ECLI:CZ:US:2009:1.US.3101.09.1
sp. zn. I. ÚS 3101/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Alcredo, s. r. o., se sídlem Vrané nad Vltavou, Nádražní 101, zastoupeného Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Zátkovo nábřeží 7, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2007, čj. 22 C 243/2005 - 156, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 3. 2008, čj. 12 Co 750/2007 - 195, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 9. 2009, čj. 32 Cdo 3303/2008 - 231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž prvým Okresní soud v Olomouci určil, že vlastníkem nemovitostí, specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku, je Česká republika. Krajský soud tento výrok soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Podle stěžovatele byla podstatou sporu otázka určení vlastnického práva k nemovitostem, které jím byly úplatně získány do vlastnictví kupní smlouvou ze dne 27. 12. 2004, uzavřenou s Českou republikou - Fondem dětí a mládeže (dále jen FDM) v "likvidaci", podle zákona č. 364/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel odmítl přijmout názor, že likvidátor FDM, při převodu sporných nemovitostí, postupoval v rozporu s ustanovením čl. I. bodu 10 zákona č. 364/2000 Sb. a zastává přesvědčení, že při převodu nemovitostí do jeho vlastnictví byly dodrženy všechny zákonné podmínky. Kupní smlouvu ze dne 27. 12. 2004, uzavřenou s likvidátorem FDM, považuje, na rozdíl od obecných soudů, za platnou.
Obecné soudy, podle stěžovatele, nerespektovaly hmotněprávní předpisy a protiústavně v dané věci vyložily a aplikovaly ustanovení čl. I. bodu 9 a 10 zákona č. 364/2000 Sb., ve spojení s ustanovením §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. V důsledku uvedené interpretace těchto norem, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, bylo podstatným způsobem porušeno jeho základní právo na řádný zákonný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2007, čj. 22 C 243/2005 - 156, bylo určeno, že vlastníkem označených nemovitostí je Česká republika. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudek okresního soudu potvrdil. Uzavřel, že na základě skutkového stavu, při správné aplikaci zákonných norem, lze považovat právní posouzení věci okresním soudem za správné a tuto správnost rozhodnutí se stěžovateli zpochybnit nepodařilo. Nad rámec uvedených důvodů odvolací soud konstatoval, že katastrální úřad nesprávně provedl vklad vlastnického práva na základě předmětné smlouvy. Návrh na vklad byl katastrálnímu úřadu doručen dne 4. 1. 2005, ale k tomuto dni již nebyl FDM v likvidaci oprávněn s tímto majetkem nakládat a katastrální úřad měl návrh na vklad zamítnout. S ohledem na odvolací argumentaci stěžovatele není žádný podklad pro úsudek, že by okresní soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z ustálené judikatury.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jak to vyžaduje ustanovení §237 odst. 3 OSŘ. Otázka neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem, pokud nebyla při jejím uzavírání dodržena podmínka jejího schválení Ministerstvem financí ČR, daná v §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., jejíž řešení odvolacím soudem stěžovatel napadl, byla již judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně vyřešena (např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4057/2007, sp. zn. 32 Cdo 5240/2007 a sp. zn. 32 Cdo 1141/2008).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecních soudů v podstatě ve shodném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy.
Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy a napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zejména odvolací soud se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud se s právním hodnocením i závěry obecných soudů v dané věci zcela ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu