ECLI:CZ:US:2009:1.US.7.09.1
sp. zn. I. ÚS 7/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného advokátem JUDr. Janem Křivánkem se sídlem Liborova 14, 169 00 Praha 69, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze (dále jen "MěS") usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, v trestní věci odsouzených T. P. (dále jen "stěžovatel") a M. P. rozhodl, že podle §283 písm. d) tr. ř. ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. se návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch stěžovatele a M. P. v trestní věci vedené u MěS pod sp. zn. 10 T 1/04 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, zamítá.
[Poznámka: Ústavní soud zjistil, že v uvedené trestní věci vedené u MěS pod sp. zn. 10 T 1/04 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, byl stěžovatel v řízení vedeném proti více osobám uznán vinným ze spáchání dílem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 tr. z. a dílem ve stádiu pokusu. Konkrétně ve věci faktury č. 209/1994 ze dne 30. 9. 1994 vystavené společností R a R Security Service, a. s., V. R. na částku 36.000.000,- Kč společnosti Centrum, a. s., se jednalo o (zpochybnění) uplatnění odpočtu daně 6.900.000,- Kč.]
MěS v odůvodnění poukázal na to, že po zhodnocení provedených posudků (tj. posudku Ústavu HZ Praha č. S1/2007 zaměřeného na zpochybnění uplatnění odpočtu daně 6.900.000,- Kč v souvislosti s fakturou č. 209/1994 vystavené společností R a R Security Service, a.s. V. R. na částku 36.000.000,- Kč společnosti Centrum, a. s. a posudku ZÚ-37/01/2008 vypracovaného Ing. Z. U., ve kterém se zaměřil na otázku, zda došlo k uplatnění odpočtu daně 6.900.000,- Kč v souvislosti s touto fakturou) dospěl k závěru, že nejsou tak silnými důkazy, aby vedly soud k závěru, že jsou splněny podmínky povolení obnovy řízení. MěS zdůraznil, že veškeré podstatné důkazy, jež byly provedeny v rámci řízení před soudem prvního stupně, v rámci odvolání, dovolání, v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, v řízení o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na obnovu řízení, jakož i v řízení o podané stížnosti k Ústavnímu soudu (vedené pod sp. zn. II. ÚS 1846/07 a odmítnuté usnesením ze dne 17. 1. 2008 pro zjevnou neopodstatněnost), byly konstatovány v úvodu řízení o obnově. MěS podrobně zdůvodnil, proč nepovažoval za potřebné vést k předloženým návrhům obsáhlé dokazování a po zhodnocení významu a váhy předložených důkazů rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") usnesením ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008, stížnosti stěžovatele a M. P. proti usnesení MěS ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, zamítl. Zdůraznil, že v řízení o návrhu na povolení obnovy nevyšly najevo takové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. VS podrobně dovodil a zdůraznil, že důkaz výpovědí svědkyně Z. Císařové (jejíž výpověď odpovídá dalším ve věci provedeným důkazům) je z hlediska jeho významu důkazem přímým, oproti všem znaleckým posudkům, jejichž možnosti byly, jsou a budou omezené. (Pozn.: C. byla pracovnicí finančního úřadu, jejíž výpověď dokládala důvody místního šetření o realizaci odpočtu DPH.) Znalecký posudek VŠ Karlovy Vary, o jehož objektivitě ani stěžovatelé nepochybují, "vyvrací jistotu o neuplatnění faktury" a městský soud z něho správně vycházel. K námitce obou stěžovatelů, že MěS nevzal při svém rozhodování v úvahu znalecký posudek znalce Ing. A. P., VS uvedl, že tento znalecký posudek je VS znám, "neboť byl jím proveden jako důkaz, přičemž jeho závěry zjištění a hodnocení důkazů VS neovlivnily; znalci mají stále shodné podkladové materiály".
II.
Usnesení VS ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008, a usnesení MěS ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvedl, že citovanými usneseními byla dotčena jeho ústavní práva, neboť oba soudy v důsledku mechanického postupu, kdy nebyly náležitě hodnoceny nově nabízené důkazy v souvislosti s důkazy původními, nerespektovaly zákonem dané parametry rozhodování o povolení obnovy řízení. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, tj. k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 věty první Listiny.
Stěžovatel zejména namítal, že oba soudy nepostupovaly v intencích §278 odst. 1 tr. ř. Již dříve tvrdil, že MěS ohledně dvou důkazů, které ve veřejném zasedání provedl, tj. čtením znaleckého posudku Ústavu HZ Praha č. S1/2007 a provedením znaleckého posudku ZÚ-37/01/2008, jakož i výslechem znalce Ing. Z. U., pojednal o některých otázkách s provedeným důkazem přímo nesouvisejících, avšak nakonec se vůbec nezmínil o podstatě argumentace tohoto znalce co do uplatnění odpočtu daně. MěS navíc dle stěžovatele nehodnotil nově předložené důkazy podrobněji v souvislosti s těmi důkazy, jež byly předloženy v předchozím řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel dále uvedl, že "obdobné či stejné námitky" vznáší i proti postupu VS, který bez jakékoliv věcné argumentace označil za jediný správný a objektivní posudek VŠ Karlovy Vary (ze kterého vycházel MěS). Stěžovatel dále prohlásil, že VS znovu akcentoval výpověď svědkyně Z. Císařové a v rozporu s dříve provedenými důkazy ji označil za jednoznačnou a nerozpornou.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 3 To 28/2008, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. Nt 212/2007, zrušují.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími VS a MěS došlo k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 věty první Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Ústavní soud - jak uvedl již v usnesení ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1846/07, jímž odmítl předchozí ústavní stížnost týkající se povolení obnovy řízení -vyložil, že základní zásady trestního řízení se neuplatňují ve všech stadiích a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad (srov. sp. zn. III.ÚS 239/04 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33. N. 80 str. 273). S ohledem na to, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou, musely být tedy základní záruky spravedlivého trestního procesu, mezi něž nepochybně náleží i zásada in dubio pro reo, uplatněny primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
Na řízení, týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení, se tedy nevztahují všechny záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. října 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, in http://cmiskp.echr.coe.int), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy (viz sp. zn. I. ÚS 647/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se ve své ustálené judikatuře přihlásil k výkladu, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 2 To 39/87 in Sb. NS 1988, 7-8: 324; R 35/1988; aj.), nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí (sp. zn. IV. ÚS 792/02 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 32. N. 31 str. 281). Ústavní soud také konstatoval, že obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění; ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 62/04 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33. U. 19. str. 409).
