ECLI:CZ:US:2009:2.US.2123.08.1
sp. zn. II. ÚS 2123/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti DT COMPACT s. r. o., se sídlem v Brně, Havlíčkova 129/15, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířove ze dne 30. 5. 2008 ve věci sp. zn. 107 C 59/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému K. V. (zastoupenému ustanoveným opatrovníkem - vyšší soudní úřednicí jmenovaného soudu), kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 1.000,- Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu nebylo prokázáno, že žalovanému bylo před zahájením soudního řízení doručeno oznámení o postoupení pohledávky; s poukazem na ustanovení §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pak soud uzavřel, že stěžovatelka není ve vztahu k uplatněnému nároku aktivně legitimována.
Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v ústavní stížnosti v tom, že se jí nedostalo poučení dle §118a odst. 2 o. s. ř., kteréžto poučení má účastníku řízení signalizovat, že se názor soudu na projednávanou věc liší od tvrzení předkládaných účastníkem (stěžovatelka si uvědomuje, že toto poučení podává soud při jednání, z něhož se omluvila, poukazuje však na to, že se zde "jedná o specifickou situaci"). Tím podle jejího názoru nastal stav, kdy napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavku právní jistoty a minimální míry předvídatelnosti; nehledě na to, uvádí dále v ústavní stížnosti, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, respektive v odůvodnění neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil. Stěžovatelka nadto zdůrazňuje, že pro posouzení aktivní legitimace je rozhodné, kdo je vlastníkem pohledávky, nikoliv otázka, zda postoupení pohledávky bylo oznámeno dlužníkovi.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (viz ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, respektive soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny zjevně nejsou.
Stěžovatelka námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu nicméně, jak bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší.
Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum rozhodující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že oproti názoru stěžovatelky, v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívající v konstatovaném nedostatku aktivní legitimace, jenž má z povahy věci evidentně toliko dočasný charakter, nezakládá ostatně pro stěžovatelku, respektive pro jí uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.
Pouze na okraj je vhodné poznamenat následující. Co do vytýkaného nedostatku poučení platí, že prostor pro postup podle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu, kterého se stěžovatelka dožadovala, v dané věci k dispozici nebyl, neboť v projednávané věci nešlo zcela zjevně o odlišnost v právním názoru ve smyslu tohoto ustanovení občanského soudního řádu. Neobstojí posléze ani námitka, že nebyly provedeny "všechny" navrhované důkazy, jelikož ty, které soud neprovedl, k rozhodnému závěru, k němuž dospěl, provádět očividně nepotřeboval.
Nadto je nutno (toliko stěžovatelce pro informaci) zdůraznit, že právní názory, vyslovené v nálezu Ústavního soudu v jiné stěžovatelčině věci (sp. zn. I. ÚS 1980/08), jsou do věci nyní posuzované nepřenosné, a to pro zjevně odlišný skutkový i právní základ tam napadeného rozhodnutí. Tehdy obecný soud zamítl žalobu jednak z důvodu posléze oponovaného právního názoru na účinky uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a jednak proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně rozhodného skutku, totiž jízdy bez platné jízdenky žalovaným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 663/09). Stejně nepřenosné jsou i závěry, obsažené v uvedeném nálezu, týkající se poskytnutí toliko formální poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť v posuzované věci, na rozdíl od věci nálezové, bylo (se souhlasem stěžovatelky) rozhodováno bez nařízení jednání.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Tak tomu je i v projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu