infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2009, sp. zn. II. ÚS 2195/07 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:2.US.2195.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:2.US.2195.07.1
sp. zn. II. ÚS 2195/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mlékárny Varnsdorf, spol. s r. o., IČ: 62576178, se sídlem 5. května 2467, Varnsdorf, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2007, č. j. 8 Afs 116/2005-69, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Finančního úřadu v Rumburku jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jeho vydáním se cítí být poškozena v právu na spravedlivý proces garantovaném čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále tvrdí, že rozsudek nerespektuje čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, které podrobují státní moc zákonu, a čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2005, č. j. 15 Ca 27/2004 - 32, jímž byly zamítnuty její žaloby proti třem rozhodnutím Finančního úřadu v Rumburku (č. j. 0300082104/179970/0533 ze dne 8. 12. 2003, ve znění příslušného opravného rozhodnutí, dále č. j. 0400000807/179922/0533 ze dne 7. 1. 2004 a č. j. 0400000729/179922/0533 z téhož dne). Správce daně jimi zamítl reklamace stěžovatelky proti svým rozhodnutím, podle nichž z moci úřední převedl přeplatky stěžovatelky vykázané na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku daně z převodu nemovitosti. Dluh na dani z převodu nemovitosti vznikl původně prodávající společnosti s ručením omezeným AGRAR. Teprve poté, co tato obchodní společnost dluh neuhradila ani v náhradní lhůtě, vyzval správce daně k úhradě nedoplatku stěžovatelku, která jako kupující za úhradu ručila. Protože stěžovatelka povinnost uloženou ve výzvě nesplnila, rozhodl správce daně o převedení jejího přeplatku, jak uvedeno výše. Pokud jde o napadený rozsudek, za zásadní pro podobu jeho výroku považoval Nejvyšší správní soud okolnost, že předmětem soudního přezkumu učinila stěžovatelka rozhodnutí o převedení přeplatku na dani; proti němu vznesenými kasačními námitkami (vztah konkursu - který byl na původní daňovou dlužnici prohlášen - a oprávnění správce daně vyzvat k úhradě nedoplatků ručitele, liknavost správce daně v postupu proti původní daňové dlužnici, nesprávný postup při uplatňování zástavního práva, nemožnost rozhodnout o převedení přeplatku, nebyla-li stěžovatelka daňovou dlužnicí) se také v mezích žalobních bodů krajský soud, stejně jako předtím při rozhodování o reklamacích správce daně, zabýval. Ovšem výzva k úhradě daňového nedoplatku daňovým ručitelem, tj. rozhodnutí, na základě něhož stěžovatelce vznikl nedoplatek na dani, napadena nebyla; stěžovatelka ani netvrdila, že by se proti výzvě odvolala a následně bránila správní žalobou. Přitom právě a jen v takovém odvolacím řízení, resp. následném soudním řízení, bylo možné přezkoumávat stěžovatelčiny námitky, že povinnost úhrady daňového nedoplatku namísto daňového dlužníka jí z titulu ručení nevznikla, námitky týkající se vztahu konkursu k realizaci povinností ručitele, liknavého postupu správce daně či promlčení. V řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o převedení přeplatku totiž nelze s úspěchem namítat to, co bylo možno namítat v řízení o odvolání proti výzvě k úhradě daňového nedoplatku ručitelem. Jde o řízení samostatná, na sobě zcela nezávislá, přičemž obsahově shodné argumenty nelze úspěšně uplatnit jak v řízení o nedoplatku, tak i v řízení o převedení přeplatku, pro které je rozhodující pouze existence či neexistence nedoplatku na jiné dani. Stěžovatelka svou stížnostní argumentaci postavila původně na jediné námitce; tvrdí, že Nejvyšší správní soud, ale také soud krajský, ve svém rozhodování chybně vycházely ze skutečnosti, že ručitelská výzva k úhradě daně byla stěžovatelce doručena. To však podle ní neodpovídá skutečnosti. Výzva byla ve skutečnosti doručena třetí osobě, Ing. G. Ten sice stěžovatelku zastupuje v daňových řízeních na základě plné moci, ovšem ve smyslu daňového řádu jde pouze o zastupování stěžovatelky jako daňového subjektu. Zmocnění se nevztahuje na zastupování stěžovatelky v řízeních, kde má postavení ručitele, tedy třetí osoby. Stěžovatelka připomíná, že podle daňového řádu lze v daňovém řízení povinnosti ukládat toliko rozhodnutím, které je pro příjemce právně účinné pouze tehdy, je-li mu řádným způsobem doručeno nebo sděleno. I když byla na výzvě (rozhodnutí č. j. 16631/03/179960/5714) stěžovatelka uvedena jako příjemce, nikdy jí nebyla řádně doručena nebo sdělena. Nebyla-li k plnění povinností z titulu ručení vyzvána, nemohl také její účet u správce daně vykazovat nedoplatek. Ke skutečnosti, že výzva k úhradě daňového nedoplatku nebyla stěžovatelce nikdy doručena, měl Nejvyšší správní soud přihlédnout. K obsahu ústavní stížnosti dostali možnost vyjádřit se účastník i vedlejší účastník řízení. Nejvyšší správní soud má za to, že otázku doručení výzvy nehodnotil způsobem, jímž by porušil základní práva stěžovatelky a ústavní stížnost navrhuje odmítnout. Zdůrazňuje zásadu koncentrace řízení zakotvenou v §104 odst. 4 soudního řádu správního ovládající správní soudnictví, kteroužto zásadou se při přezkumu řídil. Protože stěžovatelka námitku vadně doručené výzvy k zaplacení daňového nedoplatku uplatnila až v řízení před ním a v žalobě ke krajskému soudu o ní pomlčela, Nejvyšší správní soud se jí zabývat nemohl, neboť takovou povinnost ani pravomoc nemá. K žádosti soudce zpravodaje, aby zaujal stanovisko k vlastním závěrům jiného senátu vyjádřeným v rozsudku č. j. 4 Afs 3/2004-58, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že případ zakončený uvedeným rozsudkem a případ nyní posuzovaný se věcně neshodují - ve věci sp. zn. 4 Afs 3/2004 stěžovatel vadné doručení výzvy k úhradě daňového nedoplatku namítal již ve správní žalobě a navíc v uvedené věci nebyl vysloven právní názor řešící otázku účinnosti doručování daňovým subjektům či jejich zástupcům, ale byl pouze vysloven závěr o povinnosti krajského soudu zabývat se určitými skutečnostmi a právně je hodnotit. Jinak nyní nadnesenou argumentaci stěžovatelky považuje Nejvyšší správní soud za konstrukci příliš formalistickou; nelze podle něj akceptovat výklad, dle něhož stává-li se ručitel daňovým subjektem až v okamžiku doručení výzvy k zaplacení daňového nedoplatku, může si teprve poté zvolit zástupce, který jej bude v daňovém řízení zastupovat, a z toho titulu mu budou zasílány i písemnosti vyhotovované v souvislosti s daňovým řízením. Finanční úřad v Rumburku odkázal na rozsáhlou argumentaci ve prospěch svého postupu vůči stěžovatelce v daňovém řízení, která je obsažena ve spisovém materiálu a která se v odůvodnění rozsudku krajského i Nejvyššího správního soudu odráží. K nyní vznášené námitce stěžovatelky vedlejší účastník namítá, že otázku doručení výzvy daňovému ručiteli vyřešil kasační soud, který v odůvodnění napadeného rozsudku jako rozhodné datum uvádí den 3. 3. 2003. Finanční úřad při tomto doručování postupoval plně v intencích daňového řádu, když příslušná plná moc udělená stěžovatelkou byla plnou mocí neomezenou. Vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší správní soud se opomněl zabývat i dalšími jejími námitkami. Konkrétně poukazuje na námitku nesprávného posouzení otázky promlčení krajským soudem. Námitku promlčení vznesla již v daňovém řízení, mohla se jej proto dovolávat i v rámci soudního přezkumu. Nesouhlasí také, že by promlčení mohla namítat jen v rámci opravných prostředků proti výzvě a nikoliv již v rámci přezkumu postupu správce daně při převedení daňového přeplatku. Navíc v případě časového omezení pro vydání předmětné výzvy daňovému ručiteli nejde o promlčení, nýbrž o prekluzi, k níž měly soudy přihlížet z úřední povinnosti. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud předesílá, že není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů, jak to vyslovil v řadě svých rozhodnutí. S ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zdůraznil skutečnost, že řízení o daňovém nedoplatku a řízení o převedení přeplatku na dani je třeba z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou zkoumat samostatně. V posuzovaném případě byla podrobena přezkumu ve správním soudnictví pouze rozhodnutí o převedení přeplatku. Proti výzvě k úhradě daňového nedoplatku ručitelem, na základě níž vznikl stěžovatelce nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, se stěžovatelka správní žalobou nebránila; netvrdí ani, že by proti ní podala odvolání. Z toho důvodu se Ústavní soud námitkami směřujícími proti výzvě (zejména zde má na mysli dodatečně vznesenou námitku promlčení, resp. prekluze práva předepsat daňovou povinnost stěžovatelce jako ručiteli) nemohl zabývat pro jejich nepřípustnost (§75 zákona o Ústavním soudu). I kdyby Ústavní soud hypoteticky připustil, že výzva nebyla stěžovatelce doručena prostřednictvím jejího daňového poradce, o existenci rozhodnutí se stěžovatelka musela dozvědět nejpozději z prvého rozhodnutí (ze dne 27. 10. 2003) o převedení přeplatku. Nic jí potom nebránilo využít k obraně svých práv ostatních opravných prostředků (odvolání, správní žaloby, kasační stížnosti), když eventuální závada v doručení by měla vliv na hodnocení zachování lhůty k jejich podání. Pokud jde o výhrady stěžovatelky k tomu, jak bylo naloženo Nejvyšším správním soudem s její námitkou vadného doručení výzvy podle §57 odst. 5 daňového řádu, z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka ji vznesla poprvé teprve v kasační stížnosti. Správní soudnictví je postaveno na zásadě koncentrace řízení; podle ustanovení §109 odst. 4 soudního řádu správního Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet ke skutečnostem uplatněným až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí (zde rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem). Nejvyšší správní soud tedy postupoval zcela v intencích procesního řádu, pokud tuto námitku stěžovatelky nereflektoval. Vytknout mu lze snad leda to, že toto vysvětlení nezakomponoval do samotného odůvodnění svého rozhodnutí. Na ústavnost (ale ani správnost) jeho rozhodnutí však toto pochybení v žádném případě vliv nemá. Jen pro úplnost lze konstatovat, že z relevantní části spisové dokumentace finančního úřadu vyplývá, že předmětná výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem byla doručena dne 3. 3. 2003. Jako adresát byl na zásilce označen Ing. Z. G., daňový poradce, který svým podpisem těž potvrdil její převzetí. Jmenovaný byl stěžovatelkou zmocněn (plná moc byla Finančnímu úřadu v Rumburku předložena dne 7. 6. 2000) "... k zastupování ... před finančním úřadem ve všech záležitostech týkajících se daní a poplatků, k předkládání daňových přiznání a daňových řízení v rozsahu generální plné moci." V plné moci bylo dále uvedeno, že "zplnomocnění platí do odvolání ze strany společnosti nebo daňového poradce". Dle ustanovení §17 odst. 7 daňového řádu platí, že má-li příjemce písemnosti zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci (s výjimkou případů, kdy má příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat). Ze shora uvedené citace je zřejmé, že zmocnění bylo z hlediska rozsahu neomezené, zahrnující veškeré daňové záležitosti týkající se stěžovatelky bez konkrétní vazby. Stěžovatelka takto jednoznačně vyjádřila svou vůli komunikovat se správcem daně prostřednictvím svého daňového poradce. Dle ustanovení §10 odst. 3 se mohou zástupcem, jehož si zvolí, dát zastupovat daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce. Ručitel tedy v tomto výčtu explicitně uveden není, nicméně bylo by proti smyslu a účelu zastoupení v daňovém řízení z toho dovozovat, že ručitel se dát zastoupit nemůže a že na něj obsah ustanovení §17 odst. 7 daňového řádu nedopadá. Stěžovatelka udělila generální plnou moc zvolenému zástupci proto, aby za ni jednala osoba daňového práva znalá. Doručení předmětné výzvy tomuto zástupci proto znamenalo vyšší standard ochrany práv stěžovatelky a je absurdní, tvrdila-li později opak. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavného soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2009 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:2.US.2195.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2195/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 6. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 8. 2007
Datum zpřístupnění 22. 7. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Rumburk
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 150/2002 Sb., §109 odst.4
  • 337/1992 Sb., §64, §10 odst.3, §17 odst.7, §57 odst.5
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
Věcný rejstřík daň/nedoplatek
ručitel
ručení
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
daňové řízení
doručování
zástupce
daňový poradce
promlčení
správní soudnictví
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2195-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62887
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04