ECLI:CZ:US:2009:1.US.1116.09.1
sp. zn. I. ÚS 1116/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem Ivanou Janou bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 754/13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, č. j. 68 Co 469/2008-52, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2008, č. j. 19 C 23/2008-35, spojené s návrhem na zrušení §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a §230 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963, občanský soudní řád, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2009 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a §230 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963, občanský soudní řád.
Ze spisu sp. zn. 19 C 23/2008, který si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2, vyplynulo, že stěžovatel podal proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání a věc byla předložena k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu ČR. Dle doručenky založené ve vyžádaném spise byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, č. j. 68 Co 469/2008-52, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 7. 2008, č. j. 19 C 23/2008-35, doručen stěžovateli, respektive jeho právnímu zástupci, dne 31. 3. 2009. Stěžovatel podal dovolání, jehož obsah je zjevně naprosto shodný s obsahem ústavní stížnosti, k poštovní přepravě dne 12. 5. 2005 (viz obálka č. l. 78 spisu), tedy 12 dní po podání ústavní stížnosti. Je tedy zřejmé, že v dané situaci došlo k souběhu dvou právních řízení, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozsudků (ústavní stížnosti a dovolání).
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovateli dostalo poučení o opravných prostředcích, z něhož vyplývá, že proti rozsudku Městskému soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, č. j. 68 Co 469/2008-52, není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel tedy nebyl povinen pro splnění podmínky vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využil, běh lhůty k případnému podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze přitom předjímat a ústavní stížnost je tedy za situace, kdy stěžovatel současně s podáním ústavní stížnosti využil svého práva napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, podána předčasně.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení. §75 odst. 2 cit. zák. Domáhá-li se stěžovatel taktéž zrušení §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a §230 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963, občanský soudní řád, Ústavní soud se tímto návrhem nemohl zabývat, neboť byla-li ústavní stížnost odmítnuta, pak musí být podle ustálené judikatury (srov. například usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08, II. ÚS 1862/07) odmítnut i návrh na zrušení právního předpisu, který je s ní spojen, neboť takovýto návrh má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2009
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj