ECLI:CZ:US:2009:2.US.1147.08.1
sp. zn. II. ÚS 1147/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou v Brně, směřující proti sdělení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, ze dne 19. 12. 2006, č. j. JMK 149847/2006, sp. zn. S-JMK 149847/2006, a rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, odboru životního prostředí, ze dne 20. 1. 2004, č. j. ŽP 3001/2003-Šr, za účasti Krajského úřadu Jihomoravského kraje a Městského úřadu Šlapanice, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání stěžovatele, jímž napadá v záhlaví označená "rozhodnutí" správních orgánů s tím, že se jejich vydáním cítí dotčen na svých základních právech; konkrétně jmenuje právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny. Po Ústavním soudu žádá vydání nálezu, kterým by oba uvedené akty zrušil.
Soudce zpravodaj primárně zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zda byla podána včas a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou. Z níže uvedených důvodů dospěl k negativnímu závěru.
Dne 20. 1. 2004 Městský úřad Šlapanice, odbor životního prostředí, povolil rozhodnutím č. j. ŽP 3001/2003-Šr, dle příslušných ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), v platném znění, nakládání s povrchovými vodami - jejich vzdouvání a akumulaci na Moravském potoku a současně jím povolil v souladu s příslušnými ustanoveními vodního zákona a zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), v platném znění, stavbu vodního díla "Moravany - suchý poldr". Bylo též rozhodnuto o zařazení stavby vodního díla z hlediska technicko bezpečnostního dohledu. Dne 16. 2. 2004 nabylo rozhodnutí právní moci.
Dne 27. 11. 2006 doručil stěžovatel Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, podnět, kde se dožadoval přezkoumání uvedeného rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice. Krajský úřad odpověděl dne 19. 12. 2006 (nyní napadeným dopisem sp. zn. S-JMK 149847/2006) tak, že podnět stěžovatele odkládá. Neshledal totiž zákonné podmínky pro zahájení řízení o přezkoumání, neboť nabylo-li předmětné rozhodnutí právní moci dne 16. 2. 2004, došel podnět stěžovatele po uplynutí jednoleté lhůty dle §96 odst. 1 správního řádu.
Stěžovatel se bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2007, č. j. 31 Ca 26/2007-43, odmítl s tím, že v daném případě byl napaden pouhý intimát, sdělení, správního orgánu, kterým nebylo zasaženo do stěžovatelových subjektivních práv, a proto jej nelze ve správním soudnictví přezkoumávat.
Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007-71. V odůvodnění vyložil, že v přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, že jsou v souladu s právními předpisy. Nevyhoví-li správní orgán podnětu, protože k zahájení přezkumného řízení neshledá důvody, odloží podnět neformálním přípisem, který s uvedením důvodů oznámí podateli. Rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního o tom nevydává. Podnět jako takový proto nelze úspěšně napadat správní žalobou. Vzhledem k okolnostem posuzovaného případu proto krajský soud nepochybil, pokud žalobu odmítl.
Stěžovatel pak podal ústavní stížnost. Vyslovil nesouhlas s postupem krajského úřadu, pokud jeho podnět odložil. V tom právě spatřuje zásah do svých, shora uvedených základních práv. Uvedl dále, že předmětná věc podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, když jde o stavbu suchého poldru, tedy protipovodňového opatření určeného širokému okruhu subjektů. A protože stavba proběhla během léta a podzimu 2006, lze postupovat dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. V další části svého podání pak stěžovatel obsáhle brojí proti věci samé, tedy proč není vodní dílo povolené napadeným rozhodnutím Městského úřadu Šlapanice řešením správným a vhodným a proč je předmětné rozhodnutí nezákonné.
Soudce zpravodaj uvažoval takto:
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního, nebo jiného právního řízení. Nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, s výjimkou mimořádných opravných prostředků, které může rozhodující orgán odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V posuzované věci stěžovatel výslovně v petitu svého podání jako napadená rozhodnutí označil výše specifikované rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice a "rozhodnutí" Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Tímto vymezením je Ústavní soud při svém přezkumu vázán.
Pokud jde o rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, ústavní stížnost proti němu je jednak nepřípustná a jednak opožděně podaná.
Nepřípustná je proto, že stěžovatel nevyužil možnosti podat proti rozhodnutí žádný z procesních prostředků přicházejících zde v úvahu, tj. nenapadl jej ani odvoláním, a posléze ani správní žalobou a kasační stížností. Přitom mu nic nebránilo tak učinit a námitky svou povahou patřící do vodoprávního řízení přednést již v odvolání. Nelze v tomto směru akceptovat ani námitku stěžovatele, že správní orgán s ním nejednal jako s účastníkem a rozhodnutí mu nedoručil, ačkoliv mu toto postavení náleželo. I tak totiž mohl proti meritornímu rozhodnutí brojit; zde budiž zopakováno, co již na adresu stěžovatele uvedl Nejvyšší správní soud; pokud mu předmětné prvostupňové rozhodnutí nebylo řádně doručeno, ačkoliv byl účastníkem správního řízení, nemohlo ani nabýt právní moci. Na správním orgánu mohl stěžovatel požadovat řádné doručení a pak se měl proti rozhodnutí odvolat.
Rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice nabylo právní moci (což předpokládá doručení všem účastníkům) dne 16. 2. 2004, ústavní stížnost ale stěžovatel doručil osobně na podatelnu Ústavního soudu až dne 7. 5. 2008. Nutno zde poznamenat, že doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu, od něhož stěžovatel lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjí, nemá ve vztahu k rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice význam, neboť přezkum správních soudů se netýkal merita věci, tedy vodoprávního rozhodnutí, ale podnětu stěžovatele k provedení přezkumného řízení. Je tak evidentní, že výše citovaným ustanovením zákona o Ústavním soudu stanovená 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovateli uplynula marně. Ustanovení zákona o délce lhůty k podání ústavní stížnosti je přitom kogentní povahy, a Ústavní soud tedy nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/96 či II. ÚS 591/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Pokud pak jde o napadený přípis krajského úřadu o odložení podnětu k provedení přezkumného řízení, nelze v žádném případě přisvědčit stěžovateli, že jde o rozhodnutí. V návaznosti na závěry obou správních soudů i samotného krajského úřadu soudce zpravodaj podotýká, že na přezkoumání pravomocného rozhodnutí podle ustanovení §94 a následujících správního řádu není právní nárok. Jestliže správní orgán neshledá na základě podnětu k přezkumu důvody, nevydává o tom rozhodnutí, ale informuje stěžovatele sdělením, které není dále napadnutelné správní žalobou. Nezasahuje se jím do subjektivních práv či povinností účastníků řízení ani stěžovatele. Ta byla založena již původním rozhodnutím a neotevřením přezkumu nijak dotčena nejsou (obdobně usnesení I. ÚS 239/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 26). Tím spíše pak sdělení nemá dopad do práv základních. Na okraj budiž poznamenáno, že předmětný přípis krajského úřadu nelze považovat ani za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok takového orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62895, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 78). Lze tedy uzavřít, že stěžovatel ve vztahu ke sdělení krajského úřadu nebrojí ani proti rozhodnutí ani proti jinému zásahu, a k projednání této části návrhu není proto Ústavní soud příslušný.
Soudci zpravodaji tak nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj