ECLI:CZ:US:2009:2.US.1480.08.1
sp. zn. II. ÚS 1480/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. S., právně zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2008 sp. zn. 22 Cdo 2394/2006 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 59 Co 210/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky jako žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice (žalobkyně) k předmětným nemovitostem, a bylo rozhodnuto o tom, které nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví stěžovatelky a které do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice.
Ve věci se jednalo již o čtvrté rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž soud rozhodl jinak, než v rozhodnutí předchozím, kterým byla žaloba zamítnuta. Předchozí rozsudek byl zrušen usnesením krajského soudu, který v něm vyslovil závazný právní názor a dovolání bylo tedy přípustné podle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Stěžovatelka v celém řízení zpochybňovala existenci a velikost podílů podílového spoluvlastnictví s vedlejší účastnicí k pozemkům parc. č. 2865/11 a st. parc. č. 531, dále namítala neexistenci podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 2865/13 a vytýkala rozpory ve výměrách. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice nabyla podíly na parc. č. 2865/11 a st. parc. č. 531 neoprávněně, neboť u těchto nemovitostí byl správný spoluvlastnický podíl účastnic rovný (1/2), přičemž vedlejší účastnici obecné soudy uznaly podíl vyšší. K parc. č. 2865/13 nemohla nabýt vedlejší účastnice žádné spoluvlastnické právo, jelikož tuto parcelu nabyla kupními smlouvami a dědictvím po otci výlučně stěžovatelka. Obecnými soudy nebylo možno rozdělit spoluvlastnictví mezi stěžovatelku a vedlejší účastnici způsobem, jak učinily, neboť tvrzené výměry stěžovatelky a vedlejší účastnice neodpovídají skutečnosti. Jiné výměry nemovitostí, jichž se stěžovatelka dovolává, se měly projevit ve způsobu reálného rozdělení spoluvlastnictví. Nižší výsledný podíl vedlejší účastnice měl nalézt odraz ve výroku o rozdělení spoluvlastnictví, příp. vést k přikázání vlastnictví stěžovatelce.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do svého práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Na pozemcích, u nichž dochází ke zrušení spoluvlastnictví, provozuje stěžovatelka zahradnictví, k čemuž využívá všechny objekty, neboť jde o funkčně provázaný areál. V případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví způsobem, jak jej provedly obecné soudy, nebude stěžovatelka schopna svou živnost provozovat (jde o devět skleníků a stěžovatelka nabyla pouze tři). V rámci oceňování spoluvlastnictví nebyly řádně oceněny skleníky a vedlejší účastnici se tak dostalo majetkového prospěchu, aniž by k této skutečnosti soud přihlédl při způsobu peněžního vypořádání. I znalec uvedl, že rozdělení bude znamenat omezení funkčnosti jednotlivých částí a jejich zprovoznění si vyžádá těžko odhadnutelné investice. Podle územního plánu budou pozemky protnuty plánovanou stavbou komunikace a provozování zahradnictví na dvakráte rozdělených pozemcích nebude možné. Při posouzení všech shora uvedených okolností je otázkou, zda rozdělení spoluvlastnictví bylo provedeno v souladu s požadavky ústavněprávních předpisů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že provozuje na pozemcích a ve sklenících zahradnictví, tj. živnost která představuje pro ni jediný zdroj příjmů, což představuje "účelné využití věci", jak o něm hovoří ust. §142 odst. 1 věta druhá obč. zák. Vztah stěžovatelky k předmětům spoluvlastnictví je velmi silný, avšak nebyl obecnými soudy nikterak zhodnocen. Dle stěžovatelky "rozdělení věci není dobře možné" a nemovitosti měly být přikázány do jejího výlučného vlastnictví s tím, že by byla povinna k náhradě vůči vedlejší účastnici. Takovýto postup by měl oporu rovněž v imperativu předposlední věty citovaného ustanovení, dle nějž má soud přihlédnout k účelnému využitím věci. Ve směru těchto zákonných kautel však odvolací soud věci nevěnoval žádnou pozornost a spoluvlastnictví rozdělil, aniž by přihlédl k provozování živnosti, chráněné či. 26 odst. 1 Listiny, tj. dosahující intenzity ústavněprávní ochrany.
V ústavní stížnosti navrhla stěžovatelka rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy (opakovaně), a se kterými se obecné soudy, včetně soudu dovolacího, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, vypořádaly. Uvedené se týká jak argumentace ohledně zpochybnění spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice k pozemku parc. č. 2865/13, tak zpochybnění velikosti podílů k pozemku parc. č. 2865/11 a pozemku st. parc. 531. S ohledem na skutečnost, že věc byla skutkově poměrně složitá a soudy rozhodovaly několikrát, lze dovodit, že se věcí zabývaly pečlivě a provedly rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěly k právním závěrům, kterým nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku rovněž podrobně vyjádřil k otázce reálného rozdělení předmětných nemovitostí s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů a jejich účelného využití. Rovněž vyložil, z jakých důvodů nepovažuje za opodstatněnou námitku stěžovatelky ohledně omezení jejího práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny; uvedl, že "žalovaná ke svému podnikání užívala dosud nemovitosti, které nejsou jen jejím výlučným vlastnictvím, ale které vlastnila společně se žalobkyní, a to dokonce bez jejího souhlasu" a "i žalobkyně má právo, aby podnikala v oboru zahradnictví, který vystudovala".
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře vysvětlil, že porušením čl. 36 odst. 1 Listiny není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná. Tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Protože Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody dle §79 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu