ECLI:CZ:US:2009:1.US.2232.09.1
sp. zn. I. ÚS 2232/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelů 1) M. V. K. a 2) P. K., zastoupených otcem Ing. P. K. a matkou Mgr. Y. R., právně zastoupených Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Purkyňova 787/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2009, čj. 11 Co 215/2009 – 333, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2008, čj. 29 C 224/2005 – 309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelé navrhli zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejich práv zakotvených čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Tvrdí, že jako pronajímatelé jsou následkem zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 173/1993 Sb. (pozn. správně vyhláška č. 176/1993 Sb.), o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, vystaveni nepřiměřené zátěži při prokazování svých nároků, a to zejména s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 26. 11. 2003. Právní úprava konkrétně nevymezuje, jaké náležitosti má vyúčtování služeb mít a jak lze náklady za poskytnuté služby rozpočítávat mezi jednotlivými nájemci. Proto je pro pronajímatele nemožné předvídat rozhodnutí soudu a ve sporu uspět. Ačkoliv v řízení bylo prokázáno, že žalovaný nehradil stanovené zálohy za služby, soudy - aniž by se zabývaly meritem věci - zamítly jejich žalobu s tím, že výkon jejich práva je v rozporu s dobrými mravy. Pokud však žalovaný prokazatelně dluží, nelze jejich výzvy, byť svérázně formulované, takto posoudit. Stěžovatelé dále tvrdí, že žaloba nezletilých pronajímatelů nemůže být zamítnuta s odkazem na chování jejich zákonných zástupců, kteří nejsou účastníky řízení.
Pokud soudy zamítly žalobu stěžovatelů proto, že upozornili (ať už jakýmkoliv způsobem) dlužníka na to, že nezaplatil, zbavily je jedné z metod, kterými současná legislativa umožňuje věřitelům domáhat se svých práv. Napadená rozhodnutí nerespektují nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97, I. ÚS 528/99 a II. ÚS 625/05. Nepřípustnost dovolání s ohledem na výši žalované částky porušuje právo stěžovatelů na soudní ochranu.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nezletilí stěžovatelé jsou vlastníky domu č.p. 787/6 na ulici Purkyňova v Moravské Ostravě. U Okresního soudu v Ostravě se po žalovaném domáhali žalobou, podanou jejich rodiči, jako zákonnými zástupci, zaplacení 7.039,-- Kč s příslušenstvím jako vyúčtování služeb za byt, který mu v domě pronajali. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, čj. 29 C 224/2005 – 309, žalobu stěžovatelů zamítl, v části týkající se poplatků z prodlení řízení zastavil a uložil stěžovatelům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 11.870,- Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, čj. 11 Co 215/2009 – 333, rozhodnutí okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.424,- Kč.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, jejichž rozhodnutí byla stěžovateli napadena, reagovaly na jimi uplatněné námitky způsobem naprosto ústavně konformním. Jejich rozhodnutí plně respektovala judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou ve stěžovateli citovaných nálezech sp. zn. II. ÚS 249/97, ze dne 26. 2. 1998, a sp. zn. I. ÚS 528/99, ze dne 28. 8. 2008, ve kterých Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že: „úvaha soudu založená na aplikaci §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, musí být v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne - a to i s přihlédnutím k situaci strany oprávněné (vlastníku) - že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy.“ Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 625/05 ze dne 6. 3. 2008 pak na případ stěžovatelů zjevně nedopadá. Závěru obecných soudů, že stěžovatelé, resp. zákonní zástupci nezletilých stěžovatelů, vykonávali svá práva v rozporu s dobrými mravy, prostřednictvím nátlaku a šikany vůči žalovanému a neprokázali, že vyúčtování předmětných služeb provedli řádně, tak nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Jak sami stěžovatelé uvádějí, námitku nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně uplatnili již v podaném odvolání. Ten, jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, se zabýval detailně jak otázkou náležitostí vyúčtování jednotlivých služeb, tak i prostředky, kterými stěžovatelé na nedoplatky upozorňovali, včetně hodnocení míry jejich jednání v rozporu s dobrými mravy.
Pokud stěžovatelé namítají, že podaná žaloba nemůže být zamítnuta kvůli chování jejich zákonného zástupce, který není účastníkem řízení, lze pouze konstatovat, že nezletilí stěžovatelé jsou, podle §36 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, při právních úkonech, ke kterým nejsou plně způsobilí (jako je správa domu a podání žaloby), zastoupeni svými rodiči. Rodiče jsou, jako zákonní zástupci, účastníky řízení. Jejich jednání nebylo jednáním nezletilých stěžovatelů a za své jednání nesou plnou zodpovědnost. I na jednání zákonných zástupců nezletilých dětí se vztahují kritéria „dobrých mravů“.
Námitce stěžovatelů, že jejich výzvy k uhrazení záloh na služby nelze posoudit jako v rozporu s dobrými mravy v případě, že žalovaný skutečně dluží na nájemném a úhradách s užíváním bytu spojených, rovněž nelze přisvědčit. Žalovaný část úhrad provedl, nerespektoval pouze jejich nové předpisy záloh a žádal po stěžovatelích, aby mu je ozřejmili, k tomu však nedošlo. Z dokazování provedeného obecnými soudy vyplývá, že vyúčtování náhrad za služby spojené s užíváním bytu nebylo stěžovateli provedeno řádně, právní zástupkyni žalovaného nebylo umožněno se s ním seznámit. Stěžovatelé sami v jednotlivých podáních výši těchto úhrad měnili a nepředložili jejich jednoznačnou a srozumitelnou evidenci.
Ústavní soud tak uzavírá, že žaloba stěžovatelů byla zamítnuta především proto, že nevyúčtovali náhrady za služby spojené s užíváním bytu řádně. Obecné soudy také přihlédly k ostatním souvisejícím okolnostem, které označily jako příčící se dobrým mravům. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, je z nich patrno, jakými úvahami se jednotlivé soudy při svém rozhodování řídily, nelze tak dovodit, že by byla nepředvídatelná, jak tvrdí stěžovatelé.
Pokud stěžovatelé brojí proti nepřípustnosti dovolání z důvodu bagatelnosti žalované částky, lze dodat, že pokud zákonodárce jako důvod k omezení přístupu k vyšším soudním stupňům zvolil (mimo jiné) kritérium bagatelnosti, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby tento přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci neshledal, a proto jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu