infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.10.2009, sp. zn. I. ÚS 2234/09 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.2234.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:1.US.2234.09.1
sp. zn. I. ÚS 2234/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatelky K. Ř. (dříve H.), zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2009, č.j. 14 Co 107/2009-90, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu. Opírá ji zejména o následující důvody: Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 31. července 2006, č. j. 0 Nc 691/2006-20, byla schválena dohoda rodičů, kterou byla nezletilá H. H. (dále jen "nezletilá") svěřena do výchovy otce a matka se zavázala přispívat na její výživu částkou 3.000,-Kč měsíčně. V srpnu 2008 podala stěžovatelka (matka nezletilé) u Okresního soudu ve Frýdku - Místku návrh, kterým se domáhala změny citovaného rozsudku tak, aby byla nezletilá svěřena do střídavé výchovy obou rodičů. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 16. 1. 2009, č. j. 0 P 113/2007-76, bylo rozhodnuto, že se nezletilá odnímá z výchovy otce a nadále se svěřuje do střídavé výchovy rodičů. Proti tomuto rozsudku podal otec nezletilé odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2009, č. j. 14 Co 107/2009-90, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se návrh stěžovatelky na změnu rozhodnutí o výchově nezletilé zamítá (nezletilá byla opět svěřena do výchovy otce). Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí krajského soudu, který - podle ní - dospěl k závěru (byť vyslovenému toliko nepřímo), že svěření dítěte do střídavé výchovy v souladu s ustanovením §26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") je možné jen při výslovném souhlasu obou rodičů; tento svůj závěr prý měl krajský soud posílit odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04 (nález sp. zn. I. ÚS 48/04, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 36, str. 247). Přitom naprosto opominul, že oba rodiče střídavou výchovu bez jakýchkoliv problémů, které by se projevily v péči o nezletilou, realizují již po dobu téměř tří let, a to kontinuálně. Oba rodiče nadto projevili ochotu a vyspělost v zájmu nezletilé dcery kooperovat a komunikovat; jejich společná výchova úspěšně funguje a má na nezletilou, jakožto dospívající dívku, jež potřebuje sdílet domácnost se svou matkou, evidentně pozitivní vliv. Krajský soud rovněž vůbec nezohlednil přání nezletilé, které střídavá výchova vyhovuje. Místo toho naopak poukázal na - v kontextu celého případu - bezvýznamné a velmi dočasné projevy nesympatie mezi rodiči. Tímto postupem porušil krajský soud podle názoru stěžovatelky -právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem. Současně bylo porušeno právo stěžovatelky na péči o dítě, právo na jeho výchovu a též právo dítěte na výchovu oběmarodiči, zakotvené v čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny a v čl. 3 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Tím, že krajský soud podmínil rozhodnutí o střídavé výchově výslovným souhlasem obou rodičů, nerespektoval podle stěžovatelky ustanovení zákona o rodině a nesprávně interpretoval jednoduché právo. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není z pohledu stěžovatelky ani logické, ani propracované a přesvědčivé; je prý naopak příkladem extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. II. Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem ve Frýdku - Místku vedený pod sp. zn. 0 P 113/2007. Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 16. 1. 2009, č. j. 0 P 113/2007-76, byla nezletilá na návrh stěžovatelky odňata z výchovy otce a svěřena do střídavé výchovy rodičů, realizované tak, že v každém lichém týdnu v kalendářním roce bude ve výchově stěžovatelky a v každém sudém týdnu v kalendářním roce ve výchově otce (v řízení o ústavem stížností vedlejšího účastníka - dále jen "vedlejší účastník") s výjimkou měsíců července a srpna, kdy po dobu měsíce července bude ve výchově vedlejšího účastníka a po dobu měsíce srpna bude ve výchově stěžovatelky (výrok I). Výživné, stanovené stěžovatelce částkou 3.000,-Kč měsíčně bylo s účinností od právní moci citovaného rozsudku okresního soudu zrušeno (výrok II), pro dobu střádavé výchovy výživné rodičům stanoveno nebylo (výrok III). Řízení o úpravu styku matky s nezletilou bylo zastaveno (výrok IV) a konečně bylo citovaným rozsudkem okresního soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vyšel okresní soud (který se odvolal na ustanovení §28 zákona o rodině) zejména z toho, že v době předchozí soudní úpravy nezletilá navštěvovala mateřskou školu, rodiče žili odděleně, ale stěžovatelka se s nezletilou stýkala i několikrát týdně; tato úprava respektovala, že nezletilá bude i nadále žít v domácnosti vedlejšího účastníka, neboť zde měla vazby na příbuzné a kamarády. Stěžovatelka ještě neměla vlastní domácnost a žila u své babičky, která jí dala k dispozici k užívání jeden pokoj. Okresní soud uvedl, že v době nynějšího soudního řízení je nezletilá o dva roky starší. Střídavá výchova rodičů je prakticky realizována po dobu více jak dvou let (matka nezletilé již má zařízenou vlastní domácnost v moderním bytě, kterou sdílí se svým novým partnerem), nezletilá je hodnocena velmi příznivě jak školou, tak opatrovníkem. Sama přitom spontánně projevila přání, aby nadále žila ve střídavé výchově obou rodičů, týden u maminky, týden u tatínka, jak je tomu doposud. Proto okresní soud, v návaznosti na doporučení opatrovníka, který střídavou výchovu pro nezletilou zhodnotil jako vhodnou, dospěl k závěru, že je namístě aplikace ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině. Okresní soud vzal za prokázané, že v době jeho rozhodování měli oba rodiče zájem nezletilou vychovávat a oba měli také dostatečné podmínky pro její výchovu. O střídavé výchově je přitom možno rozhodnout i tehdy, jestliže jeden z rodičů se střídavou výchovou nesouhlasí, neboť s ohledem na vlastnosti rodičů lze usuzovat, že budou schopni se na výchově nezletilé dohodnout. Dále okresní soud odůvodnil výroky, které se týkaly výživného. K odvolání vedlejšího účastníka, v němž především namítal, že se o nezletilou po celou dobu kvalitně stará a vyjádřil obavu, že střídavá výchova pro další vývoj nezletilé nebude vhodná, Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem z 28. 4. 2009, č. j. 14 Co 107/2009-90, změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh stěžovatelky na změnu rozhodnutí o výchově nezletilé zamítl. Výrokem II a výrokem III pak stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů ani řízení nalézacího, ani řízení odvolacího. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k názoru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů. Ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině váže možnost takového rozhodnutí na zjištění způsobilosti obou rodičů dítě vychovávat a na jejich zájem o výchovu; současně ovšem musí být splněn požadavek, aby uvedený způsob výchovy odpovídal zájmu dítěte a aby tak byly lépe zajištěny jeho potřeby. Svěření dítěte do střídavé výchovy podle krajského soudu mj. vyžaduje (a v tomto směru se krajský soud plně ztotožnil s právními závěry vyjádřenímiv nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04) toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných; rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by tedy mělo vycházet ze společné vůle a dohody obou rodičů, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. Střídavá výchova může podle krajského soudu lépe zajišťovat potřeby dítěte pouze za splnění výše uvedených předpokladů. V daném případě jsou oba rodiče plně způsobilí nezletilou vychovávat a oba mají o její výchovu zájem. V předchozích letech se také v péči o nezletilou střídali a zásadní rozpory se mezi nimi neprojevovaly. Uvedená situace se však dle zjištění krajského soudu změnila a oba rodiče shodně udávají existenci rozporů mezi nimi. Tyto rozpory se týkají i zajištění další výchovy nezletilé; především je patrné, že rodinné prostředí matky není nyní vůči otci přátelsky nastaveno, o čemž svědčí trestní oznámení matčina přítele na otce pro vyhrožování. Věc byla nakonec šetřena jako přestupek a podání vyhodnoceno jako nedůvodné. Výhrady otce vůči výchovnému podílu přítele matky spolu s výše zmíněným charakterem nynějšího matčina rodinného prostředí, rodiči nezpochybňovaná vzájemná antipatie a neshodné názory na způsob výchovy, především ovšem také nedostatek komunikace mezi rodiči v současné době (zmiňovaný opatrovníkem již při jednání dne 7. 1. 2009), při absenci společné vůle rodičů směřující k střídavé výchově, již podle názoru krajského soudu ve svém souhrnu znemožňují dovodit, že formou střídavé výchovy budou lépe zajištěny potřeby nezletilé. S ohledem na uvedenou argumentaci nebylo přistoupeno k provedení dalších důkazů včetně matkou navrhovaného znaleckého zkoumání, neboť by šlo o důkazy nadbytečné. III. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížností vyjádřil Okresní soud ve Frýdku - Místku. Ten však pouze odkázal na obsah soudního spisu a na odůvodnění svého rozsudku. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. S upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasil. Souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřila, byť jako presumovaný, i stěžovatelka. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítěa výchovu dítěte, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak krajský soud posoudil podmínky, za nichž lze přivolit ke svěření dítěte do střídavé výchovy ve smyslu §26 zákona o rodině. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Již z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud tuto otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s jeho závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal. Krajský soud - se zřetelem na provedení skutkových zjištění - učinil závěr, že svěření nezletilé do střídavé výchovy by nebylo v době jeho rozhodování v jejím zájmu a její potřeby by nebyly střídavou výchovou lépe zajištěny. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnil a Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal. Odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005,sp. zn. I. ÚS 48/04, považuje Ústavní soud i v této souzené věci za zcela přiléhavý; namítá-li stěžovatelka, že krajský soud svoje rozhodnutí založil zejména na podmínce výslovného souhlasu rodičů se střídavou výchovou, pak i jen z rekapitulace odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, že stěžovatelka tímto tvrzením závěry krajského soudu zkreslila; neexistence společné vůle stěžovatelky a vedlejšího účastníka na střídavé výchově hrála totiž v rozhodnutí krajského soudu toliko dílčí roli. Zásadní byla totiž změna situace ve vztazích mezi oběma rodiči, vzájemná antipatie mezi otcem a rodinou stěžovatelky a nedostatečná komunikace mezi nimi. To je jádro odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud dodává, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2009 František Duchoň v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:1.US.2234.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2234/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 10. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 8. 2009
Datum zpřístupnění 12. 11. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 18
  • 2/1993 Sb., čl. 32 odst.1, čl. 32 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
  • 94/1963 Sb., §26 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstřík styk rodičů s nezletilými dětmi
dítě
rodičovská zodpovědnost
rodiče
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2234-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64027
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-03