ECLI:CZ:US:2009:1.US.856.09.1
sp. zn. I. ÚS 856/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. K., b) Mgr. R. V., c) M. D., d) J. T., zastoupených JUDr. Janou Toušovou, advokátkou se sídlem v Klatovech 1, Randova 204/I., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, čj. 28 Cdo 2674/2006-100, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, čj. 13 Co 72/2006-92, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2004, čj. 13 C 109/2002-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimž vytýkají porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále porušení čl. 10 Ústavy ČR, zásad uvedených v čl. 1, 3 a 4 Listiny, a práv zakotvených v čl. 26, 30 a 36 Listiny. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem vysloveným shodně ve všech napadených rozhodnutích, podle nějž byla jejich výzva k zaplacení finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. doručena až po uplynutí prekluzívní hmotněprávní lhůty podle §13 tohoto zákona. Znění §13 odst. 3 citovaného zákona neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že neuplatněním práva ve lhůtě nárok zaniká, a proto v rámci právní jistoty není možno hovořit o prekluzi nároku. Dále stěžovatelé polemizují se skutkovými závěry ohledně dne doručení jejich podání; dovozují, že bylo doručeno již dne 1. 4., a nikoliv až 2. 4. 1992. I kdyby však tento závěr akceptovali, není stejně možno dovodit, že nárok zanikl prekluzí.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, čj. 13 C 109/2002-56, zamítl žalobu stěžovatelů, podle níž měla být žalované České republice (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 1 280 750 Kč, a zároveň zastavil řízení o určení, že stěžovatelé podali písemnou žádost o finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. u vedlejší účastnice řádně a včas.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, čj. 13 Co 72/2006-92, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel shodně se soudem I. stupně ze zjištění, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci výzvu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky předali k poštovní přepravě dne 31. 3. 1992 a že tato výzva byla doručena dne 2. 4. 1992, tedy den po skončení lhůty ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.Vzhledem k tomu, že se jednalo o hmontěprávní lhůtu, měla být žádost v této lhůtě doručena, a nestačilo pouze její předání k poštovní přepravě. Marným uplynutím lhůty došlo k prekluzi práva, bez ohledu na to, že zákon tento následek výslovně neuvádí.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 1. 2009, čj. 28 Cdo 2674/2006-100, dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Poukázal na to, že Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném pod R 43/2000 judikoval, že lhůta uvedená v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je lhůtou hmotněprávní a prekluzívní, na čemž setrval i v rozhodnutí ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1980/2003. Stanoví-li zákon, že účastník právního vztahu může své právo u určeného orgánu uplatnit v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí lhůty svá práva již s úspěchem uplatnit nemůže. Lhůta k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušeného orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzívní), byť není vyjádřena dovětkem "jinak právo zanikne"; skutečnost, že jde o dobu prekluzívní, je slovně vyjádřena jinak.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Prvá námitka stěžovatelů se týká zjištění, zda k doručení jejich žádosti došlo dne 1. 4. nebo až dne 2. 4. 1992; stěžovatelé nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů a vyjadřují přesvědčení, že k doručení došlo již dne 1. 4. 1992, což dovozují z toho, že knihy došlé pošty Ministerstva financí "nevzbuzují důvěryhodnost o své autentičnosti", neboť není možné, že by se doručená pošta zapisovala do školních sešitů. K tomu Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Skutkové zjištění, které učinily soudy obou stupňů, že písemnost byla doručena až dne 2. 4. 1992, není nijak v rozporu se zásadami logického myšlení a není ani projevem svévole či libovůle. Je rovněž zapotřebí připomenout správný závěr odvolacího soudu, podle nějž na stěžovatelích bylo, aby včasnost doručení výzvy prokázali; názor, že by mělo být na vedlejším účastníku, aby prokazatelně zpochybnil jejich ničím nepodložené tvrzení o včasnosti výzvy, je zcela mylný. Ostatně i v ústavní stížnosti stěžovatelé pouze vyjadřují své "přesvědčení", že bylo doručeno již dne 1. 4. 1992, pro něž hledají oporu pouze ve spekulaci, dle níž kniha o došlé poště nemusí být autentická proto, že je psána ve školním sešitu. Taková spekulace však zjevně nejen nestačí k tomu, aby prokázala včasnost doručení žádosti, ale ani k tomu, aby bylo dokazování před obecnými soudy považováno za rozporné s principy spravedlivého procesu.
Důvodná není ani námitka týkající se povahy lhůty upravené v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěly obecné soudy; k témuž stanovisku ostatně sám dospěl již v usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 401/03, a nevidí důvod, proč by se měl od něj odklonit. Nedokonalé jazykové vyjádření právní normy v právním předpise důvodem takového postupu není. Při hledání odpovědi na otázku, jaký je obsah právní normy, nelze vycházet jenom z jazykového znění textu právního předpisu, ale je nutno použít i ostatních interpretačních metod (viz sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Skutečnost, že v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. není výslovně uveden dodatek "jinak právo zaniká", ještě proto nutně neznamená, že je vyloučena prekluzívní povaha lhůty v tomto ustanovení upravené. Naopak lze souhlasit se závěrem zastávaným konstatně v judikatuře Nejvyššího soudu, že pokud zákon stanoví, že právo lze u příslušného orgánu uplatnit pouze v určité lhůtě, znamená to, že je po jejím marném uplynutí již uplatnit nelze, a že tedy došlo k jeho prekluzi.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. června 2009
František Duchoň
předseda senátu