Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 25.06.2009, sp. zn. I. ÚS 89/07 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ],paralelní citace: N 150/53 SbNU 825 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.89.07.1
Uplatnění požadavku spravedlivého procesu v případě restitučního řízení
Právní větaÚstavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly.Uvedený názor není v nesouladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Není možné přehlédnout nebo opomíjet odlišné skutkové okolnosti řešeného případu: stěžovatelé se původně svých nároků podle restitučního zákona domáhali, jejich záměrem od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich rodičům a které měly být za nepříliš jasných a právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát.V řízení o určení vlastnictví bylo ostatně soudem prvního stupně stěžovatelům dvakrát - i když nepravomocně - vyhověno; stěžovatelé tedy měli legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný. V tom byli - a to je podle Ústavního soudu argument zásadní - utvrzováni i tehdejší soudní judikaturou, která podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, bezpochyby připouštěla.Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo v dané věci příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, která právě v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu, jak prokázalo dlouhé soudní řízení, doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních předpisů předpisů obecných. Ústavní soud tedy v podstatě souhlasí s tím, že pokud judikatura připouštěla možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů vedle předpisů restitučních a účastník sporu si pod jejím vlivem nechal zastavit paralelně probíhající restituční spor, jehož předmět je v podstatě stejný, a soud následně pod vlivem pozdější judikatury žalobu vedenou dle obecných předpisů zamítl, klade tím soud, respektive stát, nepřiměřené nároky na účastníky řízení, protože od nich požaduje tak vysokou míru predikce soudní judikatury. Od účastníků řízení nelze očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškeré další procesní úkony.Ústavní soud dále připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení učinil předmětem své námitky, nicméně obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
ECLI:CZ:US:2009:1.US.89.07.1
sp. zn. I. ÚS 89/07NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 25. června 2009 sp. zn. I. ÚS 89/07 ve věci ústavní stížnosti S. M. a E. A. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. 28 Cdo 2166/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2005 sp. zn. 20 Co 235/2005, jimiž byla zmítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí.VýrokRozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 2166/2006 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 20 Co 235/2005 se zrušují.Odůvodnění:I.Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na údajné porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. 28 Cdo 2166/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 20 Co 235/2005.Napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 34 C 135/97 ve věci stěžovatelů jako žalobců proti žalované Správě nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci, tak, že zamítl žalobní návrhy na určení, že paní B. M. byla ke dni své smrti, t. j. ke dni 3. 5. 1980, vlastníkem ideálních 4/6 nemovitostí, uvedených ve výroku rozhodnutí, a na určení spoluvlastnického práva každého ze žalobců k ideální 1/6 těchto nemovitostí. Poukázal na postupný vývoj judikatury obecných soudů i Ústavního soudu i na určité rozdíly, které se vyskytovaly v judikatuře, pokud jde o uplatňování nároků podle restitučního zákona a uplatňování nároku na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů. Krajský soud pak v zásadě dospěl k závěru, že svědčilo-li žalobcům právo domáhat se vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze se již domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných.Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Ve shodě s odvolacím soudem uvedl, že stanoví-li restituční předpis coby lex specialis (v daném případě tedy zákon č. 87/1991 Sb.) určité podmínky a postup uplatnění nároku na vydání věci, nemohou být ignorovány. Hledat řešení v obecném právním předpisu, ať již formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126občanského zákoníku nebo požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze podle Nejvyššího soudu pouze tehdy, chybí-li úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě podle názoru Nejvyššího soudu nechyběla. Tu se Nejvyšší soud dovolal - mimo jiné - stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)]. Nejvyšší soud dále uvedl, že zamítl-li odvolací soud žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva paní B. M. k ideálním 4/6 předmětných nemovitostí ke dni jejího úmrtí, pak důvodem jejich neúspěchu v této části není pouze restituční povaha této žaloby (jestliže žalobce lze ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. považovat za oprávněné osoby), ale také údajné nesplnění imanentní podmínky úspěšnosti určovací žaloby - tedy existence naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c)občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Tento nedostatek je podle Nejvyššího soudu samostatným důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence. Podle Nejvyššího soudu je neúspěšný i argument odvolatelů, pokud namítají nemožnost splnit podmínku zákona č. 87/1991 Sb., spočívající v požadavku státního občanství České republiky, která není naplněna u stěžovatele M., a tedy nezbytnost aplikace obecných postupů. Zákon č. 87/1991 Sb. vychází z konstrukce, podle které je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství (§3 odst. 1 uvedeného zákona). V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry dovozené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. června 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), podle kterých cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, je-li je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Ustanovení čl. II zákona 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství, umožňovalo přitom v době od 29. března 1990 do 31. prosince 1993 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé (resp. ode dne 1. ledna 1993 o české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tímto byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství. Uvedené závěry jsou důsledkem skutečnosti, že předmětem reglementace provedené zákonem č. 87/1991 Sb. je zmírnění následků toliko majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, tedy zmírnit nikoli všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v tomto směru - jen křivdy nejzávažnější [srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.)]. Nesplňuje-li tedy osoba, jejíž vlastnické právo jí bylo odňato či jakkoli omezeno způsobem předpokládaným §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., požadavky kladené na tzv. oprávněnou osobu dle §3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze se nápravy domáhat cestou obecných právních předpisů; přijetí opačného závěru by ostatně naznačovalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku.II.Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se po revoluci v roce 1989 domáhali podle §6 odst. 1 písm. e) a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. vydání nemovitostí, které dříve patřily jejich rodičům. Od roku 1991 tak činili mimosoudní cestou prostřednictvím výzev, avšak tento způsob narážel na značnou neochotu ze strany vedlejšího účastníka řízení, Správy nemovitostí města Brna. Po několikaletém marném snažení o vydání uvedených nemovitostí mimosoudně jim nezbylo než se domáhat svých práv před soudem. Proto dne 17. 10. 1995 podali u Městského soudu v Brně proti statutárnímu městu Brnu a České republice žalobu na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Tento spor byl veden pod sp. zn. 37/C 213/95. Soud reagoval po téměř třech letech, kdy jim zaslal vyjádření obou žalovaných a zároveň je vyzval k zaslání dokladů o státním občanství a jejich trvalém bydlišti, dokladu o projednaném dědictví po jejich matce B. M. a dále také rodného listu E. A.V průběhu řízení stěžovatelé zjistili, že usnesení Okresního soudu v Brně ze dne 21. 10. 1966 č. j. 13 (27) E 1365/63, na jehož základě mělo dojít k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nikdy nenabylo právní moci, a proto ani nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na stát. Z toho důvodu podali dne 14. 12. 1993 proti tomuto usnesení odvolání, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 119/94; to odůvodnili mimo jiné tím, že soud jednal s non-subjektem, neboť jejich otec M. M. byl v době zahájení exekučního řízení již téměř čtyři roky mrtev, tzn. že od samého počátku ani nemohl být účastníkem řízení. Krajský soud v Brně po čtyřech letech vydal usnesení ze dne 1. 8. 1997 sp. zn. 15 Co 119/94, kterým napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto další řízení u soudu prvního stupně, na jehož základě tedy mělo dojít k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí pro stát, bylo pravomocně skončeno až v roce 2006 usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2006 č. j. 13 (27) E 1365/63-128, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení. V důsledku rozhodnutí Krajského soudu v Brně z 8. 2. 1999 sp. zn. 15 Co 119/94 a s ohledem na vzájemnou návaznost restitučního řízení sp. zn. 37 C 213/95 a řízení o určení vlastnictví sp. zn. 34 C 135/97 (které stěžovatelé zahájili podáním určovací žaloby ze dne 19. 6. 1997) podali stěžovatelé dne 16. 6. 1998 návrh na přerušení restitučního řízení do pravomocného skočení výše zmíněného sporu o určení vlastnictví. Usnesením Městského soudu v Brně z 8. 2. 1999 (v restitučním řízení) je soud vyzval k opravě a doplnění žalobního návrhu, čemuž však nevyhověli, a následně bylo řízení usnesením z 18. 10. 1999 zastaveno. Stěžovatelé tvrdí, že zastavení restitučního řízení připustili s ohledem na skutečnost, že neexistuje a nikdy neexistoval právní důvod přechodu vlastnictví předmětných nemovitostí, neboť výše uvedené exekuční řízení 13 (27) E 1365/63 v té době nebylo pravomocně skončeno a bylo vedeno jako živý spor. To, že stát, resp. jeho orgán byl nečinný či nedbalý a přehlédl skutečnost, že rozsudek nebyl doručen a že nenabyl právní moci, nemůže být vykládáno k jejich tíži.V řízení o určení vlastnictví Městský soud v Brně žalobě stěžovatelů rozsudkem ze dne 8. 3. 2001 č. j. 34 C 135/97-79 vyhověl. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (vedlejší účastník) odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze de 22. 10. 2002 sp. zn. 20 Co 336/2001 napadený rozsudek usnesením zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. V tomto usnesení odvolací soud uložil soudu prvního stupně pouze dořešit otázku možnosti vydržení žalovaným. Zároveň se ztotožnil se závěrem, že usnesení v exekučním řízení nenabylo právní moci. V tomto bodě poukazují stěžovatelé na skutečnost, že ani žalovaný (vedlejší účastník) a dokonce ani soud nijak nezpochybnili jejich postup, tj. domáhání se vlastnického práva podle obecných právních předpisů. Stěžovatelé dodali, že dalším rozhodnutím soudu prvního stupně bylo jejich žalobě o určení vlastnictví opětovně vyhověno, přičemž se soud již vypořádal s otázkou vydržení. Žalovaný se proti rozsudku odvolal. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 20 Co 235/2005, napadeným touto ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh zamítl. V tomto rozsudku odvolací soud poprvé své rozhodnutí odůvodnil tím, že v uplatňování vlastnického práva dle obecných předpisů spatřuje obcházení restitučních předpisů (zde zákona č. 87/1991 Sb.), jakožto předpisů speciálních, a z toho důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle stěžovatelů je zde tedy patrný rozpor v odůvodnění odvolacího soudu v případě prvního rozhodnutí ze dne 22. 10. 2002 a druhého rozhodnutí ze dne 15. 11. 2005. Jestliže se v civilním procesu uplatňuje zásada, že soud zná právo (iura novit curia), a v tomto případě stejný soud, přes výše uvedenou zásadu, rozhodne v jedné věci dvěma rozhodnutími s tak flagrantně odlišnými odůvodněními, nasvědčuje to podle stěžovatelů jen tomu, že sám soud v tomto případě neměl jasno, jak věc posuzovat. I proto nelze podle názoru stěžovatelů stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (jehož správnost prý stěžovatelé tímto nijak nezpochybňují) chápat jako univerzální dogma, použitelné bez hlubšího seznámení se s důvody způsobu vedení sporu tím nebo oním způsobem. Podle názoru stěžovatelů je sice pravda, že judikatura v našem kontinentálním systému práva není právem ve smyslu práva anglosaského, nicméně pomáhá výraznou měrou účastníkům (a soudům) orientovat se v právních předpisech a zakládá též jistou míru předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Jak stěžovatelé uvedli již v dovolání ze dne 7. 2. 2006, dřívější judikatura připouštěla možnost domáhat se příslušného práva postupem podle obecného právního předpisu, a to i přes existenci speciálních restitučních předpisů; tu odkazují např. na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 49/98, 22 Cdo 2026/98, 28 Cdo 779/2001 a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998 (N 156/12 SbNU 431) a na usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/98 ze dne 30. 11. 1998 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud v jednom momentě judikatura připouští možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů vedle předpisů restitučních a účastník sporu si pod jejím vlivem nechá zastavit paralelně probíhající restituční spor (jehož předmět je v podstatě stejný) a soud následně pod vlivem pozdější judikatury žalobu vedenou dle obecných předpisů zamítne, je tím podle stěžovatelů porušeno jejich ústavně zaručené právo domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1Listiny. Tím soud rovněž klade nepřiměřené nároky na účastníka řízení, neboť v podstatě od něj požaduje vysokou (ne-li stoprocentní) míru predikce vývoje soudní judikatury.Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě je vyloučení možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů bezesporu omezením jednoho ze základních lidských práv, zde práva vlastnického, zakotveného v čl. 11Listiny. Připustí-li se, že se jedná o omezení ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2Listiny, je prý nutné na ně nahlížet i s ohledem na čl. 4 odst. 4Listiny, dle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Účelem restitučních zákonů, včetně zákona č. 87/1991 Sb., je, resp. byla náprava či zmírnění majetkových křivd, jichž se dopustil československý stát protiprávním odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě i movitým věcem v letech 1948 až 1989. Obě napadená rozhodnutí soudu odvolacího i dovolacího jsou podle stěžovatelů v rozporu s čl. 4 odst. 4Listiny, neboť automatickým vyloučením použití obecných předpisů, bez hlubšího seznámení se s důvody, proč se domáhají ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, by nebyla šetřena podstata a smysl restitučních předpisů. Naopak, stěžovatelé jsou přesvědčeni, že došlo k zneužití práva k jinému účelu, neboť připustí-li se omezující charakter restitučních předpisů ve vztahu k předpisům obecným, nelze v něm v žádném případě spatřovat, že by snad účelem takového omezení bylo vyloučení nápravy či zmírnění majetkových křivd.V případě stěžovatelů je - podle nich - zřejmé, že speciální (restituční) zákon neobcházeli. Původně se totiž domáhali svého práva právě dle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. a až později, po zjištění, že řízení, na jehož základě se měl stát vlastníkem nemovitostí československý stát, nebylo pravomocně skončeno, byli v podstatě nuceni restituční žalobu vzít zpět, resp. nečinností připustit zastavení řízení, neboť v tom okamžiku se na ně restituční předpisy vlastně nevztahovaly. Stát se totiž vlastníkem nemovitostí nikdy nestal, proto bylo jedinou možností domáhat se určení vlastnického práva cestou obecných předpisů. Tomuto postupu nasvědčovala i tehdejší judikatura.Podle stěžovatelů nelze totiž dovodit, že vlastnictví přešlo na stát jiným způsobem, podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak uvádí Krajský soud v Brně, resp. Nejvyšší soud, "případně kdy stát převzal věc bez právního důvodu". V případě stěžovatelů totiž stát "převzal" vlastnictví na základě nepravomocného rozhodnutí, které bylo v odvolacím řízení zrušeno, a později bylo celé exekuční řízení zastaveno, tedy vlastnictví na stát vůbec nepřešlo. Ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zde podle stěžovatelů aplikovat nelze, neboť to se vztahuje na případy, kdy mají být zmírněny následky majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, byly-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávána lidská práva a svobody. Ve věci stěžovatelů prý výše uvedené podmínky nebyly naplněny. V té době (v rozhodném období) totiž ještě nedošlo k majetkové či jiné křivdě, neboť (jak stěžovatelé zjistili v průběhu řízení) příslušné rozhodnutí nebylo pravomocné, a tudíž měli možnosti využít procesněprávní a hmotněprávní prostředky obrany. V exekučním řízení stěžovatelé důvodně očekávali, že budou ve sporu úspěšní a že exekuční soud návrh zamítne; jak se později ukázalo, v exekučním řízení se stěžovatelé skutečně úspěšně ubránili a toto řízení bylo na konci roku 2006 pravomocně zastaveno. Zápis vlastnického práva ve prospěch státu tak nebyl projevem politické perzekuce ani postupem porušujícím obecně uznávána lidská práva, nýbrž chybou úředníků, kteří zapsali vlastnické právo na základě nepravomocného rozhodnutí. Úředníci se takových chyb dopouštěli jak v minulosti, tedy v dobách nesvobody (v období rozhodném pro použitelnost zákona č. 87/1991 Sb.), avšak stejně tak se jich mohou dopustit i v současnosti, kdy lze hovořit o demokratickém a právním státu. I vzhledem k úspěchu v exekučním sporu pak stěžovatelé docházejí k závěru, že po formální stránce k majetkové křivdě vůči nim nedošlo v rozhodném období, ale paradoxně až poté, kdy Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud odmítly z důvodů shora uvedených poskytnout ochranu jejich vlastnickému právu.Stěžovatelé spatřují v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu též porušení čl. 37 odst. 3Listiny, který garantuje, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Nejvyšší soud rozsudek mimo jiné odůvodňuje takto:
"Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s nejistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka.". Zde je patrno, že soud upřednostňuje význam jistoty žalovaného (vedlejšího účastníka) před právní jistotou "naší", a následkem toho došlo k porušení jednoho ze základních ústavních procesních principů, a to rovnosti účastníků.Stěžovatelé proto navrhli, aby byly oba v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů zrušeny.III.Ve vyjádření účastníka řízení, Nejvyššího soudu, je uvedeno, že důvody vedoucí k vydání napadeného rozsudku jsou obsaženy v jeho odůvodnění; Nejvyšší soud tyto důvody ve vyjádření pouze stručně shrnul a nepřipojil k nim nic dalšího či nového. Závěrem uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.Rovněž Krajský soud v Brně jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozsudku.Výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti a k případnému vyslovení souhlasu s upuštěním od ústního jednání zaslal Ústavní soud vedlejšímu účastníku, Správě nemovitostí města Brna, s. p. v likvidaci, nicméně ten se ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil. V souladu s obsahem této výzvy tedy má Ústavní soud za to, že i tento vedlejší účastník s upuštěním od ústního jednání souhlasí.Poněvadž všichni účastníci, jakož i vedlejší účastník řízení, souhlasili s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a protože i podle přesvědčení Ústavního soudu nelze od ústního jednání očekávat další objasnění věci, bylo od něho upuštěno (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).IV.Ústavní stížnost je důvodná.Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].Meritem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy, rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o shora již podrobně uvedený názor, že stěžovatelé měli postupovat toliko podle příslušného restitučního předpisu, a nikoliv použít formu určovací žaloby. Uvedený názor není - právě se zřetelem na specifické okolnosti daného případu - v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, podle kterého zejména žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Není možné přehlédnout nebo opomíjet skutečnost, že v řešené věci byla situace jiná. Zejména a v prvé řadě je nutno zdůraznit, že se stěžovatelé původně svých nároků podle restitučního zákona domáhali; to je první zásadní odlišnost vůči situacím, na které míří citované stanovisko. Jejich záměrem tak od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich rodičům a které měly být za nepříliš jasných a právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát. (Ostatně, vzhledem k povaze a specifikům věci nelze dovozovat obcházení zákona ani objektivně.) Teprve v průběhu tohoto restitučního řízení stěžovatelé zjistili takové zásadní skutečnosti, resp. nedostatky na straně rozhodnutí soudu, na základě kterého mělo údajně dojít k přechodu vlastnictví na stát, jež je poté vedly k podání určovací žaloby. To bylo podpořeno i tím, že odvolací soud toto rozhodnutí posléze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, které bylo pravomocně skončeno až v roce 2006; v podrobnostech lze odkázat na stěžovateli podrobně popsaný vývoj tohoto případu a souvisejících řízení v bodě II. tohoto nálezu. Lze jen poznamenat, že stěžovatelé dokonce původně podali i návrh na přerušení restitučního řízení do pravomocného skončení sporu o určení vlastnictví, což znovu svědčí o jejich vůli nikterak neobcházet restituční předpisy, posléze však (nečinností) nechali restituční řízení zastavit; to by mohlo být jediným momentem, kdy by snad bylo možné - zdůrazněno však, že se znalostí současné judikatury a vývoje případu - stěžovatelům vytknout jisté procesní pochybení nebo spíše neobratnost či neopatrnost. Dovozovat však z této skutečnosti natolik dalekosáhlé důsledky, které nakonec vedou k zamítnutí celé žaloby, však podle Ústavního soudu není nic jiného než již zmíněné, více či méně sofistikované odůvodňování zjevné nespravedlnosti. V řízení o určení vlastnictví bylo ostatně, a to je dalším argumentem, soudem prvního stupně stěžovatelům dvakrát - i když nepravomocně - vyhověno; stěžovatelé tedy měli legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný. V tom byli - a to je podle Ústavního soudu argument zásadní - utvrzováni i tehdejší soudní judikaturou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998 (N 156/12 SbNU 431) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/98 ze dne 30. 11. 1998], která podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, bezpochyby připouštěla. Tak tomu bylo i v době, kdy bylo restituční řízení zastaveno (18. 10. 1999). Závěr soudů tedy mohl mít ve vztahu k nim i prvky překvapivosti, a být tak i v nesouladu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Tu nelze nevidět i to, že sám napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl vydán 15. 11. 2005 a že zásadní (výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu dne 1. 11. 2005) tehdy ještě obecně známo nebylo.Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo v dané věci příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, který právě v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu, jak prokázalo dlouhé soudní řízení, doznal významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních předpisů předpisů obecných. Ústavní soud tedy v podstatě souhlasí s názorem stěžovatelů, že pokud judikatura připouštěla možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů vedle předpisů restitučních a účastník sporu si pod jejím vlivem nechal zastavit paralelně probíhající restituční spor, jehož předmět je v podstatě stejný, a soud následně pod vlivem pozdější judikatury žalobu vedenou dle obecných předpisů zamítl, klade tím soud, respektive stát, nepřiměřené nároky na účastníky řízení, jestliže od nich požaduje tak vysokou míru predikce soudní judikatury. Od účastníků řízení nelze očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškeré další procesní úkony. Se zřetelem na výše uvedené úvahy lze tyto závěry vztáhnout i na další důvody, pro které nebylo žalobě stěžovatelů vyhověno; zamítl-li odvolací soud žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení vlastnického práva B. M. k ideálním 4/6 předmětných nemovitostí ke dni jejího úmrtí, pak důvodem jejich neúspěchu v této části není pouze restituční povaha této žaloby, ale - podle Nejvyššího soudu - také údajné nesplnění imanentní podmínky úspěšnosti určovací žaloby, tj. existence naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c)o. s. ř. Podle názoru Ústavního soudu ve zkoumaném případě, se zřetelem k jeho zvláštnostem, jak plyne již z důvodů shora uvedených, naopak podmínka naléhavého právního zájmu zjevně dána je. Pokud pak jde o otázku údajné neexistence státního občanství u stěžovatele M., není to relevantní v oblasti řízení vedeného podle obecných právních předpisů, kterým se soudy v dané věci zabývaly na základě určovací žaloby, a může mít proto pouze povahu úvahy, jak by případ mohl být řešen, kdyby byl posuzován v restitučním řízení. Ústavní soud však ve věci předmětné ústavní stížnosti posuzoval postup a výsledek soudního řízení zahájeného na základě určovací žaloby, kterou v této konkrétní souzené věci - jak je patrno z výše uvedených úvah - vyloučit nelze.Ústavní soud dále připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení učinil předmětem své námitky, nicméně obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2Listiny. K námitkám shora uvedeným, které se samy nabízejí, žádný z obecných soudů nezaujal podrobnější stanovisko; soudy v zásadě pouze odkázaly na novou judikaturu, bez ohledu na to, že její paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná. Tím došlo i k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1Listiny.Pro úplnost Ústavní soud dodává, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2Listiny, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.Dalšími námitkami stěžovatelů se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Odlišné stanovisko soudce Františka DuchoněNesouhlasím s nálezem ve shora označené věci, protože se domnívám, že je v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu přijatým pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Podle tohoto stanoviska, zkráceně řečeno, vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Restituční zákony totiž, byť je to poněkud absurdní, v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který získal v rozhodném období konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, majícími jako společný znak "postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody". Ku vrácení pak restituční zákony vymezily určité kategorie majetku, který bylo možno vydat za stanovených podmínek vymezeným kategoriím oprávněných osob. Restituce byly tehdy zvoleny jako způsob privatizace určitého státního majetku ve stanovených lhůtách tak, aby po jejich uplynutí mohla privatizace pokračovat "standardními" způsoby. Hlavním důvodem pro přijetí zmíněného plenárního stanoviska bylo zakotvení právní jistoty za situace, kdy se řada subjektů, které z nejrůznějších příčin neuspěly v restitučním řízení, pokoušela postupovat podle obecných předpisů občanskoprávních, s využitím často bizarních právních konstrukcí majících prokazovat, že jejich vlastnické právo nezaniklo a trvá.O takový případ se jedná i v projednávané věci, kdy ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelé podali již dne 17. 10. 1995 u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 213/95 žalobu na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. proti statutárnímu městu Brnu a České republice. Usnesením zmíněného soudu ze dne 8. 2. 1999 jim bylo uloženo doplnit jejich nesprávné a neúplné podání, podle návodu v uvedeném usnesení obsaženého. Stěžovatelé zůstali nečinní, takže Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 10. 1999 řízení v jejich restituční věci zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 11. 1999. Stěžovatelé tedy svým postupem sami zmařili dokončení zmíněného restitučního řízení a později zvolili cestu určovací žaloby. Pokud by v restitučním řízení pokračovali a eventuálně v něm neuspěli, mohli se poté obrátit na Ústavní soud. Restituční řízení měli dokončit, neboť jen bdělým svědčí právo. Vlastní vůlí se vydali na nejistou cestu, ve které u obecných soudů neuspěli. Nelze tedy podle mého názoru dohánět ústavní stížností pochybení, kterých se dopustili v předcházejících stadiích řízení u obecných soudů. Na tom nic nemění ani jejich argumentace změnou judikatury obecných soudů, která se dotkla i jejich případu. Skutečnost, že v judikatuře obecných soudů došlo k posunu na základě změny právního názoru (i pod vlivem Ústavního soudu - viz shora uvedené stanovisko), nemůže založit možnost otevřít již jednou ukončené řízení. Připustit tuto možnost, a to se tímto nálezem stalo, přináší velké riziko právní nejistoty ve vlastnických vztazích.