ECLI:CZ:US:2009:2.US.1569.09.1
sp. zn. II. ÚS 1569/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. P., zastoupené JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 211/2009 ze dne 7. května 2009, a usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn 0 Nt 3152/2009 ze dne 26. března 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 2) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. června 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť byla usnesením soudu prvého stupně vzata do vazby z útěkového a koluzního vazebního důvodu v trestním stíhání vedeném proti ní a dalším třem spoluobviněným pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odstavce 1, odstavce 4 trestního zákona a dále výhradně proti ní pro trestný čin podvodu dle §250 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákona. Usnesením soudu druhého stupně byla její stížnost zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je konkrétně rekapitulováno vazební řízení a námitky, které stěžovatelka uplatnila ve stížnosti. Polemizuje se závěrem soudu druhého stupně, že vyšetřování musí být vedeno účinně, a proto může být část shromážděných informací držena v tajnosti. Namítá, že záznam odposlechnutého telekomunikačního provozu, o němž se dozvěděla až po rozhodnutí soudu prvého stupně, neobsahuje žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohly být prováděny další úkony trestního řízení a důkazem toho je jednak to, že došlo k předčasnému ukončení odposlechu a dále to, že dne 31. března 2009 byly záznamy odposlechu předány jejímu obhájci. Ze záznamů těchto odposlechů vyplývá, že ve sledovaném období s ostatními spoluobviněnými nekomunikovala.
3. Dále polemizuje s argumentem použitým již soudem prvého stupně, že dosud nebyl zajištěn výnos z trestné činnosti ve výši 150 mil. Kč, což konkretizuje obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání. Má zato, že se soud druhého stupně nijak nevypořádal s její námitkou, že více než dva měsíce před zadržením u ní byla provedena domovní prohlídka. Pokud by tedy měla v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání, měla dostatek času tak učinit. Z obsahů odposlechnutých hovorů je také zcela zřejmé, že nedisponuje finanční hotovostí v řádech desítek miliónů. Pro opačný závěr nejsou ve spise žádné důkazy.
4. V neposlední řadě namítá, že ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání se uvádí, že se trestné činnosti dopustila po předchozí dohodě s obviněným F. K., ačkoli z opakovaného vyjádření F. K. vyplývá, že tento se s ní na ničem nedohodl, pouze ji viděl v době předání peněz z půjčky, tak, jak uvedla i ona. Ve spisovém materiálu ostatně není nijak dokumentováno, že by jí bylo cokoli známo o trestné činnosti dalších spoluobviněných. Není tedy vůbec zadokumentována subjektivní stránka trestného činu. Odkazuje přitom na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a na nález sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393).
5. Poukazuje i na nestandardní postup spočívající v tom, že obdržela vyrozumění státního zástupce, že již nespatřuje vazební důvod "podle §67 písm. ) trestního řádu". Stěžovatelka se domnívá, se že státní zástupce měl na mysli písmeno b), přičemž se jedná o rozhodnutí, jež mělo být učiněno ve formě usnesení, jak v minulosti judikoval i Nejvyšší soud, což se nestalo.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti soustavně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. sp. zn. III. ÚS 305/07 ze dne 15. listopadu 2007, aj.). V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
7. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že se obecné soudy všemi podstatnými otázkami zabývaly, a že se soud druhého stupně se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně toho, že jí záznam odposlechnutých telefonních hovorů nebyl znám v době rozhodování soudu prvého stupně, která byla opřena o právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719), soud druhého stupně k tomu uvedl, že obviněná měla k dispozici dostatek informací vztahujících se k zahájení trestního stíhání a k vazebním důvodům bez ohledu na uvedené záznamy telekomunikačního provozu (str. 4 posl. odst.). Tento závěr soudu druhého stupně evidentně vystihl podstatu právního názoru obsaženého v uvedeném nálezu, a proto jej lze považovat za ústavně souladný. Jinými slovy, pokud uvedený záznam nebyl podkladem pro zahájení trestního stíhání ani pro rozhodnutí o vzetí do vazby, pak lze považovat za zásadně ústavně souladné, že na počátku trestního stíhání nebyl ještě dán k dispozici stěžovatelce (jejímu obhájci).
8. Podobně se soud druhého stupně zabýval námitkou, že při provedené domovní prohlídce nebyly nalezeny peníze získané vytýkanou trestnou činností. Uvedl, že tato skutečnost neznamená, že by při pobytu na svobodě byla vyloučena z dispozice s těmito finančními prostředky (str. 4 druhý odst.). Opodstatněnost útěkového důvodu vazby pak byla oběma soudy shledána v kombinaci vysokého trestu, který ji hrozí, a výší výnosu z trestné činnosti, jejž měla vybírat z účtu obchodní společnosti DAMISAM, s. r. o., i stěžovatelka, a který doposud nebyl zajištěn (str. 3 druhý odst.). Touto konstrukcí důvodné obavy, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat, se i soud druhého stupně vypořádal implicitně s námitkou stěžovatelky, že možnosti útěku před trestním stíháním doposud nevyužila. Lze proto shrnout, že se soud druhého stupně ústavně souladným způsobem vypořádal s námitkami obsaženými ve stížnosti a to přesně ve smyslu, v jakém je to zdůrazňováno v nálezu sp. zn. III. ÚS 612/06, na který se stěžovatelka odvolává. Nutno přitom dodat, že právní závěry obsažené v uvedeném nálezu i v nálezu sp. zn. I. ÚS 603/07, na nějž se stěžovatelka rovněž odvolává, lze na posuzovaný případ vztáhnout jen omezeně. To je dáno tím, že v uvedených případech se jednalo o přezkum trvající vazby a nikoliv o uvalení vazby, jako v posuzovaném případě.
9. Konečně skutkové námitky ve vztahu k zahájenému trestnímu stíhání evidentně nebyly součástí stížnostních námitek proti rozhodnutí soudu prvého stupně, a tak stěžovatelka materiálně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí i ve vztahu k těmto námitkám poskytoval zákon. Nicméně důvodností trestního stíhání se podrobně zabýval již soud prvého stupně, který podrobně a jednotlivě rozebral podklady, o něž se opíralo důvodné podezření, že se stěžovatelka dopustila vytýkaných trestných činů (str. 2 první odst.), na jehož vývody Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
10. Pokud se jedná o námitku nestandardnosti, resp. nezákonností následného postupu státního zástupce, tak ve vztahu k němu se stěžovatelka ničeho nedomáhá a tyto okolnosti z podstaty věci nemohly mít vůbec žádný vliv na napadená rozhodnutí ani na řízení, které jejich vydání předcházelo.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu