ECLI:CZ:US:2009:2.US.1056.09.1
sp. zn. II. ÚS 1056/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1056/09 ve věci ústavní stížnosti V. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. prosince 2007 sp. zn. 53 C 108/2007, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci stanovenou částku s příslušenstvím z titulu nezaplacení televizních poplatků a náklady řízení.
Výrok
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. prosince 2007 sp. zn. 53 C 108/2007 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 53 C 108/2007. Z jeho obsahu zjistil následující:
Česká televize, v původním řízení v postavení žalobce, se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 375 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení televizních poplatků za specifikované období. Vzhledem k tomu, že se poštovní zásilka s vydaným platebním rozkazem Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vrátila jako nedoručená a náhradní doručení je v tomto případě zákonem vyloučeno, soud platební rozkaz zrušil a nařídil ve věci jednání. Předvolání k ústnímu jednání soud stěžovateli opět doručoval na adresu N., P. Poté, co byl učiněn pokus o doručení, byla zásilka dne 12. listopadu 2007 uložena na poště, kde zůstala nevyzvednuta. Po uplynutí úložní doby byla zásilka vrácena zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 10, přičemž vedle adresy stěžovatele na přední straně byla učiněna poznámka "odstěhován". Obvodní soud pro Prahu 10 provedl dne 10. prosince 2007 bez přítomnosti stěžovatele jednání ve věci a téhož dne vydal napadený rozsudek, jímž stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 375 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudek byl opět doručován na výše uvedenou adresu, zásilka byla na poště uložena a vrátila se 8. ledna 2008 soudu jako nedoručená. Přípisem ze dne 17. března 2009 stěžovatel vyzval k zaslání originálu rozsudku s tím, že mu dosud nebyl doručen, neboť od roku 2003 bydlí na adrese N., D. Tvrdil, že nemohlo dojít k doručení soudních písemností fikcí, neboť k tomu nejsou splněny zákonné podmínky. Nová adresa stěžovatelova bydliště je zřejmá z výpisu z evidence obyvatel i z jeho občanského průkazu. Stěžovatel dále soudu sdělil, že nařízená exekuce byla z důvodu závady při doručování exekučního titulu zastavena. Ve spisu je dále založen výpis z centrální evidence obyvatel ze dne 6. dubna 2009, z něhož je zřejmé, že stěžovatel je od 10. září 2003 hlášen k trvalému pobytu na adrese N., D. (do tohoto data byl hlášen k trvalému pobytu na adrese N., P.). Následně byl napadený rozsudek stěžovateli dne 17. dubna 2009 doručen na adresu do D.
Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně ústavní stížnost. Namítl, že postupem obvodního soudu mu byla odňata možnost účastnit se nařízeného jednání, seznámit soud s okolnostmi případu a navrhovat důkazy. Přestože soudu bylo ze sdělení pošty na zásilce s předvoláním k jednání známo, že stěžovatel se odstěhoval, provedl jednání bez stěžovatelovy přítomnosti. Již pouhým nahlédnutím do evidence obyvatel by soud zjistil, že stěžovatel na původní adrese skutečně nebydlí, neboť již od roku 2003 je hlášen na adrese v D. Stěžovatel uvádí, že probíhající exekuce byla na návrh žalobce zastavena, neboť tento uznal, že exekuční titul nebyl řádně doručen. Obsahem exekučního titulu je nicméně i závazek k nahrazení nákladů řízení a je na libovůli žalobce, zda tento závazek bude vymáhat či nikoliv. Závěrem stěžovatel připomíná, že vzhledem k bagatelnosti věci je nepřípustné odvolání i žaloba pro zmatečnost.
Podle §42 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Obvodní soud pro Prahu 10, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Za Obvodní soud pro Prahu 10 vyjádření sepsal JUDr. Vyklický. Uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ze zásilky, kterou byl stěžovatel volán k jednání, je zřejmé, že byla uložena na poště a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl, protože adresát nebyl zastižen. Vzhledem k tomu, že zásilka nebyla vyzvednuta v úložní době, doručující orgán ji vrátil soudu. Rukou psaná poznámka na doručence nemá podle názoru účastníka právně relevantní význam pro posouzení doručení písemnosti v situaci, kdy doručující orgán označí uložení zásilky a zanechání výzvy.
