ECLI:CZ:US:2009:1.US.1180.08.2
sp. zn. I. ÚS 1180/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009 sp. zn. I. ÚS 1180/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Š. a 2. E. Š. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2007 č. j. 44 C 370/2005-149, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů, a proti potvrzujícímu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008 č. j. 19 Co 528/2007-173.
Výrok
I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2007 č. j. 44 C 370/2005-149 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2008 č. j. 19 Co 528/2007-173 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se obě shora označená usnesení ruší.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané na poště dne 30. 4. 2008, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Brně, který odmítl jejich podání ze dne 27. 9. 2007, a usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zmíněné usnesení Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně potvrzeno.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 jim byla stanovena povinnost vyklidit označený byt na ul. V. č. 39 v Brně. Proti tomuto rozsudku, který byl stěžovatelům doručen dne 1. 6. 2007, podali dne 11. 6. 2007 odvolání elektronickou formou s ověřeným podpisem. Následně bylo stěžovatelům doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007 č. j. 96 Nc 4084/2007-4, kterým byl na základě shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně nařízen výkon rozhodnutí vyklizením stěžovatelů z předmětného bytu. Po nahlédnutí do spisu sp. zn. 44 C 370/2005 Městského soudu v Brně stěžovatelé zjistili, že na zmíněném rozsudku byla vyznačena právní moc dnem 19. 6. 2007. Dotazem v kanceláři soudu zjistili, že doložka právní moci byla vyznačena na rozsudku proto, že soudkyně ve věci rozhodující k jimi podanému odvolání nepřihlédla, neboť nebylo ve lhůtě tří dnů doplněno písemně. Poté změnila své stanovisko a vyzvala stěžovatele, aby odvolání doplnili. Ti tak učinili podáním ze dne 27. 9. 2007. Toto podání však bylo usnesením Městského soudu v Brně jako opožděné odmítnuto. Usnesením Krajského soudu v Brně bylo k odvolání stěžovatelů usnesení městského soudu potvrzeno.
Uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy nepostupovaly správně, když nepřihlédly k odvolání, které bylo podáno v zákonné lhůtě, elektronickou cestou na elektronickou adresu podatelny, kde bylo jeho přijetí potvrzeno dne 12. 6. 2007 v 9.25 hodin. Odvolání bylo opatřeno elektronickým podpisem s platným kvalifikovaným certifikátem, který byl podatelnou soudu též ověřen.
Podle názoru stěžovatelů je zřejmé, že ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. se vztahuje na podání, která sice byla zaslána elektronickou formou, avšak nebyla opatřena elektronickým podpisem. Elektronická forma podpisu má jak podle zákona o elektronickém podpisu, tak i podle směrnic Evropských společenství písemný ověřený podpis nahradit. Podání takto podepsaná není nutno dále doplňovat. K tomu stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/05 (viz níže) v obdobné věci. Usnesení Městského soudu v Brně i Krajského soudu v Brně v předmětné věci tak jdou proti smyslu zákona o elektronickém podpisu i proti ústavně zaručeným právům stěžovatelů na spravedlivý proces.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelům hrozilo exekuční vyklizení bytu, podali návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 č. j. 44 C 370/2005-107. Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2008 bylo jejich návrhu vyhověno a vykonatelnost zmíněného rozsudku byla odložena.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i usnesení Krajského soudu v Brně.
Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že §42 odst. 3 o. s. ř. je kogentním ustanovením, které nedává obecnému soudu možnost jinak rozhodnout. Protože se řídil platným zněním občanského soudního řádu, nemohl porušit žádné z ústavních práv stěžovatelů.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 44 C 370/2005 Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 9. 11. 2007 č. j. 44 C 370/2005-149 zmíněný soud odmítl podání (odvolání) stěžovatelů ze dne 27. 9. 2007. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé podali odvolání proti rozsudku téhož soudu (ze dne 22. 3. 2007 č. j. 44 C 370/2005-107), který jim byl doručen dne 1. 6. 2007. Jejich odvolání bylo soudu doručeno dne 11. 6. 2007 v elektronické podobě a nebylo dodatečně doplněno předložením jeho originálu podle §42 odst. 3 o. s. ř. Soud vyzval stěžovatele k doplnění odvolání usnesením ze dne 14. 9. 2007. Teprve dne 1. 10. 2007 předložil zástupce stěžovatelů odůvodnění zmíněného odvolání, se zaplaceným soudním poplatkem. Odvolání stěžovatelů městský soud odmítl jako opožděné podle §208 odst. 1 o. s. ř. s argumentem, že doplněné odvolání nelze považovat za odvolání podané řádně a včas a ve formě, jak je uvedeno v §42 odst. 3 o. s. ř., a předepsanou formu nelze nahradit ani elektronickým podáním s ověřeným elektronickým podpisem.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně usnesení městského soudu potvrdil. Odkázal na ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. s tím, že pokud stěžovatelé do tří dnů nepředložili jeho originál ani v této lhůtě nepředložili písemné podání shodného obsahu, soud prvního stupně nemohl k podání v elektronické podobě přihlédnout. Následné písemné podání obsahující odvolání bylo datované dnem 27. 9. 2007 a bylo městskému soudu doručeno osobně dne 1. 10. 2007, tedy po uplynutí odvolací lhůty. Městský soud tedy postupoval správně, pokud odvolání stěžovatelů jako opožděné odmítl. Krajský soud uzavřel, že jsou mu známa rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k posuzování podání v elektronické podobě s uznaným elektronickým podpisem. Setrval na názoru, že ustanovení §42 odst. 3 o. s. ř. je ustanovením pro obecné soudy závazným, které nemohou vykládat jinak, než jak bylo zákonodárcem vytvořeno. Toto ustanovení žádnou výjimku nepřipouští a prostor pro jiný výklad nedává.
Ústavní soud především konstatuje, že předmětná věc je ve všech základních aspektech totožná s jinými dvěma případy, v nichž Ústavní soud rozhodl nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 319/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 89/41 SbNU 141) a sp. zn. II. ÚS 218/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 82/45 SbNU 231).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud posuzoval ústavnost interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy v této věci. Z hlediska ústavněprávního se jedná o případ, kdy nesprávná aplikace práva obecným soudem má za následek porušení základních práv a svobod. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 319/05 se jednalo o případ, kdy Ústavní soud řešil otázku, zda podání označené jako ústavní stížnost v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem prostřednictvím akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb má procesní účinky a je návrhem na zahájení řízení.
Ve věci pod sp. zn. II. ÚS 218/06 Ústavní soud, stejně jako v předmětné věci, řešil případ, kdy došlo k podání odvolání elektronickou formou ke krajskému soudu, opatřenému uznávaným elektronickým podpisem podle §11 zákona č. 227/2000 Sb.
V bližším odůvodnění Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie odkazuje na oba uvedené nálezy, neboť Ústavní soud v nich učinil zcela shodné závěry o přípustnosti podání opatřeného uznávaným elektronickým podpisem v oblasti orgánů veřejné moci, které lze vztáhnout bez dalšího i na projednávanou věc. Ústavní soud proto jen stručně shrnuje závěry obou výše citovaných nálezů. Pro daný případ nelze použít pouze jazykového výkladu, ale je třeba použít dalších metod výkladu právních norem, s jejichž pomocí lze dospět k závěru, že povinnost stěžovatelů uvedená v §42 odst. 3 o. s. ř., účinného v době rozhodování soudů obou stupňů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis podle §11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud použil především výklad historicko-teleologický, při němž je zjišťován skutečný úmysl zákonodárce, tedy účel, k němuž má právní úprava sloužit v době svého přijetí. Tento úmysl zákonodárce lze nalézt především v důvodové zprávě k zákonu o elektronickém podpisu, podle níž hlavním principem tohoto zákona je zajistit, aby datové zprávy nebyly diskriminovány, tj. že nesmí existovat rozpor v zacházení mezi datovými zprávami a dokumenty na papíře, a dále že zaručený elektronický podpis představuje ekvivalent ověřeného podpisu na papíru a využívá takových elektronických postupů, které umožňují jednoznačnou identifikaci a autentizaci osoby, která podpis vytvořila.
Objektivně-teleologický výklad, kterým má být vystižen smysl a účel právní normy v souvislosti s potřebami společnosti v určitých aktuálních podmínkách, za nichž se právní norma realizuje, vede k závěru, že původní účel dané právní normy je i nadále zachován. Jejím cílem je nejen v současnosti, ale i do budoucna umožnit a usnadnit doručování podání prostřednictvím elektronických prostředků tak, aby byla zajištěna rovnost elektronických podání s podáními v písemné podobě na papíře.
Významný je v daném případě i výklad systematický, tedy posouzení předmětného ustanovení o. s. ř. ve vazbě na další procesní předpisy. Zejména se jedná o zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Všechny tyto procesní předpisy výslovně umožňují učinit podání rovněž v elektronické podobě, podepsané zaručeným elektronickým podpisem.
V obou shora citovaných nálezech vyslovil Ústavní soud názor, že druhem zaručeného elektronického podpisu, který je způsobilý vyvolat procesní účinky bez písemného doplnění podání, je "uznávaný elektronický podpis" podle §11 odst. 1 zákona o elektronickém podpisu. Ten dává jistotu, že podání vytvořila osoba, která je pod ním podepsána. V citovaném ustanovení se výslovně uvádí, že v oblasti veřejné moci je možné za účelem podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb.
Závěrem Ústavní soud dodává, že záměr zákonodárce nediskriminovat zaručený elektronický podpis oproti písemné formě podpisu v úpravě o. s. ř. účinné v době rozhodování soudů obou stupňů lze dovodit i ze skutečnosti, že novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 123/2008 Sb., účinnou od 1. 7. 2008, byla provedena změna ustanovení §42 odst. 1 tak, že: "Podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě, telegraficky nebo telefaxem." a dále byl doplněn odstavec 5, který zní: "V případě podání v elektronické podobě opatřeného zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 3.". Současně platná právní úprava o. s. ř. tedy již zcela jednoznačně připouští možnost podání ve formě uznávaného elektronického podpisu.
Vzhledem ke všem argumentům uvedeným v obou citovaných nálezech a výše shrnutým nemohl ani v předmětné věci dospět Ústavní soud k jinému závěru, než že pokud bylo odvolání stěžovatelů odmítnuto podle §208 odst. 1 o. s. ř. pro opožděnost pouze proto, že stěžovatelé použili při podání uznávaný elektronický podpis a podání nebylo v třídenní lhůtě doplněno písemně (§42 odst. 3 o. s. ř.), bylo tímto postupem soudů obou stupňů porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě všech výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil napadená usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.