturu měnit.
Ústavní soud musí konstatovat, že svou kvalitou - vezmeme-li do úvahy počet odmítnutí ústavních stížností stěžovatele, ve kterých je až na drobné výjimky, dané odlišnými skutkovými okolnostmi případů, obsažena zcela shodná argumentace - jde ve stěžovatelově případě o zjevně kverulantskou ústavní stížnost. Nelze samozřejmě jakýmkoliv způsobem vyčítat stěžovatelovi využívání ústavně zaručeného prostředku k ochraně svých práv, byť jeho šance jsou vzhledem ke konstantní pečlivě vyargumentované judikatuře Ústavního soudu pramalé. Za této situace se Ústavnímu soudu jeví přinejmenším jako neetické, aby stěžovatel jakožto soudní exekutor, který vystupuje ve vlastní exekuční činnosti jako veřejný činitel, na kterého je přenesena faktická realizace části soudní pravomoci, sám neprojevoval respekt k rozhodnutím soudní moci, konkrétně k rozhodnutím Ústavního soudu, přestože si s ohledem na všechny okolnosti musí být vědom, že jeho opakované stížnosti budou odmítány. Takovýmto svévolným konáním maří (a to nikoliv v zanedbatelné míře) finanční prostředky i lidské zdroje Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2422/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), kterému svým kverulantským jednáním odnímá kapacitu pro řešení věcí skutečně závažných.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu