ECLI:CZ:US:2009:2.US.1317.09.1
sp. zn. II. ÚS 1317/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem Baranova 1901/4, 130 00 Praha 3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2009, č. j. 11 Cmo 381/2008-38, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 36 C 74/2008-23, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 31 Co 11/2008-99, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2007, č. j. 20 C 236/2006-84, za účasti Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Města Buštěhrad, se sídlem Hřebečská 660, 273 43 Buštěhrad, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Dovozuje, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého si jsou si lidé rovni v důstojnosti i právech.
Stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně domáhal proti vedlejšímu účastníkovi plnění, spočívajícím v prodloužení vodovodního kanalizačního řadu v ulici Pražská v Buštěhradě, a to k domu č. p. 706, jehož je spoluvlastníkem. Jeho žaloba byla zamítnuta. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze odmítnuto jako opožděně podané. Konkrétně šlo o to, že stěžovateli byla zásilka určená do vlastních rukou uložena na poště a on si ji převzal až po uplynutí desetidenní úložné doby. Soud vycházel z toho, že zásilka byla doručena do vlastních rukou marným uplynutím uvedené lhůty, zatímco stěžovatel zřejmě vycházel z toho, že mu lhůta k podání odvolání počala běžet teprve faktickým převzetím zásilky.
Stěžovatel poté podal žalobu pro zmatečnost, ve které napadl usnesení Krajského soudu v Praze o odmítnutí svého odvolání pro opožděnost. V žalobě se dovolával toho, že měl být poučen o přesném běhu odvolací lhůty tak, aby neutrpěl újmu. Tato žaloba byla Krajským soudem v Praze zamítnuta a stěžovatel následně neuspěl ani s odvoláním, o kterém rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 5. 2009, napadl všechna shora uvedená rozhodnutí, přičemž počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje od data doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jenž považuje za poslední prostředek k ochraně svého práva. V ústavní stížnosti se soustředil výlučně na popis důvodů, které jej vedly k podání žaloby proti vedlejšímu účastníkovi. V tomto výkladu dovozuje, že všichni obyvatelé Pražské ulice v Buštěhradě mají ústavní právo být napojeni na kanalizaci hrazenou z veřejných prostředků za stejných podmínek jako ostatní občané. V tom, že jim to nebylo umožněno, spatřuje porušení práva na rovné zacházení.
Ústavní soud, než přistoupí k meritornímu přezkoumání obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny její formální náležitosti. Ústavní stížnost podle petitu směřuje proti všem shora uvedeným rozhodnutím, avšak obsahově se vypořádává pouze s rozhodnutím Okresního soudu v Kladně. Proti tomuto rozhodnutí však bylo podáno opožděně odvolání a toto odvolání jako opožděné bylo odvolacím soudem odmítnuto. Posledním prostředkem k ochraně práv dotčených meritorním výrokem rozhodnutí Okresního soudu v Kladně bylo odvolání, případně dovolání (kdyby bylo, resp. mohlo být podáno). Žaloba pro zmatečnost nesměřovala do meritorního rozhodnutí, ale vypořádávala se pouze s procesní stránkou včasnosti či opožděnosti podaného odvolání. V rámci tohoto řízení proto není prostor pro meritorní posouzení ústavní stížnosti, pokud směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Kladně, neboť podaná ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání řádného opravného prostředku - odvolání. V této části proto musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Předmětem přezkumu tak mohla být pouze ta část ústavní stížnosti, která se týká posouzení včasnosti odvolání, podaného proti meritornímu rozhodnutí Okresního soudu v Kladně. Zde ovšem stěžovatel nenabídl žádnou argumentaci, natož ústavněprávní, proč se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, které tuto otázku řeší. Ústavní soud vycházeje ze zásady, že je vázán petitem, se přesto v uvedeném rozsahu věcně ústavní stížností zabýval.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se k otázce zákonné fikce doručení vyjádřil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 42/05 (N 144/38 SbNU 125), ve kterém vyložil, za jakých podmínek je fikce doručení do vlastních rukou v souladu s principy spravedlivého procesu. Uvedl, že "...nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zákonná konstrukce náhradního doručení je však založena na předpokladu, že v době pokusu o doručení písemnosti adresátu se adresát skutečně v místě doručení zdržoval. Je-li tento předpoklad splněn, pak jde adresátu plně k tíži, že si zásilku nevyzvedl". Ústavní soud neváže účinky fikce doručení na poučení účastníka řízení o podmínkách, za nichž nastává. Argumentace obecných soudů k této otázce, uvedená v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, je proto ústavně souladná.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části týkající se posouzení včasnosti odvolání mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu