ECLI:CZ:US:2009:2.US.124.09.1
sp. zn. II. ÚS 124/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele EkoMotol CZ, s r. o., se sídlem Štefánikova 65, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Janou Kopáčovou, advokátkou, se sídlem Štefánikova 65/1, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 37/2007-74, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí České republiky jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dovozuje, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhuje, aby bylo zrušeno ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen "zákon o odpadech").
Stěžovateli byla rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha, rozhodnutím ze dne 8. 4. 2005 podle ustanovení §66 odst. 3 písm. c) zákona o odpadech uložena pokuta ve výši 500.000 Kč za porušení ustanovení §14 odst.1 téhož zákona, podle kterého lze provozovat zařízení na odstraňování odpadu pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že na pozemcích v rozhodnutí přesně specifikovaných v katastrálním území Motol provozoval zařízení na odstraňování odpadů bez příslušného povolení. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal k vedlejšímu účastníkovi. Především namítl, že jeho činnost nespočívala v odstraňování odpadu, ale šlo o využívání odpadů. Poukazoval na to, že se zákon o odpadech ve znění po novele provedené zákonem č. 188/2004 Sb. nevztahuje na nakládání s vytěženými zeminami a hlušinami, včetně sedimentů z říčních toků a nádrží, pokud vyhovují limitům znečištění pro jejich využití k zavážení podzemních prostor a k úpravám povrchu terénu. Tyto limity má stanovit vedlejší účastník na základě zmocňovacího ustanovení podle §2 odst. 3 zákona o odpadech, ve znění po novele č. 188/2004 Sb., avšak příslušná vyhláška nebyla v rozhodné době vydána.
Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 29. 12. 2005, č. j. 500/1082/502 21/05, bylo napadené rozhodnutí změněno jen tak, že byl upřesněn výrok rozhodnutí, jinak zůstalo beze změny. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze. Zde podrobně rozvedl argumentaci, která co do své podstaty vycházela z odvolání, o němž rozhodoval vedlejší účastník. Žaloba byla Městským soudem v Praze zamítnuta rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č. j. 10 Ca 58/2006-28. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, o které bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že byla rovněž zamítnuta.
V odůvodnění svého rozhodnutí účastník řízení uvedl, že soud v řízení o žalobě ve správním soudnictví zásadně přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu jen v mezích žalobních bodů. Při rozhodování o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v tomto směru posuzuje, zda se příslušný soud náležitě vypořádal se všemi žalobními body. Uvedl, že v tomto konkrétním případě stěžovatel v žalobě pouze namítl, že žalovaný nesplnil svoji povinnost vydat prováděcí předpis podle ustanovení §2 odst. 3 ve vztahu k ustanovení §2 odst. 2 písm. i) zákona o odpadech a jaké tato skutečnost má podle jeho názoru pro něj důsledky. V kasační stížnosti však pouze kritizuje tento stav, aniž by dovozoval, že výklad pojmů jako "vytěžená zemina" či "hlušina včetně sedimentů z říčních toků", provedený Městským soudem v Praze, nemůže obstát. Nekonkretizoval ani námitky v tom smyslu, že se o takový materiál nejednalo s tím, že skutková zjištění učiněná ve správním řízení jsou neúplná nebo že učiněný závěr je výsledkem nesprávného hodnocení důkazů apod. K ostatním námitkám uvedeným v kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud uvedl, že se jedná o námitky, které nebyly uplatněny v žalobě, a proto k nim v řízení o kasační stížnosti nelze přihlížet.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že postupem účastníka řízení došlo "k porušení základního práva stěžovatele zaručeného mu ústavním pořádkem, a to porušení jeho práva nakládat s vytěženou zeminou a hlušinou vyhovujících limitům znečištění pro jejich využití na zemědělském půdním fondu, k zavážení půdních prostor a k úpravám povrchu terénu podle ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech číslo 185/2001 Sb." V další části pak provedl rekapitulaci řízení před správními orgány a správními soudy. Na to pak činí závěr, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a základní práva, která jsou obsahem čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Konstatuje, že podstatou zásahu do jeho základních práv je skutečnost, že mu byla uložena pokuta za porušení §14 odst. 1 zákona o odpadech přesto, že týž zákon v §2 odst. 1 písm. i) vylučuje použití tohoto zákona na vytěžené zeminy a hlušiny, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrží, vyhovujících limitům znečištění pro jejich využití k zavážení podzemních prostor a k úpravám povrchu terénu (terénním úpravám), stanovených prováděcím právním předpisem. V této souvislosti upozorňuje na to, že prováděcí předpis, na který odkazuje výše citované ustanovení, nebyl od roku 2004 vedlejším účastníkem přijat. Proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno a dále aby bylo zrušeno ustanovení §2 odst. 1, písm. i) zákona o odpadech.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice tvrdí, že postupem Nejvyššího správního soudu byl zkrácen na svých základních právech, ale kromě citace ustanovení Listiny, která zakotvují údajně porušená základní práva, nic konkrétního neuvádí. Ústavněprávní argumentace se nevyčerpává citací jednotlivých ustanovení norem, které jsou součástí ústavního pořádku, aniž se uvede tato citace do konkrétní souvislosti s projednávaným případem a s meritem rozhodnutí, neboť zde musí být dána souvislost mezi porušením základního práva a pravomocným rozhodnutím, proti kterému stížnost směřuje. Řízení o ústavní stížnosti není ovládáno zásadou vyšetřovací. Posláním Ústavního soudu není vyhledávat za účastníka řízení případné porušení ústavně chráněných práv jen na základě tvrzení, že došlo k jeho porušení, bez toho, aby bylo v podání jasně vyjádřeno, v jakých souvislostech a jakými konkrétními kroky či nečinností soudu či jiného orgánu státní moci k porušení došlo. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.9, str.471).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil důvody, které ho vedly k zamítnutí kasační stížnosti. Odvolal se přitom na svoji rozhodovací praxi při přezkumu rozhodnutí na základě kasační stížnosti. S odvoláním na tuto judikaturu uvedl, že předmětem přezkumu v řízení vyvolaném kasační stížnosti nemohou být skutečnosti, které nebyly uplatněny v žalobě, jíž se žalobce domáhal přezkumu správního rozhodnutí. Na tomto základě kasační stížnost odmítl, neboť stěžovatel v tomto směru pouze namítl, že se "měří dvojím metrem", pokud jemu byla uložena pokuta za údajné pochybení při nakládání s odpadem a naproti tomu opomenutí vedlejšího účastníka vydat prováděcí předpis a tím nesplnění povinnosti, je přecházeno a omlouváno. To, že Nejvyšší správní soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, samo o sobě porušení principů ústavnosti neznamená. Pokud Nejvyšší správní soud vyložil svůj postup v souladu se svou dosavadní rozhodovací praxí a výklad podústavního práva odpovídá jedné z možných interpretačních alternativ, není zde prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu, neboť jak bylo řečeno shora, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že tvrzené porušení základních práva stěžovatele Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Společně s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu