ECLI:CZ:US:2009:1.US.881.09.1
sp. zn. I. ÚS 881/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JOKA Agentura s. r. o., se sídlem Střížkovská 8/9, Praha 8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2009, č. j. 11 Co 14/2009-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Opírá ji zejména o následující důvody.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2009, č. j. 11 Co 14/2009-51, byla stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) náklady řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí (které bylo vedeno Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 35 E 2121/97) přiznané jí rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 10. 2008, č. j. 13 C 24/2007-42, ve výši 13.495,- Kč a dále náklady odvolacího řízení ve výši 952,- Kč za bezúspěšné odvolání stěžovatelky proti uvedenému prvostupňovému výroku o nákladech řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že těmito rozhodnutími prvostupňového a odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní subjektivní práva (svobody), a to zejména právo na ochranu majetku, které jí garantuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý na proces zakotvené v čl. 36 Listiny.
Stěžovatelka spatřuje pochybení prvostupňového i odvolacího soudu v tom, že oba soudy, projednávající vylučovací žalobu vedlejší účastnice, postupovaly při rozhodování o nákladech řízení podle zásady úspěchu ve věci (náhradu nákladů řízení přiznaly plně vedlejší účastnici), místo toho, aby - v souladu s ustanovením §150 o. s. ř., na základě důvodů zvláštního zřetele hodných - rozhodly, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému účastníku řízení, resp., že se nepřiznává vedlejší účastníci.
Stěžovatelka uvedla, že k tomuto základnímu pochybení došlo prý zejména nezohledněním skutečnosti, že nesprávnost soupisu věcí, jejichž vyloučení se vedlejší účastnice domáhala, stěžovatelka nezpůsobila (soupis věcí prováděl vykonavatel soudu) a ani jinak ho nemohla ovlivnit; to proto, že exekuční soud nezachoval její právo být přítomna soupisu v souladu s ustanovením §326 odst. 4 o. s. ř., o jehož konání nebyla vyrozuměna. Exekuční soud rovněž pochybil v tom, že nevyužil možnosti dané mu §265 odst. 2 o. s. ř., tedy možnosti vyloučit vedlejší účastnící zvolené věci ze soupisu věcí v rámci kontroly práce soudního vykonavatele, takže při dodržení tohoto postupu nemuselo k podání vylučovací žaloby dojít.
Stěžovatelka rovněž připomněla zásadu plynoucí z ustanovení §6 o. s. ř., jíž se obecné soudy neřídily. Ačkoliv podala vedlejší účastnice podle názoru stěžovatelky vylučovací žalobu s velkým zpožděním, nepokusila se o dohodu se stěžovatelkou. Pochybení okresního soudu a krajského soudu nachází stěžovatelka konečně i ve vybočení těchto soudů z dosavadní rozhodovací praxe obecních soudů.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 13 C 24/2007. Z něho zjistil, že vedlejší účastnice J. M. podala dne 22. 1. 2007 u Okresního soudu v Teplicích návrh na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod spisovou značkou 35 E 2121/97 [jednalo se o v návrhu specifikovaný televizor, radiomagnetofon, skleník, skener, lednici, mikrovlnnou troubu a mobilní telefon; budiž zde poznamenáno, že výkon rozhodnutí směřoval proti manželovi vedlejší účastnice]. Vyloučení předmětných věcí vedlejší účastnice odůvodňovala tím, že se jedná o věci, jež nepatří do společného jmění manželů (v případě ledničky jde navíc o věc sloužící k uspokojování základních životních potřeb - proto neměla být do výkonu rozhodnutí vůbec pojata). Nadto skutečná hodnota sepsaných věcí by nepostačovala ani k pokrytí nákladů, které vzniknou samotným prodejem, natož pak k pokrytí nákladů spojených s výkonem rozhodnutí.
Ze spisu exekučního soudu (tj. Okresního soudu v Teplicích), sp. zn. 35 E 2121/97 soud prvního stupně zjistil, že usnesením exekučního soudu ze dne 1. 10. 1998 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí proti manželovi vedlejší účastnice pro pohledávku podle vykonatelného platebního rozkazu ze dne 21. 1. 1994 (jenž nabyl právní moci dne 13. 2. 1994) a pro pohledávku podle vykonatelného rozsudku ze dne 28. 5. 1996 (jenž nabyl právní moci 16. 7. 1996). Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán dne 30. 10. 1997 společností Pramen, státní podnik v likvidaci. Usnesením exekučního soudu ze dne 11. 12. 2003, č. j. 2121/97-44, bylo rozhodnuto, že na místo dosavadního oprávněného (společnosti Pramen, státní podnik v likvidaci) vstupuje do řízení společnost Joka Agentura, s. r. o. Dne 30. 11. 2004 - podle rozsudku okresního soudu - byl proveden soupis movitých věcí povinného v bytě vedlejší účastnice [pozn.: vedlejší účastnice i povinný (její manžel) mají každý od začátku sňatku (tedy od 25. 7. 1998) svoji vlastní domácnost, povinný v bytě manželky občas pobývá]. Soupis věcí probíhal podle zjištění prvostupňového soudu za přítomnosti povinného, v nepřítomnosti stěžovatelky či jejího právního zástupce a v nepřítomnosti manželky povinného.
Okresní soud v Teplicích pak rozhodl svým usnesením ze dne 28. 10. 2008, sp. zn. 13 C 24/2007, tak, že žalobě vyhověl. Vedlejší účastnici se sice podle mínění soudu nepodařilo - vzhledem v dlouhému časovému odstupu od pořízení předmětných věcí - jednoznačné prokázat, že věci, které požadovala vyloučit z výkonu rozhodnutí, jsou výlučně v jejím vlastnictví, avšak z provedených důkazů je podle soudu nepochybné, že pohledávky povinného vznikly dříve, než povinný a vedlejší účastnice uzavřeli manželství. Před uzavřením manželství byly také právní předchůdkyni stěžovatelky tyto pohledávky přiznány vykonatelnými exekučnímu tituly a byl podán návrh na výkon rozhodnutí. Takovéto pohledávky tedy nemohou být uspokojeny ani z prodeje movitých věcí náležejících do společného jmění manželů. Vedlejší účastnice se tak podle okresního soudu oprávněně domáhala ochrany svých vlastnických práv. O nákladech řízení rozhodl okresní soud na základě ustanovení §142 o. s. ř., neboť vedlejší účastnice měla plný úspěch ve věci; okresní soud jí tedy plně přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 13.495,- Kč. Skutečnost, že stěžovatelka neprováděla soupis movitých věcí a v exekučním řízení nevyužila svého práva účastnit se soupisu věcí zařazených do výkonu rozhodnutí a možnosti ovlivnit tak seznam těchto zapsaných věcí, není takovým důvodem, aby byla vedlejší účastníci s odvoláním na §150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení odepřena.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání stěžovatelky napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 952,- Kč. Vyšel zejména z ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatelka shledávala důvody zvláštního zřetele hodné především v tom, že vedlejší účastnice při soupisu movitých věcí neuplatnila námitky, ačkoli tak učinit měla a mohla. Toto tvrzení stěžovatelky však podle krajského soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Z protokolu o soupisu movitých věcí je naopak patrné, že jak vedlejší účastnice, tak i její manžel namítali, že byt, ve kterém je prováděn soupis, patří včetně zařízení vedlejší účastnici. K prokázání svého tvrzení předložili při soupisu notářský zápis o zúžení společného jmění manželů. Pokud pak stěžovatelka poukazovala na to, že nemohla využít svého práva být přítomna soupisu a vyjádřit se k sepisovaným věcem, je třeba k tomu uvést, že stěžovatelka nikdy v průběhu řízení před soudem prvního stupně tuto námitku nevznesla; po celou dobu řízení se bránila pouze tím, že soupis prováděl soudní úředník a ona na něj neměla vliv. Jelikož je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, nemohl se odvolací soud tímto tvrzením stěžovatelky zabývat. Podle krajského soudu navíc z protokolu o soupisu movitých věcí vyplývá, že ani stěžovatelka ani její právní zástupce se k soupisu toliko nedostavili, nikoli to, že o jeho konání nebyli vyrozuměni. Stěžovatelka přitom proti tomuto důkazu nevznesla žádné námitky, a to i přes to, že měla možnost kdykoli nahlédnout do spisu vedeného pod sp. zn. 35E 2121/97 u Okresního soudu v Teplicích. V tomto spise by se stěžovatelka mohla seznámit i s námitkami uplatněnými jak povinným, tak i jeho manželkou (vedlejší účastnici). Za tohoto stavu nelze - podle krajského soudu - dovodit, že stěžovatelka neměla možnost podání vylučovací žaloby předejít. Ani tuto okolnost tedy nelze vnímat jako důvod zvláštního zřetele hodný. Proto odvolací soud neshledal v dané věci důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., pro které by bylo možné úspěšné vedlejší účastnici nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle výsledku sporu v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o.s. ř.; důvody zvláštního zřetele hodné soud neshledal, neboť vedlejší účastnice se domáhala ochrany svého vlastnického práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Tvrzení stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti považuje za účelová.
Vedlejší účastnice se nevyjádřila.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížností jsou obsaženy čtyři stěžejní stížnostní námitky: 1) stěžovatelka se s odkazem na §326 odst. 4 domnívá, že nebylo zachováno její právo být přítomna soupisu majetku povinného; 2) předseda senátu měl v rámci řízení o této věci využít oprávnění dané mu §265 odst. 2 o. s. ř. a vyloučit vedlejší účastnicí označené věci ze soupisu; při dodržení tohoto postupu by nemuselo vůbec dojít k podání vylučovací žaloby; 3) obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení §6 o. s. ř., která jim ukládá povinnost postupovat v řízení v součinnosti se všemi účastníky způsobem umožňujícím rychlou a účinnou ochranu práv; 4) ústavní stížností napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu vybočují podle názoru stěžovatelky z dosavadní praxe obecných soudů v otázce náhrady nákladů excindačního řízení; k potvrzení této námitky stěžovatelka přiložila několik rozhodnutí obecných soudu týkajících se typově stejné situace, jaká nastalo i v právě projednávané věci (tedy situace, kdy stěžovatelka vystupující původně jako oprávněná, se v excindačním řízení dostává do postavení žalované); obecné soudy přitom v těchto předložených rozhodnutích rozhodly o náhradě nákladů řízení tak, že ji žádnému z účastníků řízení nepřiznaly, resp. nepřiznaly ji žalobkyni.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se těmito námitkami obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí již zabývaly. Ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu ústavně zcela konformní a velmi přesvědčivé. Proto Ústavní soud nebude opakovat to, co již krajský soud správně konstatoval a ve svém odůvodnění (uvedeném níže) na jeho závěry přiměřeně odkazuje.
Ústavní soud, shodně jako ve svých ostatních rozhodnutích, zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině práva podústavního, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem ČR [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud již judikoval, že do rozhodování o nákladech řízení mu v zásadě nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv či svobod. Otázky náhrady nákladů řízení dosahují ústavně právní dimenze obvykle jen v případě, že postup obecného soudu zcela zjevně vybočuje z pravidel upravujících příslušné řízení. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení ovšem zůstává požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí zachován (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 290/06).
K jednotlivým stížnostním námitkám uvádí Ústavní soud v podstatě následující.
V projednávané věci stěžovatelka odmítá postup obecných soudů, které při rozhodování o nákladech řízení o tzv. vylučovací žalobě (§267 o. s. ř.) aplikovaly ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatelka považuje neochotu obecných soudů k moderaci podle §150 o. s. ř., podle nějž, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ústavní soud však této argumentaci přisvědčit nemůže.
Stěžovatelka k vymáhání závazků manžela vedlejší účastnice zvolila jednu z alternativ výkonu rozhodnut, a to prodej movitých věcí ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Podle §267 o. s. ř. lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí. Řízení o takovém návrhu (o excindační neboli vylučovací žalobě) má charakter řízení sporného. Hlavní zásadou, která v takovém řízení ovládá rozhodování o nákladech řízení, je právě zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v již citovaném ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Nelze přitom akceptovat tvrzení stěžovatelky, že jako oprávněná neměla ve vykonávacím řízení možnost jakýmkoli způsobem ovlivňovat postup soudního vykonavatele. Lze očekávat, že oprávněný (v tomto případě stěžovatelka), který volí takovýto velmi razantní postup vůči povinnému (tedy podá návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí), je obeznámen s eventualitou, že se třetí osoby mohou v případě soupisu majetku bránit excindačními žalobami. Podání vylučovacích žalob může však oprávněný předejít tím, že využije svého práva podle §326 odst. 4 o. s. ř. být soupisu movitých věcí přítomen a výslovně prohlásit, které věci do soupisu nemají být sepsány; namítá-li pak stěžovatelka, že se soupisu majetku nemohla zúčastnit, protože o něm nebyla zpravena, lze zcela odkázat na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, z něhož vyplývá, že toto tvrzení stěžovatelky jednak nemá oporu ve spise, jednak tuto námitku předestřela soudu v rámci odvolacího řízení, čímž nerespektovala princip neúplné apelace, a k této námitce tedy nemohlo být přihlíženo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti při rozboru institutu vylučovací žaloby vyslovuje názor, že k jejímu podání by nedošlo, pokud by byl soud (předseda senátu) předmětné věci sám vyloučil z výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení §265 odst. 2 o. s. ř. Ani s tímto závěrem Ústavní soud nemůže souhlasit. Judikatura obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1950/99 z 23. 5. 2000, publikováno v Soudní judikatura, svazek 3, ročník 2001, str. 135) se ujednotila na tom, že předseda senátu může věc sepsanou v rámci výkonu rozhodnutí vyloučit ze soupisu tehdy, jde-li o věc, kterou oprávněný neoznačil a navrhl, aby výkon rozhodnutí byl nařízen jen ohledně výslovně určených věcí, anebo jedná-li se o věc, u nichž je nepochybně prokázáno, že povinnému nepatří. Ani jedna z těchto variant však v projednávané věci nenastala. Ostatně, aby soud mohl takto postupovat, musí mu být - jak je zřejmé - poskytnuta oprávněným ale i povinným dostatečná součinnost a ochota spolupracovat. Ze spisového materiálu lze však spíše dovozovat určitou pasivitu stěžovatelky, neboť její úkony před obecnými soudy se omezily na nutné minimum. Při takovém přístupu však stěží může obecný soud zásadu plynoucí z ustanovení §6 o. s. ř. úspěšně naplňovat.
Co se týká poslední námitky stěžovatelky týkající se údajného vybočení napadených rozhodnutí z dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů, odkazuje Ústavní soud na závěr, k němuž dospěl již v počátcích svého ústavněprávního rozhodování, že totiž není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/99 ze dne 11. 1. 2000).To je úkolem nadřízených soudů v systému obecného soudnictví.
V obecné rovině Ústavní soud dovozuje, že požadavek, aby v řízení o vylučovací žalobě nebyla žalobci s odkazem na §150 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů takového řízení dle §142 odst. 1 o. s. ř. , je v zásadě nepřijatelný, a to i s přihlédnutím k samotné podstatě tohoto procesního prostředku. Třetí osoba, jejíž majetek byl sepsán v rámci výkonu rozhodnutí, je totiž zpravidla ohrožena na svých majetkových právech bez vlastního porušení právní povinnosti. Nemožnost přiznat takové osobě náhradu nákladů řízení v případě jejího plného úspěchu ve věci proti žalovanému, který při výkonu rozhodnutí vystupoval jako oprávněný, sám ho inicioval a jeho průběh byl do značné míry v jeho dispozici, by znamenala de facto "nadpráví" oprávněných ve vztahu k neomezenému okruhu třetích osob, jejichž majetek by mohl být v exekuci dotčen. Nadto by tím došlo k naprostému "překroucení" smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Pomine-li Ústavní soud, že mu zpravidla nepřísluší hodnotit volnou úvahu obecných soudů tam, kde zákon toliko připouští odchylný postup v případech výjimečných, zvláštního zřetele hodných a obecný soud takové možnosti nevyužije, pak ale nemůže přehlédnout ani to, že za ,,důvody hodné zvláštního zřetele" se považují zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení (srov. např. Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673 a násl.). V právě projednávané věci přitom stála na straně žalobce fyzická osoba (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti), jíž hrozilo postižení majetku (movitých věcí denní potřeby). Na straně žalované stála stěžovatelka jako podnikatelský subjekt - společnost s ručením omezeným, zabývající se mj. nákupem pohledávek. Za této situace by se jevil postup obecných soudů podle ustanovení §150 o. s. ř. jako zcela rozporný s účelem a smyslem tohoto ustanovení.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
František Duchoň
předseda senátu