ECLI:CZ:US:2009:1.US.2049.07.1
sp. zn. I. ÚS 2049/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. H. a Mgr. O. H., zastoupených Mgr. Petrem Mikešem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1685/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1685/2006, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Co 339/2005 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 C 1138/2003.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně určil tento soud jako soud prvního stupně, že stavbu na parcele č. parc. 29 - parcela zjednodušené evidence - zdroj parcely ZE: pozemkový katastr, zapsané na listu vlastnictví č. 377 u k. ú. pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín, pro katastrální území Lošany, o rozměrech 6,3 m krát 4,8 m se sedlovou středou s plechovou krytinou a komínovým tělesem, dispozičně členěnou na dva prostory, jejíž tři obvodové zdi tvoří cihelné zdivo tloušťky 45 cm a čtvrtou obvodovou zeď tvoří kamenné zdivo původního objektu chléva na stavební parcele č. 3/1 která není stavebně propojena se žádnou stávající stavbou na sousedních přilehlých pozemcích, vlastní ve společném jmění manželů žalobci v daném sporu, manželé H. (vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem).
Soud prvního stupně pro provedeném dokazování vzal za prokázané, že předmětnou stavbu nabyli žalobci (vedlejší účastníci řízení) do svého vlastnictví kupní smlouvou jako příslušenství domu čp. 32 v Lošanech. Stěžovatelé vystupovali v daném právním sporu jako žalovaní.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost, dovodiv, že rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvedli, že vedlejší účastníci řízení (manželé H.) nabyli na základě kupní smlouvy z roku 1988 rodinný dům spolu s kolnou na parcele PK č. 29, o kterou se vede spor; stěžovatelé sami pak získali kupními smlouvami v letech 2002 a 2003 soubor nemovitostí tvořících areál tvrze Lošany, jehož součástí je i předmětná kolna. Vedlejší účastníci prý část areálu neoprávněně užívali, nicméně k výzvě stěžovatelů ji z větší části vyklidili; potom však - podle stěžovatelů účelově - začali v rámci stavebního řízení tvrdit, že jsou vlastníky kolny na bývalé parcele PK č. 29. S výsledkem soudního řízení a závěry obecných soudů v dané věci, uvedenými shora, stěžovatelé nesouhlasí. Podle jejich názorů tyto soudy nehodnotily správně důkazy a nepřihlédly k mnohým nesrovnalostem, které v řízení vyšly najevo. Zejména v tomto směru zpochybňují výpověď znalce Ing. C. a poukazují na údajné rozpory mezi jeho znaleckým posudkem z roku 1988 a skutečným stavem sporné stavby (poznámka: jiná tloušťka zdiva, jiný krov i základy); rovněž vedlejší účastníci řízení manželé H. podle stěžovatelů v průběhu řízení měnili svá tvrzení o tom, jak stavba vypadá i jak ji nabyli. Soudy měly proto podle jejich názoru obezřetněji hodnotit věrohodnost takových výpovědí. Z uvedených důvodů, které v ústavní stížnosti šířeji rozvádějí, se stěžovatelé domnívají, že obecné soudy v dané věci pochybily a že existuje extrémní rozpor mezi jejich právními závěry a skutkovými zjištěními. Proto se domáhají zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání věci především neshledal - i když stěžovatelé jsou opačného názoru - že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a žádná základní práva stěžovatelů neporušily. Soud prvního stupně v průběhu řízeni ověřil, že žalobci manželé H. (vedlejší účastníci řízení) mají ve společném jmění manželů dům č.p. 32 stojící na stavební parcele č. 123 v katastrálním území Lošany. Tuto nemovitost nabyli kupní smlouvou ze dne 11. 10. 1988 uzavřenou s Československou republikou - Státním statkem Kolín a spolu s ní nabyli i příslušenství - kolnu, která byla prodávajícím v té době s domem užívána. V souvislosti s uzavřením této kupní smlouvy byl dne 14. 11. 1987 vypracován znalecký posudek znalcem Ing. J. C., kterým byl dům č.p. 32 oceněn na částku 37.888.- Kč; v dodatku č. I k tomuto znaleckému posudku ze dne 15. 5. 1988 byla oceněna kolna na částku 1.735,- Kč. Soud dále zjistil, že stěžovatelé jsou vlastníky nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 377 pro obec a katastrální území Lošany, mimo jiné i domu č.p. 27 stojícího na stavebním pozemku č. 3/1 tohoto pozemku a pozemku PK č. 29, který bezprostředně sousedí se stavební parcelou č. 121 a jako jeho součást je vyznačen i pozemek označený jako 2/2, vše v kat. úz. Olšany, na němž stojí samotný předmět řízení. Nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 377 pro obec a kat. úz. Olšany nabyli žalovaní stěžovatelé kupními smlouvami z 25. 6. 2002, 7. 8. 2002 a 3. 9. 2003; v těchto kupních smlouvách však není uvedena žádná stavba na pozemku č. 29 a pokud byl převáděn dům č.p. 27, není v kupních smlouvách uvedeno, ze by spolu s ním bylo převáděno jakékoliv příslušenství. Soud prvního stupně proto se zřetelem na výpověď znalce Ing. C. dospěl k závěru, že stavba, která je předmětem tohoto řízení je totožná se stavbou - kolnou, která byla oceněna znalcem C. ve shora uvedeném dodatku ke znaleckému posudku z roku 1988. Žalovaní stěžovatelé ji tedy do svého vlastnictví nenabyli; tato kolna je uvedena v nabývacím titulu, který svědčí žalobcům.
Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že zjištěný skutkový slav odpovídá důkazům provedeným v řízení a že se s ním ztotožňuje. Řádným způsobem přitom reagoval i na několik tvrzení stěžovatelů, která tito opakují i v ústavní stížnosti. Námitku, že předmětná stavba není stavbou, která byla oceněna znalcem C. v dodatku č. 1 ze dne 15. 5. 1988 ke znaleckému posudku zpracovanému za účelem prodeje nemovitostí žalobcům, neshledal odvolací soud důvodnou; uvedl, že totožnost stavby byla prokázána nejen porovnáním skutečného stavu s popisem ve znaleckém posudku, ale především svědeckou výpovědí dřívějšího znalce Ing. C., který na místě samém potvrdil, že tuto stavbu v roce 1988 oceňoval. Svědeckou výpověď ing. C., kterou stěžovatelé zejména zpochybňují, přitom hodnotil odvolací soud jako věrohodnou; mj. uvedl, že tento svědek nemá žádný vztah k účastníkům řízeni, vypovídal k tomu, kterou stavbu v roce 1988 oceňoval a odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo na místě jeho svědecké výpovědi nevěřit. Pokud dále žalovaní stěžovatelé poukazovali na údajné odlišnosti v tom, jak byla stavba v dodatku č. 1 ke znaleckému posudku popsána oproti tomu, jak vypadá nyní a z těchto odlišností dovozovali, že se nejedná o stejnou stavbu, pak ani tyto námitky, opakované i v ústavní stížnosti, neshledal odvolací soud důvodnými. Podle názoru odvolacího soudu se jedná, i když s tím stěžovatelé nesouhlasí, o drobné odlišnosti, které mohly vzniknout ne úplně přesným popisem stavby v době vypracováni posudku (eventuelně i v současné době); navíc, od vypracování posudku uplynulo více než 15 let a za tuto dobu mohlo dojít (i za situace, kdy předmětná stavba nebyla zásadně přestavěna) k jistým změnám vzhledu, zvlášť pokud jde o vzhled omítky, event. o střešní krytinu.
Odvolací soud se dále zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná stavba je stavbou nemovitou, neboť je spojena se zemí pevným základem (§119 odstavec 2 občanského zákoníku), že není součástí jiné věci, ať již pozemku nebo jiné stavby a přehledně shrnul, že tedy stavba, o kterou se vedl spor je příslušenstvím věci hlavní, a to domu č.p. 32 v Lošanech. Tato stavba (používaná jako kolna) byla v době, kdy žalobci kupovali dům č.p. 32 v Lošanech užívána právním předchůdcem žalobců spolu s tímto domem, jež byl v jeho vlastnictví. Předmětná stavba je tedy věcí, jež náležela právnímu předchůdci žalobců, stejně jako dům č.p. 32 a byla určena k tomu. aby byla s hlavní věcí trvale užívána. Je tedy podle obecných soudů nepochybné, že ve smyslu §121 odstavce 1 o.z. byla stavba příslušenstvím domu č.p. 32 v Lošanech. Tento dům zakoupili v roce 1988 žalobci (vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem) spolu s příslušenstvím, tedy i s předmětnou stavbou. Kupní cena byla žalobci zaplacena jak za věc hlavní (tedy dům), tak i za příslušenství - předmětnou stavbu - která byla rovněž pro účely uzavření kupní smlouvy v roce 1988 oceněna. Žalobci tedy dům č.p. 32 v Lošanech nabyli do svého vlastnictví spolu s příslušenstvím, a proto se stali vlastníky předmětné stavby, a vlastnictví dosud nepozbyli. Žalovaní stěžovatelé tedy - podle odvolacího soudu - vlastníky předmětné stavby být nemohou. Nemohou dovozovat, že by předmětnou stavbu nabyli výše citovanými kupními smlouvami z let 2002 a 2003, kterými získali sousední nemovitosti, neboť těmito smlouvami předmětná stavba převáděna jako samostatná nebyla a kupní smlouvy se nezmiňují ani o příslušenství; nepochybně tedy bylo prokázáno, že předmětná stavba není příslušenstvím žádné ze staveb, které stěžovatelé tehdy nabyli. Z těchto všech důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako zcela správný potvrdil.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze toliko zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud shledal - jak již uvedl - ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny argumenty stěžovatelů, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatelů nebylo neústavně zasaženo. K jejich argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva, nota bene novým prováděním a přehodnocováním důkazů, o což však v zásadě stěžovatelé usilovali.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, tu Ústavní soud - podle ustálené judikatury - zásadně nepřezkoumává jeho úvahu, zda bylo v souzené věci vydáno rozhodnutí odvolacího soudu mající zásadně právní význam. Zásah Ústavního soudu by byl zde možný je v případech extrémních. O takový se však v souzené věci nejedná. Ostatně, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé ani žádnou konkrétní argumentaci neuplatnili.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu