ECLI:CZ:US:2009:1.US.640.09.1
sp. zn. I. ÚS 640/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem Klaudiánova 135/1, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2008 sp. zn. 18 Co 576/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 3. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 8. 2008 č. j. 15 C 182/2008-36, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 9. 2008 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni - R. B. výživné za období od 19. 7. 2007 do 17. 11. 2008 v celkové výši 47 958 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), dále zamítl návrh na stanovení výživného ve výši 3 000 Kč, resp. 1 000 Kč ve výroku specifikovaná období (výrok II.). Rovněž rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a stanovil povinnost stěžovateli uhradit soudní poplatek (výrok IV.). V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že okresní soud na daný případ správně aplikoval ust. §95 odst. 1 zák. o rodině, podle kterého otec dítěte, za kterého není matka provdána, je povinen matce přispívat přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Dále uvedl, že pro přiznání nároku podle ust. §95 zák. o rodině, tj. nejen pro přiznání příspěvku na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím, ale i přiznání nároku na přiměřenou výživu, neplatí věta druhá ust. §98 odst. 1 zák. o rodině před středníkem, podle které lze výživné přiznat jen ode dne zahájení řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil (jak sám rovněž uvedl v ústavní stížnosti) shodnou argumentací, jakou použil v odvolání proti citovanému rozsudku okresního soudu a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Jde o polemiku se závěry obecných soudů a tvrzené pochybení soudů v důsledku chybné interpretace vzájemného vztahu ust. §95 odst. 3 a §98 odst. 1 zákona o rodině, v jehož důsledku pak mělo dojít ke svévolné neaplikaci §98 odst. 1 zák. o rodině. Nesprávná aplikace norem jednoduchého práva pak měla dle stěžovatele za následek porušení jeho základních práv. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově namítal zejména nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení způsobu interpretace a neaplikaci ust. §98 odst. 1 zák. o rodině krajským soudem.
S výše předestřeným tvrzením o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Při rozhodování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových jak pro posouzení a určení výše příspěvku na úhradu výživy neprovdané matce, tak i určení doby, od kdy bude tento příspěvek přiznán a své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl, přičemž skutková zjištění doplnil o další důkazy (daňové přiznání stěžovatele za rok 2007, zprávy o výdělcích stěžovatele za roky 2007 a 2008 či zprávy o vyplacených dávkách státní sociální podpory žalobkyně za roky 2007 a 2008), což jej koneckonců vedlo ke změně napadeného rozhodnutí způsobem pro stěžovatele nepochybně příznivějším oproti původnímu rozhodnutí okresního soudu. Postup a rozhodování krajského soudu tak nelze označit za svévolné. Ústavní soud je považuje za ústavně konformní a proto neshledal důvod ke svému zásahu.
Další námitky, jimiž stěžovatel brojí proti konstrukci zákona o rodině a jejímu možnému rozporu s ústavním pořádkem ČR, neboť chybí možnost přiznat výživné otci, který není manželem matky, jsou spíše teoretickými úvahami, které nenalezly reflexi ani v petitu ústavní stížnosti, a proto se jimi Ústavní soud nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
Vojen Güttler
předseda senátu