I teorie přiznává obecným soudům v řízení o povolení obnovy právo a povinnost přezkumu podmínek obnovy řízení, tedy nejen zjištění nových skutečností či důkazů, ale i jejich způsobilosti zpochybnit správnost dosavadního pravomocného rozhodnutí a odůvodnit jiné rozhodnutí (Císařová, D. a kol.: Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Linde Praha: 2006. str. 674). K tomu má docházet porovnáním dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově navrhovaných důkazů. Nestačilo by zde nekritické převzetí nově tvrzených skutečností či důkazů bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5 vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 2175. bod 6).
Logika závěru o nezbytnosti zhodnocení nově zjištěných skutečností či důkazů, a to jak samostatně, tak v souvislosti se skutečnostmi a důkazy na nichž je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci, vyplývá jak z povahy soudního rozhodování, které je zásadně povoláno v zákonných mezích posuzovat všechny dílčí otázky řízení v rámci budování závěru konečného rozhodnutí o jeho předmětu, tak z legislativního zmocnění provádět potřebná šetření k prověření důvodnosti návrhu na povolení obnovy (§282 odst. 1 trestního řádu), a v neposlední řadě z principu hospodárnosti řízení v souvislosti s dvoufázovou povahou obnovy řízení.
Logickým závěrem pak je, že Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, tak jak to ostatně platí obecně (sp. zn. II. ÚS 294/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. N. 63. str. 481), protože právo na soudní ochranu nelze vykládat jako právo na procesní úspěch (sp. zn. Pl. ÚS 36/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.).
Ústavní soud se nehodlá odchylovat od shora uvedených ustálených právních názorů ani v této konkrétní souzené věci.
Z odůvodnění usnesení MěS vyplývá postup MěS v řízení o povolení obnovy, a to především při veřejném zasedání dne 6. 3. 2008, procesní kroky při něm učiněné, a postup při hodnocení znaleckých posudků (a to včetně srovnání znaleckého posudku č. ZU-01-27 a nového posudku č. ZU-37/01/08), a při hodnocení výpovědi svědkyně Z. C. MěS dále konstatoval, že posudek č. ZU-37/01/08 nepřináší nic výrazně podstatného, je opět jen polemikou se zjištěními učiněnými v trestním řízení a požaduje po soudu nové hodnocení již zhodnocených důkazů. Totéž platí i u posudku ústavu HZ č. S 1/2007. MěS nepominul ani posudek znalce Ing. U.; zde též zdůraznil, že hlavní kniha a přehled faktur podle zjištění soudu, a koneckonců i dle sdělení stěžovatele, byly vytištěny ze soudu předložených nosičů dat, kde ze znaleckého posudku vyplývalo, že nelze vyloučit manipulaci. MěS dodal, že navrhovatelé polemizovali s postupem soudu, který prováděl k jejich návrhům poměrně obsáhlé dokazování; dovozovali, že je povinností soudu návrhu vyhovět a to jen na základě sumy předložených návrhů s tím, že dokazování pak má být vyhrazeno samotnému řízení, jež by následovalo vyhovění návrhu na povolení jeho obnovy. Tento názor byl stížnostním soudem odmítnut a postup MěS, jakož i VS v tomto řízení byl potvrzen i předchozím usnesením Ústavního soudu II. ÚS 1846/07 ze dne 17. ledna 2008. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení projednávaném nyní pod sp. zn. Nt 212/2007 MěS neobdržel žádné návrhy na provedení důkazů, s výjimkou znaleckého posudku HZ Praha S 1/2007 a před veřejným zasedáním doručeným posudkem ZU-37/01/08. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepovažoval MěS za potřebné vést k předloženým návrhům obsáhlé dokazování a po zhodnocení významu a váhy předložených důkazů rozhodl sám tak, jak je ve výroku jeho usnesení uvedeno.
Na tomto postupu MěS, ani na postupu VS - neboť oba soudy nevybočily z přípustného procesního rámce stanoveného v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení - nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit a zpochybňovat. VS věnoval dostatečnou pozornost analýze faktur č. 209/1994 (a také č. 711/1994), svědeckým výpovědím ve vztahu k těmto fakturám a konečně také významu znaleckého posudku Ing. A. P. Stejně tak není důvodu zpochybnit hodnocení a závěry VS týkající se posudku VŠ Karlovy Vary, který koneckonců ani stěžovatelé (v řízení před MěS) nezpochybnili.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat; proto není důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud současně připomíná již zmíněné předchozí usnesení Ústavního soudu vedené pod sp. zn. II. ÚS 1846/07, ve kterém ve věci (týkající se však tehdy uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty u společnosti Centrum, a. s., z faktury č. 711/1994 vystavené týmž dodavatelem, tj. společností R a R Security Services, a.s. Vratislava Romanovského) téhož stěžovatele jeho ústavní stížnost z obdobných důvodů pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu