ECLI:CZ:US:2009:1.US.3108.08.1
sp. zn. I. ÚS 3108/08
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 26. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 ve věci ústavní stížnosti A. Ď. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008 č. j. 4 Tmo 274/2007-1895, jímž byl stěžovatel uznán vinným proviněním podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261a trestního zákona a bylo mu uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 8 Tdo 980/2008, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 9. 2007 sp. zn. 14 Tm 28/2004 byl stěžovatel (narozený 1987) uznán vinným, že: "v období nejméně od měsíce ledna 2003 do měsíce května 2003 v O. na svých internetových stránkách, které prezentoval jako stránky pro rasisticky smýšlející, propagoval hnutí skinheads a jiných neonacistických a rasistických hnutí, která hlásají rasovou zášť vůči rómskému etniku a příslušníkům jiné rasy, stejně tak jako vůči osobám židovského vyznání, a to zveřejňováním článků, zčásti vlastních, zčásti jiných autorů, podněcoval k nenávisti vůči výše uvedeným příslušníkům, vybízel k tzv. svaté rasové válce "Rahowa", informoval o termínech a místech konání srazů českých neonacistů, které se měly uskutečnit dne 19. 4. 2003 v O. za účelem společných oslav narozenin Adolfa Hitlera, a dne 6. 7. 2003 v B. za účelem srazu nacionálně smýšlejících lidí, dále na svých stránkách uváděl odkazy na domácí i zahraniční internetové stránky s obdobnou tematikou, vyzýval čtenáře svých internetových stránek, aby se podíleli na tvorbě těchto stránek zasíláním článků a fotografií na jím zřízené e-mailové adresy, součástí uvedených internetových stránek byl i odkaz s názvem Kniha návštěv, jejímž prostřednictvím byla umožněna diskuse, kde mj. prezentovaly své rasisticky a neonacisticky zaměřené názory osoby vystupující pod různými pseudonymy.". Takto popsané jednání stěžovatele soud právně kvalifikoval jako provinění podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. a podle §260 odst. 2 tr. zák. a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 4 Tmo 274/2007 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným, že: "v období nejméně od 24. února 2003 do 22. května 2003 v O. na své internetové stránce, kterou prezentoval jako stránku pro rasisticky smýšlející lidi, informoval o srazu, který měl proběhnout dne 19. 4. 2003 v O. v souvislosti s oslavami narozenin Adolfa Hitlera a o srazu nacionalistů dne 6. 7. 2003 v B., dále na své stránce uváděl odkazy na domácí i zahraniční internetové stránky s nacistickou, neonacistickou a rasistickou tematikou (konkrétně vyjmenované), vyzýval čtenáře svých internetových stránek, aby se podíleli na tvorbě těchto stránek zasíláním článků a fotografií na jím zřízené e-mailové adresy (konkrétně vyjmenované), jejichž součástí byl i odkaz na Knihu návštěv, jejímž prostřednictvím byla návštěvníkům, vystupujícím pod různými pseudonymy, umožněna diskuse, v rámci které mj. prezentovali své rasistické, nacistické a neonacistické názory". Odvolací soud takto popsané jednání právně posoudil jako provinění podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261a tr. zák. a uložil mu podle §261a tr. zák. za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců.
Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud shledal za relevantní tu část argumentů mladistvého, která směřovala proti správnosti právní kvalifikace jeho jednání použité soudem druhého stupně; současně však dovodil, že jde o námitky zjevně neopodstatněné, a proto napadeným usnesením dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 31. 1. 2008 č. j. 4 Tmo 274/2007 (sic - pozn. red.), neboť spis neměl k dispozici.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadená rozhodnutí. Při hodnocení správnosti právního posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů zkoumal všechna hlediska, na která je poukazováno také v ústavní stížnosti, zejména zda tyto soudy správně posoudily naplnění všech znaků skutkové podstaty provinění podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261a tr. zák., a to jak po stránce formální, tak i po stránce materiální. Zabýval se především tím, zda mladistvý veřejně popíral, zpochybňoval, schvaloval nebo se snažil ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, a zda jeho projevy sympatií směřovaly k zaniklému hnutí. Zkoumal přitom, zda jednání mladistvého dosáhlo potřebného stupně společenské nebezpečnosti, který je v daném případě větší než malý. Přitom se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který vycházel ze zjištění, jak mladistvý sám sebe na webových stránkách prezentoval (pseudonym SaŠa88, přičemž číselné označení 88 v prostředí Skinheads znamená označení pořadí písmen v abecedě, v překladu "heil Hitler"; vlast88, atd.), že na webové stránky umístil odkazy na domácí i zahraniční webové stránky pravicových extremistů, hooliganské stránky, černý rasismus, na stránky s neonacistickou tematikou, že se sám účastnil diskusí na diskusním fóru, kde bylo prezentováno množství rasisticky a xenofobně zaměřených názorů, apod. Po zhodnocení námitek stěžovatele i všech významných kritérií dospěl k závěru, že soud druhého stupně nepochybil, pokud zjištěný skutek posoudil jako shora jmenované provinění; použitou právní kvalifikaci proto považoval za důvodnou.
Ústavní soud konstatuje, že uvedená vyjádření - oproti napadeným rozhodnutím - nic nového nepřinášejí; proto z nich nevycházel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Při posuzování této konkrétní ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z jejího obsahu, z obsahu soudního spisu a z napadených rozhodnutí obecných soudů.
III.
1. Ústavní soud se nejprve - v kontextu námitky stěžovatele v ústavní stížnosti - zabýval otázkou procesního postupu krajského soudu, který poté, co zrušil rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř., nevrátil věc soudu první instance, ale sám ve věci rozhodl.
Ustanovení §259 tr. ř. taxativně stanoví, kdy je odvolací soud oprávněn vrátit věc soudu prvního stupně; ve všech zbylých případech je povinen rozhodnout sám. Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru, že je nutné z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rzhodnutí, zpravidla přímo sám ve věci meritorně rozhodne a věc soudu prvního stupně nevrací. Tato koncepce odvolacího řízení byla zavedena do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. a projevuje se ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu s prvky kasace. Důvodem této změny byla především snaha o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku (srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, II. díl, 5., doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha, 2005, s. 1953-4).
Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí (cestou de lege lata), že by v dané věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro povinnost rozhodnout věc v odvolacím řízení (po zrušení rozhodnutí prvostupňového). Namítá totiž, že byl vadný procesní postup krajského soudu, který poté, co zrušil rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. mj. pro "nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění", nevrátil věc soudu prvé instance, ale sám ve věci rozhodl "když nové rozhodnutí učinil na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku převážně správně zjištěn".
Nicméně ze samotné skutečnosti, že byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. mj. pro "nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění" neplyne ani povinnost, ale ani oprávnění odvolacího soudu věc vrátit soudu prvního stupně; to je dáno již podústavním právem. Podle §259 odst. 1 tr. ř. je totiž odvolací soud oprávněn vrátit věc soudu prvního stupně jen v případě, že nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Takto však stěžovatel neargumentuje. Naopak, odkazuje a ve své argumentaci vychází z procesněprávní argumentace odvolacího soudu, že skutkový stav byl v napadeném rozsudku převážně správně zjištěn (aniž by ji jakkoli zpochybňoval, čímž ji patrně nepřímo aprobuje). Tedy jestliže je skutkový stav věci zjištěn soudem prvního stupně převážně správně, stěží lze hovořit o nemožnosti odstranění vady ve veřejném zasedání, zejména o tak nedostatečných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, že by bylo nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, z čehož až by bylo možné dovozovat naplnění zákonných podmínek pro vrácení věci soudu prvního stupně. Vrácení věci soudu prvního stupně by za takových okolností šlo naopak proti smyslu a účelu novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. proti snaze o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku. Ani Ústavní soud neshledává důvod se domnívat, že byly v dané věci naplněny zákonné podmínky pro vrácení věci soudu prvního stupně. V této souvislosti znovu zdůrazňuje, že opak netvrdil ani stěžovatel, který - jak již bylo uvedeno - ve své argumentaci vycházel z premisy (odvolacího soudu) o převážně správném zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně.
2. Nicméně podle §263 odst. 7 tr. ř. platí, že "Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.". S tím koresponduje i §259 odst. 3 souvětí poslední tr. ř.: "Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.". Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311) - s odkazem na ustálenou judikaturu a doktrínu - je "zásadně nepřípustné, aby odvolací soud sám rozhodl rozsudkem, pokud by neprovedl žádné důkazy a měnil by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v hlavním líčení. Pokud tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, pokud by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání.".
Krajský soud však imperativům uvedeným v předchozím odstavci plně nedostál. Napadeným rozsudkem totiž skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně částečně změnil. To plyne již z té části odůvodnění jeho rozhodnutí, kde konstatuje nejasnost a neúplnost skutkových zjištění rozhodnutí soudu prvního stupně, leč dodává, že skutkový stav byl v napadeném rozsudku "převážně správně zjištěn" [neuvádí tedy, že by skutkový stav byl v napadeném rozsudku (zcela) správně zjištěn]. Z toho plyne, že odvolací soud změnil skutkový stav zjištěný v napadeném rozsudku (byť jen částečně). To nalézá své vyjádření i ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, která byla oproti rozsudku soudu prvního stupně částečně změněna (blíže text níže). Klíčové stran vadného procesního postupu odvolacího soudu je - jak plyne jak z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak především z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 1. 2008 (srov. s. 1886 a násl. spisu) - že částečnou změnu skutkového stavu učinil odvolací soud bez opakování relevantních důkazů provedených soudem prvního stupně.
Vyvstává proto otázka, zda odvolací soud svým procesně vadným postupem na poli podústavního práva porušil současně stěžovatelova ústavně zaručená práva či svobody.
Primárně je nutno v této souvislosti zdůraznit - bráno obecným pohledem - že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v zákazu změny skutkového stavu odvolacím soudem bez opakování relevantních důkazů provedených soudem prvního stupně je, ve vztahu k obviněnému, umožnit mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obhajobu. Konkretizováno v kontextu předmětného odvolacího řízení, v ústavněprávní rovině jde o umožnění realizace obhajoby stěžovatele umožňující bránit se proti změně skutkových zjištění, učiněných odvolacím soudem po opakování dokazování, v neprospěch obviněného. Ústavní soud zde zdůrazňuje aspekt "neprospěchu" obviněného; jakkoli se jistě lze ze strany obviněného fakticky bránit vůči čemukoliv (a tím tak provádět formálně obhajobu), tedy i vůči tomu, co mu není k neprospěchu, nelze - s ohledem na neexistenci negativního dopadu do sféry obviněného - požadavku zaručení takové obrany v každém případě rozumně přiznat ústavní dimenzi. Je třeba vidět, že ústavodárce reflektoval odlišnou relevanci základních práv a svobod a "běžných" práv a svobod; těm významnějším právům, tj. ústavně zaručeným, přísluší z jejich rozdílné povahy vyšší ochrana. Stěží lze rozumně argumentovat, že právo obviněného fakticky se bránit vůči něčemu, co mu není k neprospěchu, je právem významnějším, postaveným na roveň kupř. ústavně zaručenému právu na osobní svobodu. Takový úmysl rozumný ústavodárce nepochybně nepojal.
K tomu Ústavní soud dodává, že obdobně uvažoval i v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 445/06, ve kterém zdůrazňoval a spojoval protiústavnost napadeného rozsudku odvolacího soudu se změnou skutkových závěrů odvolacím soudem v neprospěch stěžovatele.
V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval i danou věc. V této souvislosti nemohl nereflektovat podstatnou okolnost, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu nedošlo ke změně skutkových závěrů vyslovených v rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatele.
To plyne především ze srovnání skutkových vět ve výrocích rozsudků soudu prvního a druhého stupně. Odvolací soud totiž ve skutkové rovině zásadně jen vypustil určité části skutkové věty (oproti rozsudku soudu prvního stupně), tedy zúžil skutkovou větu, popisující jednání, pro něž byl stěžovatel odsouzen soudem prvního stupně. Zejména byl vypuštěn ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně text: "propagoval hnutí skinheads a jiných neonacistických a rasistických hnutí, která hlásají rasovou zášť vůči rómskému etniku a příslušníkům jiné rasy, stejně tak jako vůči osobám židovského vyznání, a to zveřejňováním článků, zčásti vlastních, zčásti jiných autorů, podněcoval k nenávisti vůči výše uvedeným příslušníkům, vybízel k tzv. svaté rasové válce "Rahowa"", či byla vypuštěna adresa jedné ze dvou internetových stránek, na kterých měl dle soudu prvního stupně stěžovatel páchat trestnou činnost. Taková změna (zúžení) skutkového stavu byla z povahy věci stěží způsobilá - což se i v daném případě potvrdilo - stěžovateli jakkoli ve výsledku přitížit. Pokud pak již - avšak výjimečně - došlo odvolacím soudem ve skutkové větě ke změně skutkového stavu nikoli ve smyslu vypuštění té které části skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak opět nikoliv v tom směru, že by to bylo způsobilé ve výsledku stěžovateli jakkoli přitížit (a také mu to v dané věci nepřitížilo). Konkrétně jde o to, že odvolací soud období spáchání trestné činnosti zúžil z "nejméně od měsíce ledna 2003 do měsíce května 2003" na "nejméně od 24 .2. 2003 do 22. května 2003"; místo sousloví "za účelem společných oslav narozenin Adolfa Hitlera" odvolací soud uvedl "v souvislosti s oslavami narozenin Adolfa Hitlera"; místo sousloví "za účelem srazu nacionálně smýšlejících lidí" odvolací soud uvedl "srazu nacionalistů"; místo slov "s obdobnou tematikou" odvolací soud uvedl "s nacistickou, neonacistickou a rasistickou tematikou"; místo textu "součástí uvedených internetových stránek byl i odkaz s názvem Kniha návštěv, jejímž prostřednictvím byla umožněna diskuse, kde mj. prezentovaly své rasisticky a neonacisticky zaměřené názory osoby vystupující pod různými pseudonymy," odvolací soud uvedl "jejichž součástí byl i odkaz na Knihu návštěv, jejímž prostřednictvím byla návštěvníkům, vystupujícím pod různými pseudonymy, umožněna diskuse, v rámci které mj. prezentovali své rasistické, nacistické a neonacistické názory". Ostatně, odvolací soud dovodil pro stěžovatele příznivější právní kvalifikaci - podle §261a trestního zákona s nižší trestní sazbou (ve srovnání s §260 odst. 2 trestního zákona v rozsudku soudu prvního stupně) a stěžovateli uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců oproti 18 měsícům, jež mu uložil soud prvního stupně.
Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručená práva stěžovatele z materiálního hlediska, tj. v duchu zásad materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat - se zřetelem na námitky v ústavní stížnosti - že skutečné a účinné uplatnění jeho práv s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, neabsentovalo. V dané věci totiž nenastala situace, že by bylo stěžovateli fakticky upřeno právo provádět efektivní obhajobu, neboť nešlo o případ, kdy by se nemohl bránit proti v jeho neprospěch hovořící změně skutkových zjištění uskutečněných odvolacím soudem.
3. Stěžovatel dále namítal, že jako ústředními důkazy byly jak soudem nalézacím, tak i odvolacím užity nepoužitelné důkazy, resp. neprocesní materiály žurnalizované ve spise na č. l. 134 až 1663 (dále též jako "záznamy předmětných internetových stránek"). Jejich nepoužitelnost byla dle stěžovatele způsobena tím, že se ve spise nenachází žádný protokol, který by zachycoval úkon, jímž byly obstarány. Okresní soud na tuto námitku nereagoval vůbec, krajský soud na ni reagoval tak, že "zadokumentovaný obsah internetové stránky ... je možno považovat za neodkladný úkon podle §160 odst. 4 tr. ř.". Dle stěžovatele nejde o argumentaci, která by řešila neexistenci protokolu; i o neodkladném úkonu musí být pořízen protokol.
Ústavní soud připouští optickou pravdivost této námitky. Logickým důsledkem toho je nejen neexistence formálních náležitostí protokolu, ale - a to především - i neexistence zdůvodnění náležitosti materiální, tj. odůvodnění provedení úkonů jako neodkladných, jak požaduje výslovně §160 odst. 4 in fine trestního řádu. Vyvstává otázka důsledků takového pochybení orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel z něj vyvozuje procesní nepoužitelnost záznamu předmětných internetových stránek.
Ústavní soud k tomu předně opakuje již vyslovené, totiž že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
Smyslem a účelem požadavku existence protokolu o provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu je především vytvoření prostoru pro předestření věcných důvodů pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu. [Ostatně zřejmě právě proto trestní řád explicite uvádí (v §160 odst. 4 in fine tr. ř.) - a tím zdůrazňuje - povinnost uvést v protokolu o provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován (tato povinnost by byla vyvoditelná z trestního řádu i bez takové výslovné úpravy).] Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je - vzhledem k charakteru neodkladných a neopakovatelných úkonů (výrazným způsobem limitujících zejména realizaci práva na obhajobu podezřelých osob) - zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 - ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z vyložené teleologie věci plyne, že jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě - byť je vadou řízení - nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je - jak již bylo uvedeno - projevem v judikatuře Ústavního soudu deklarované doktríny materiálního právního státu.
Ústavní soud k tomu dodává, že z obdobných právních východisek vycházel ve své judikatuře opakovaně. Kupříkladu v usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že "nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. Absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny.". V usnesení sp. zn. I. ÚS 1813/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) zase Ústavní soud uvedl, že "Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí.".
Ústavní soud má za to, že uvedené pochybení orgánů činných v trestním řízení nepředstavuje v daném případě vadu ústavněprávní intenzity, neboť věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny. To plyne již z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se této problematice věnuje na s. 7-8. Především v této souvislosti odvolací soud přiléhavě konstatuje, že "zadokumentovaný obsah internetové stránky ... je možno považovat za neodkladný úkon podle §160 odst. 4 tr. ř. Jedná se totiž o takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnesl z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, kdy bylo zahájeno trestní stíhání ... Sama obhajoba připustila, že obsah internetových stránek je možno měnit v krátkém časovém horizontu, takže je evidentní, že pro realizaci úkonů dle trestního řádu lze považovat za adekvátní časový horizont 12 kalendářních dnů (od 11. 4. 2003 do 23. 4. 2003), kdy byly orgány policie monitorovány a mapovány zájmové stránky, včetně zachycení jejich obsahu tiskem.". Jak přiléhavě uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání stěžovatele, vzhledem k rychlé variabilitě obsahu internetových stránek bude zřejmě zachycení jejich konkrétního aktuálního znění v každém případě neodkladným úkonem. K tomu Ústavní soud poukazuje na to, že ani stěžovatel nenamítá, že by se v předmětném případě nejednalo o neodkladný úkon, argumentuje pouze formálně, tj. brojí toliko proti neexistenci protokolu o pořízení neodkladného úkonu.
Tím méně pak - z logiky věci - může dosahovat ústavněprávní intenzity neexistence pouze formálních náležitostí protokolu o provedení neodkladného úkonu (srov. slova obhájce stěžovatele v závěrečné řeči v odvolacím řízení: "kdo, jak a tak dále, náležitosti protokolu podle §55 tř. ř."). Na podporu tohoto závěru lze ostatně poukázat na citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1813/07, v němž se praví, že Ústavní soud by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody. Poukázat lze též na usnesení sp. zn. I. ÚS 140/05 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které z ústavněprávních hledisek aprobovalo názor Nejvyššího soudu o možnosti odstranit nedostatek formálních podmínek protokolu sepsaného o jakémkoliv úkonu trestního řízení (tedy i o neodkladném úkonu), a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly (v postavení svědka). V této souzené věci byla přitom (před soudem prvního stupně) vyslechnuta jako svědek osoba, která provedení úkonu pořízení předmětných internetových stránek učinila (srov. s. 1699 spisu). K tomu lze poznamenat, že vytištěné stránky mají v záhlaví datum, kdy byly vytištěny a označení internetové stránky, ze které byly vytištěny. Koneckonců, stěžovatel ani nenamítal, že by vytištěné internetové stránky byly obsahově pozměněny a podobně.
4. Stěžovatel dále - v souvislosti s námitkou neexistence protokolu o provedení neodkladného úkonu - namítl, že státní zástupce ve vyjádření k dovolání tvrdil, že protokol měl být pořízen analogicky podle §88 odst. 4 věty první tr. ř. a že současně vyslovil názor, že ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. je již zastaralé s ohledem na techniku pořizování záznamů telekomunikačního provozu, které se děje automaticky bez přímého zásahu fyzické osoby (a proto by mohlo být postupováno analogicky podle §88 odst. 4 věty druhé tr. ř.). Stěžovatel s tímto názorem státního zástupce polemizuje. K tomu však Ústavní soud uvádí, že jde o nesouhlas s názorem toliko procesní strany trestního (dovolacího) řízení, nikoliv rozhodujícího soudu, proti kterému ústavní stížnost směřuje a jedině který autoritativně zasáhl do právní sféry stěžovatele v dané věci. K věcnému projednání této části ústavní stížnosti proto není Ústavní soud příslušný, neboť v tomto rozsahu nejde o ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci, který by v trestní věci stěžovatele rozhodoval.
Jako obiter dictum dodává Ústavní soud k této otázce následující.
Z ústavní stížnosti nelze bez pochybností ani vyvodit, co stěžovatel polemikou s názorem státního zástupce vlastně sleduje. Uvádí totiž, že "jednak nepokládá zmíněnou analogii za přesnou", z čehož by mohlo být vyvozováno, že analogie by dle něj měla být nepřípustná. Nicméně vzápětí dodává, že "jednak nesdílí přesvědčení státního zástupce o zastaralosti ust. §88 odst. 4 tr. ř. ...", z čehož by zase mohlo být vyvozováno, že §88 odst. 4 tr. ř. by měl být dle stěžovatele v dané věci aplikován (analogicky). Jestliže by však stěžovatel zastával v ústavní stížnosti názor o analogické aplikovatelnosti §88 odst. 4 tr. ř., jednalo by se o nové tvrzení, resp. o argumentaci (tzv. nova), jíž se nemohl odvolací soud v odvolacím řízení ani zabývat, ani se s ní vypořádat, protože ji stěžovatel uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel však dosud zjevně zastával názor o neaplikovatelnosti §88 odst. 4 trestního řádu, neboť kupř. v závěrečné řeči před odvolacím soudem argumentoval náležitostmi protokolu nikoliv podle §88 odst. 4 tr. ř., nýbrž podle §55 tr. ř. (srov. s. 1888 spisu). S ohledem na zásadu subsidiarity, ovládající řízení o ústavních stížnostech, nelze tzv. nova až v řízení před Ústavním soudem uplatňovat.
Nad rámec toho lze dodat, že analogie slouží k vyplňování určité "mezery v právu"; její použití je tak vyloučeno v případech, kdy zákonodárce právní úpravou neponechal v zákoně "mezeru" [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1200/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Analogicky lze aplikovat určité ustanovení právního předpisu pouze na situaci, která zákonem není řešena, neboť v opačném případě by analogie ztrácela smysl, a v důsledku by se jednalo o postup rozporný s vůlí zákonodárce. V daném případě však existuje zákonná úprava, která dopadá i na pořízení předmětných (tj. veřejně přístupných) internetových stránek, o nichž nebyl pořízen protokol (jako o neodkladném úkonu). Jde o §55 tr. ř., který obecně normuje sepisování protokolu. Dle tohoto ustanovení "Nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat ...". Je zřejmé, že hypotéza "Nestanoví-li zákon jinak" je ve vztahu k pořízení veřejně přístupných internetových stránek naplněna, tudíž musí nastoupit i dispozice, tzn. sepisování protokolu se musí řídit (je normováno) §55 tr. ř. Z tohoto právního názoru ostatně zjevně vycházel i sám stěžovatel (jak je uvedeno v předchozím odstavci s odkazem na jeho závěrečnou řeč), takže jeho poukaz na analogii až v ústavní stížnosti lze považovat za účelový.
Řečeno i z jiného úhlu, je třeba adekvátně reflektovat to, že - jak bylo již uvedeno - v případě předmětných internetových stránek, o nichž nebyl pořízen protokol (jako o neodkladném úkonu), šlo o internetové stránky přístupné veřejnosti bez jakéhokoliv omezení, takže nebyly pořízeny po zásahu do osobnostních práv stěžovatele (především práva na ochranu soukromí; k tomu srov. jejich vytištěnou podobu ve spise či kupř. srozumitelnou reprodukci v závěrečné řeči státní zástupkyně v odvolacím řízení na s. 1890 spisu). I proto je třeba mít o eventuálním názoru na analogickou použitelnost §88 odst. 4 tr. ř. (výslovně pojednávajícím o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) výrazné pochybnosti, neboť toto ustanovení se vztahuje právě na situaci, kdy na podkladě rozhodnutí soudu dochází k zásahu do osobnostních práv obviněného. Přitom je zřejmé, že analogicky lze aplikovat právní pravidlo jen na srovnatelné situace; to je podstatou analogie.
Nadto, i kdyby byla úvaha o nutnosti analogické aplikace §88 odst. 4 tr. ř. na pořízení předmětných (tj. veřejně přístupných) internetových stránek akceptovatelná, lze poukázat - obdobně jako shora - na citované usnesení sp. zn. I. ÚS 140/05; to z ústavněprávních hledisek aprobovalo názor Nejvyššího soudu o možnosti odstranění nedostatku splnění náležitostí protokolu podle §88 odst. 4 tr. ř. v řízení před soudem, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. V této souzené věci přitom byla (před soudem prvního stupně) vyslechnuta jako svědek osoba, která provedení úkonu pořízení předmětných internetových stránek učinila (srov. s. 1699 spisu). K tomu lze poznamenat, že vytištěné stránky mají v záhlaví datum a adresu internetové stránky, ze které byly vytištěny. Koneckonců, stěžovatel ani nenamítal, že by vytištěné internetové stránky byly obsahově pozměněny apod.
5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti jen formálně deklaroval nesoulad skutkových zjištění obecných soudů s provedenými důkazy s tím, že bude rozveden v samostatném podání. To však již Ústavnímu soudu nezaslal. Ústavní soud tedy k tomu jen uvádí, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Pro stručnost lze odkázat na řádné, náležité a logické a celkově přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.
6. Stěžovatel konečně reprodukoval skutkovou větu napadeného rozsudku odvolacího soudu; pouze formálně, tj. bez argumentace, deklaroval svůj závěr, že jednak takové jednání není žádným schvalováním genocidia ani zločinů proti lidskosti (kterýžto závěr přijal odvolací soud ve výroku), jednak je kriminalizace takového jednání protiústavním omezením svobody slova a současně i porušením zásady nulla poena sine lege. Dále stěžovatel již jen uvedl, že blíže bude argumentace rozvedena dodatečně, což však už ke dni tohoto usnesení neučinil. Proto pro stručnost Ústavní soud toliko uvádí, že i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí), nelze odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu cokoli z hledisek ústavněprávních vytýkat. V jimi uplatněných právních názorech nelze dovodit ani interpretační exces či libovůli, ani nedostatek adekvátního - korektního a výstižného - odůvodnění. Zde Ústavní soud jen poznamenává, že ani základní právo na svobodu projevu není bezbřehé; k jeho omezení lze přikročit, a to např. za účelem ochrany práv a svobod jiných (osob), anebo za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). To byl i případ dané věci, kdy šlo současně o omezení nezbytně nutné v demokratické společnosti, což vyjadřuje právě zákaz veřejného popírání, zpochybňování, schvalování nebo snahy ospravedlnit nacistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů proti lidskosti (zakotvený v §261a trestního zákona). Nad rámec toho poukazuje Ústavní soud na vyjádření státního zástupce k dovolání stěžovatele, který kupř. k námitce, že zveřejnění informace o nějakém plánovaném shromáždění není totéž jako aktivní účast na této akci, poznamenal: "takový úkon mladistvého nelze hodnotit pouze v akademizované formě, nýbrž je třeba přihlédnout i k souvislostem, za nichž byl realizován (jakou formou a v jakém prostředí byl uveřejněn, jaká byla povaha avizované akce apod.) ... Totéž hodnocení pak přísluší i dalším projevům mladistvého, pokud na svých webových stránkách (tj. způsobem, který fakticky znamená celosvětově dostupné zveřejnění) uváděl odkazy na jiné internetové stránky zaměřené k podpoře a propagaci nacismu, fašismu a podobných hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, vyzýval čtenáře, aby se sami aktivně dopouštěli protiprávního jednání tím, že by se podíleli na tvorbě jeho stránek, a poskytl jim na nich prostor pro rozvíjení úvah a názorů v tom smyslu, v jakém byly jeho internetové stránky zaměřeny." (srov. reprodukci vyjádření státního zástupce k dovolání stěžovatele v napadeném usnesení Nejvyššího soudu).
7. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek nalézacího soudu byl nepřezkoumatelný, neboť se nijak nevypořádal s námitkami obhajoby vznesenými v nalézacím řízení, postačí k tomu uvést již jen to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu; stěžovatel neuvádí, že odvolací soud by se s námitkami stěžovatele nevypořádal. Nadto je třeba poukázat na neurčitost takové námitky, neboť z ní nelze identifikovat její obsah, tj. jaké námitky stěžovatele neměly být v trestním řízení vypořádány. Taková neurčitost námitky způsobuje potom logicky nemožnost jejího přezkoumání, neboť nemůže být úkolem Ústavního soudu perfekcionalisticky přezkoumávat celý spis a snažit se takovou neurčitou námitku stěžovatele podřadit pod případnou reálnou skutečnost. Opačným postupem by ostatně Ústavní soud, důsledně vzato, popíral institut obligatorního právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
8. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez ústního jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].