ECLI:CZ:US:2009:1.US.687.09.1
sp. zn. I. ÚS 687/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky T. T. H. N., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. 95 T 313/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 8 To 455/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona, za což byla odsouzena podle §150 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, když podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 trestního zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl nově tak, že uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona, za což byla odsouzena podle §150 odst. I trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců; podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 trestního zákona jí byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud podrobně rozebral odvolací námitky stěžovatelky, jež se v podstatě kryjí s námitkami, jež uplatnila v ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítala procesní nepoužitelnost důkazů z důvodu jejich nezákonnosti. Konkrétně především prohlásila, že 1) protokoly o sledování osob a věcí nebyly vyhotoveny při provedení úkonu nebo bezprostředně po něm, nebyly vyhotoveny osobami provádějícími sledování, ale osobami nadřízenými, které sledování nebyly přítomny, a není v nich uvedeno jméno a příjmení sledování provádějících osob a jejich funkce; protokoly o sledování osob a věcí tudíž nesplňují požadavky dle §55 trestního řádu. 2) Dále namítala, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků musí být vydán na konkrétní prostory, neboť v předmětném areálu tržnice se nachází velké množství stánků. Odůvodnění tohoto příkazu je však velice obecné; v příkazu prý totiž nepostačuje uvedení vlastníka předmětných nemovitostí, kde se prohlídka má vykonat, ale i toho, proti němuž příkaz směřuje.
II.
1) Ústavní soud nejprve uvádí, že - bráno obecným pohledem - sám neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivců, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, byť i ta musí být realizována v souladu s právem na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. V tomto směru je na místě poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který vyslovil nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě spravedlivý proces. Sem patří především zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřené zásady, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obviněných (srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/99, Sb. n. u., sv. 16, str. 99). Ústavní soud dále opakovaně konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, nicméně je oprávněn kontrolovat, zda informace z hodnoceného důkazu není deformována a zda je v procesu jeho hodnocení odpovídajícím způsobem reprodukována (srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97, Sb. n. u., sv. 11, str. 125). Deformace tohoto typu představují extrémní vybočení z pravidel hodnocení důkazů, které zakládá důvod pro ingerenci Ústavního soudu.
III.
V souvislosti s vytyčeným algoritmem ústavně právního přezkumu je klíčové, že stěžovatelčiny námitky namířené proti protokolům o sledování osob a věcí jsou ryze formální povahy. Stěžovatelka tedy nerozporuje věcnou stránku případu, tj. že by kupř. nebyly dány zákonné podmínky možnosti sledování osob a věcí, že po obsahové stránce jsou protokoly nejasné či že by připojené fotografie stěžovatelku neusvědčovaly ze spáchání trestné činnosti, že by fotografie byly deformovány apod. Ústavní soud v tomto kontextu reflektoval i obsah spisu, jakož i stěžovatelkou nerozporovaný závěr odvolacího soudu, že po obsahové stránce jsou protokoly o sledování osob a věcí jasné a připojené fotografie usvědčují stěžovatelku ze spáchání trestné činnosti; ten ani Ústavní soud neshledal za extrémně nepřiléhavý. Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy z provedeného důkazu dovozovaly závěry, které z něj nemohou vyplývat, a že by tak dopustily deformace důkazů. I kdyby tedy Ústavní soud uznal stěžovatelkou namítané formální nedostatky ohledně protokolů o sledování osob a věcí, nebylo by možné než dovozovat, že tyto nedostatky (vady řízení) nedosahovaly takové úrovně, aby se dotkly stěžovatelčiných ústavně garantovaných základních práv či svobod v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní rozměr tedy v této souzené věci nemají. Spravedlivost či nespravedlivost řízení je totiž nutno hodnotit v jeho celku.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že v obdobném, tj. materiálním duchu judikoval kupř. v nedávném usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08: "Z vyložené teleologie věci plyne, že jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či opakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě - byť je vadou řízení - nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je - jak již bylo uvedeno - projevem v judikatuře Ústavního soudu deklarované doktríny materiálního právního státu... Tím méně pak - z logiky věci - může dosahovat ústavně právní intenzity neexistence pouze formálních náležitostí protokolu o provedení neodkladného úkonu (srov. slova obhájce stěžovatele v závěrečné řeči v odvolacím řízení: "kdo, jak a tak dále, náležitosti protokolu podle §55 tř. ř."). Na podporu tohoto závěru lze ostatně poukázat na citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1813/07, v němž se praví, že Ústavní soud by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody."
IV.
Stěžovatelka dále namítala, že odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků je velice obecné a že není dostatečně konkrétní.
1) Pokud jde o náležitosti odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, resp. k prohlídce jiných prostor a pozemků, Ústavní soud konstatuje, že ustanovení §83 a násl. tr. řádu je poměrně stručné. Trestní řád stanoví pro tyto úkony písemnou formu, ovšem co do obsahových náležitostí, vyjma toho, že příkazy musejí být odůvodněny, žádné požadavky nestanoví. Ty však lze dovodit z povahy věci i ze základních zásad trestního řízení. Jak Ústavní soud vyslovil např. v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 362/06, obecný soud musí své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dostatečně a zřetelně vyložit. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu, jímž se domovní prohlídka nařizuje, nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny. Zároveň však nelze mít na obsah a podrobnosti odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky. Příkazy ve smyslu §83 a násl. tr. řádu jsou především nástrojem kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie (srov. souhlas ve smyslu ust. §83a odst. 1 tr. řádu), neboť takové úkony policie základní práva jednotlivce citelně zasahují.
V projednávané věci Ústavní soud obecně shledal, že stěžovatelkou rozporovaný příkaz k prohlídce jiných prostor, vydaný policejním orgánem s předchozím souhlasem státního zástupce, je sice odůvodněn poměrně stručně, avšak zcela v mezích náležitostí usnesení ve smyslu §134 tr. řádu. V příkazu je uveden trestný čin, pro nějž se řízení vede, a objekty, jež mají být prohlídce podrobeny, jsou uvedeny s přesnou adresou, přičemž se navíc uvádějí i vlastnické vztahy k prohledávaným nemovitostem. Ve výroku příkazu k prohlídce jiných prostor se praví, který orgán prohlídku provede. Dále se ve výroku konstatuje, že existuje důvodné podezření, že se v příslušných prostorách nacházejí konkrétní věci s trestnou činnosti související; výslovně jsou uvedeny textilní výrobky neoprávněně označené ochrannými známkami, k nimž náleží výhradní právo jinému. V odůvodnění je pak podáván srozumitelný nástin trestné činnosti, jež je prověřována a jsou specifikovány kategorie věcí důležitých pro trestní řízení, o nichž je důvodné podezření, že se v prodejních stáncích skladovacích a přilehlých prostorách včetně kontejnerů a zaparkovaných vozidel nacházejí. I když je odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor stručné, nevyplývá z něj, že by se rozhodující orgán činný v trestním řízení nezabýval věcí dostatečně, či že by byl v posuzované institut prohlídky jiných prostor dokonce zneužit.
Lze toliko dodat, že obdobně argumentoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ve srovnatelné věci.
2) Stěžovatelka též namítala, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků musí být vydán na konkrétní prostory, neboť v předmětném areálu se nachází velké množství stánků. Jak již však vyslovil Ústavní soud shora, příkaz určuje objekty, jež mají být prohlídce podrobeny, které jsou uvedeny s přesnou adresou; příkaz navíc vyjadřuje i vlastnické vztahy k prohledávaným nemovitostem, což považuje Ústavní soud shodně s obecnými soudy za dostačující. Ostatně, z příkazu plyne, že jeho smyslem nebylo omezit prohlídku na určité stánky, jak snad dovozuje stěžovatelka, protože příkaz uvádí, že "Prohlídka bude provedena v prodejních stáncích skladovacích a přilehlých prostorách včetně kontejnerů a zaparkovaných vozidel..." Proto nebylo ani důvodu specifikovat příkaz na určité stánky konkrétně vyjmenované, jestliže to stěžovatelka svou argumentací sledovala.
3) Konečně stěžovatelka namítá, že v příkazu nepostačuje uvedení vlastníka předmětných nemovitostí, kde se prohlídka má vykonat, ale i toho, proti němuž příkaz směřuje. K tomu postačí uvést jen to, že stěžovatelka poukazuje na nemožné, tedy její argumentace je vyloučena již povahou věci. Konkrétní osoby, kterých se dané trestní řízení dotýkalo, byly totiž policejním orgánem ztotožněny až po provedení samotné prohlídky (srov. protokoly o zadržení na č. l. 82 a násl., předmětný příkaz o prohlídce jiných prostor a pozemků hovořící toliko neurčitě o "skupině osob" a další obsah spisu). Ostatně ani stěžovatelka nic konkrétního v tomto směru nepředkládá.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
VI.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
František Duchoň
předseda senátu