Vyjádření účastníka řízení bylo zasláno stěžovateli k replice, v níž stěžovatel uvedl, že se účastník snaží obhájit neobhajitelné. Stěžovatele udivilo, že naznačenou interpretaci práva provedl soudce, který dříve působil jako prezident Soudcovské unie, nyní vykonávající funkci předsedy soudu, který je ve společnosti považován za váženou autoritu. Je přece lidské se mýlit i při výkonu soudcovského povolání, nicméně zjevné popírání odpovědnosti tak hrubým způsobem, jak to činí zmíněný soudce, je možné označit za pohrdání občanem a jeho základními právy. Při zmíněné interpretaci je pro soud rozhodující jakákoli adresa bydliště žalovaného, kterou označí žalobce, byť se na ní žalovaný nezdržuje a není uvedena v evidenci obyvatel. Soud se i v případě, kdy při doručování vyvstanou pochybnosti, spokojí s údajem, který uvedl žalobce, a dál za účelem zjištění skutečného místa trvalého pobytu nečiní žádné kroky. Takový postup jistě rychle vede k rozhodnutí, nicméně zcela pomíjí základní principy spravedlivého procesu, mezi něž patří zásada kontradiktornosti řízení. V žalobě byla označena adresa bydliště stěžovatele (žalovaného), na níž však stěžovatel nebydlel. Přestože byl stěžovatel přihlášen k pobytu na jiném místě, soud mu na uvedenou adresu doručoval a s tímto "doručováním" spojoval takové právní následky, které jednak zamezily realizaci práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti a navíc způsobily, že se stěžovatel o probíhajícím řízení vůbec nedozvěděl. Stěžovatel závěrem uvádí, že uplatněná pohledávka neexistovala, neboť žalobci nikdy nic nedlužil.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
V posuzované věci je jádrem sporu to, zda bylo stěžovateli řádně doručeno předvolání k jednání. Podle obecného soudu nastoupila fikce doručení ve smyslu §50c odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném v době řízení před obecným soudem, neboť zásilka byla uložena na poště poté, co adresát nebyl zastižen a byla mu zanechána výzva. Obecný soud vycházel z těchto údajů vyznačených na doručence a považoval je za dostačující pro závěr, že zásilka byla de iure doručena.
V případě náhradního doručování je ustanoveními o. s. ř. konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat [viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002 (N 115/28 SbNU 9)].
Podle ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. fikce doručení nenastane mimo jiné za situace, pokud je "uložení písemnosti neúčinné". Tento termín dále rozvádí mimo jiné §46 odst. 5 o. s. ř. Podle něj, byla-li písemnost doručována v místě, které není vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, jako místo pobytu fyzické osoby, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, ledaže fyzická osoba požádala o doručování na adresu tohoto místa nebo je jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako jiné místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, nebo ledaže se prokáže, že se na tomto místě zdržovala v den, kdy nebyla zastižena, popřípadě kdykoli v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která jí má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.
V posuzovaném případě soud doručoval na adresu, kterou zjistil z podané žaloby. Nejednalo se tedy o adresu, kterou by stěžovatel soudu sdělil či označil jako místo, kam mu mají být písemnosti doručovány, a nejednalo se navíc ani o stěžovatelovu adresu vedenou podle zákona o evidenci obyvatel. Nastaly tedy okolnosti, které zákon spojuje s následkem neúčinnosti uložení. Uložení písemnosti by za této situace bylo možné považovat za účinné ještě tehdy, pokud by se prokázalo, že se na uvedené adrese v P. stěžovatel přesto ve stanovených dnech zdržoval. Vzhledem k tomu, že se tato skutečnost neprokázala (resp. neprokazovala), jak je patrno ze spisu, uložení písemnosti na poště v posuzované věci nemohlo být účinné. Obecný soud tak nepostupoval podle tehdy účinného procesního předpisu, jestliže se za naznačených okolností spokojil toliko s označením o uložení zásilky poštou, a bez toho, aby si ověřil, že doručoval na adresu vedenou jako aktuální bydliště v evidenci obyvatel, zásilku považoval za doručenou. Ústavní soud je nucen konstatovat, že interpretace ustanovení 50c odst. 4 a §46 odst. 5 o. s. ř. obecným soudem byla v projednávaném případě natolik extrémní, že ji nelze považovat za ústavně konformní. V důsledku této interpretace bylo stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecný soud také postupoval mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud uvedené porušení ústavně zaručených práv považuje za natolik významné vybočení z pravidel ústavnosti, že přestože se jedná ve svém základu o bagatelní spor, vyhověl návrhovému žádání stěžovatele a přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že pokud doručující orgán zjistil, že se stěžovatel odstěhoval, jak je patrno z poznámky připsané na obálce, neměl zásilku ukládat, nýbrž ji měl ve smyslu ustanovení §50a o. s. ř. vrátit soudu se zprávou o svém zjištění. Popsaný poněkud rozpačitý postup doručujícího orgánu nemá nicméně vliv na výše uvedené závěry týkající se neúčinnosti uložení. Právě naopak tato poznámka měla soud podnítit k tomu, aby se o to více zabýval otázkou, zda adresa, z níž se mu písemnost vrátila jako nedoručená, je adresa, na níž je stěžovatel hlášen podle zákona o evidenci obyvatel.
Z uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2007 sp. zn. 53 C 108/2007 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].