ECLI:CZ:US:2009:2.US.2493.08.1
sp. zn. II. ÚS 2493/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 č. j. 11 To 265/2008-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, tvrdíce, že procesním postupem obecných soudů jakožto orgánů veřejné moci, jehož výsledkem bylo vydání napadeného usnesení, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že v důsledku toho není uvedené pravomocné rozhodnutí v souladu s ústavní zásadou vyjádřenou v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle níž soudy jsou povinny poskytovat právům ochranu.
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 1. 1994, sp. zn. 1 T 135/93, odsouzen pro trestné činy krádeže dle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona a poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 trestního zákona, spáchané ve spolupachatelství s R. E., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců.
Dne 29. 1. 2008 podal stěžovatel návrh na obnovu řízení, který odůvodnil tím, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2002 byl na jeho osobu vyhotoven znalecký posudek z oboru psychiatrie, ve kterém znalci dospěli k závěru, že kolem sedmnáctého roku věku se u něj začal projevovat závažný abúzus alkoholu. Tuto významnou skutečnost znalkyně, které vypracovávaly znalecký posudek v roce 1992, přehlédly, což dle názoru stěžovatele zpochybňovalo jejich závěr o zachování jeho ovládacích a rozpoznávacích schopnostech v době činu. Domníval se, že uvedené zjištění by mohlo ovlivnit otázku viny a trestu v jeho prospěch. Okresní soud Praha-západ však dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení usnesením ze dne 14. 4. 2008 č. j. 0 Nt 151/2008-51 zamítnul. Stejný osud stihl i stěžovatelem posléze podanou stížnost, jež byla napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 č. j. 11 To 265/2008-89 zamítnuta jako nedůvodná.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel setrval na svém stanovisku ohledně splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Nesouhlasil v této souvislosti s názorem soudu prvního stupně, podle něhož ani novější zkoumání nezjistilo u něho závislost na alkoholu, neboť jak připomenul, znalecké zkoumání v roce 2002 nebylo zaměřeno na zjišťování alkoholové závislosti v minulosti. V dalším pak stěžovatel s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vznášel výhrady k soudci Okresního soudu Praha-západ a způsobu vedení řízení před tímto soudem. Namítal především porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že soud prvního stupně zamítl jeho žádost o prostudování spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 1 T 135/93, nevyhověl návrhu na odročení jednání a nereagoval ani na jeho upozornění, že jej obhájce před jednáním nenavštívil za účelem projednání způsobu obhajoby. Obhájce rovněž neměl možnost seznámit se s předmětným rozsudkem z roku 2002 (stěžovatel měl zřejmě na mysli znalecký posudek), který byl do spisu založen den před obnovou řízení. Stěžovatel poukázal dále na to, že o průběhu veřejného zasedání nebyl pořizován zvukový záznam, ačkoliv k tomuto kroku nebyly dle jeho názoru splněny podmínky. Nalézací soud také řádně nezdůvodnil, proč zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Poslední skupina námitek pak směřovala do odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které stěžovatel označil za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 trestního řádu. Žádné takové pochybení v rozhodování soudů však Ústavní soud neshledal. V projednávané věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že se v případě výskytu abúzu alkoholu o novou skutečnost, jež by mohla mít vliv na správnosti závěrů soudu o vině a trestu stěžovatele, nejedná, neboť již v původním řízení bylo známo, že stěžovatel pije alkohol poměrně často. Krajský soud v Praze nadto uvedl, že v případě obou znaleckých vyšetření konaných v rozmezí zhruba 10 let sloužila jako zdroj informací k problému užívání či zneužívání alkoholu vždy jen výpověď vyšetřovaného. Ze srovnání posudků vyplynulo, že později stěžovatel uváděl větší množství vypitého alkoholu, který dokázal dříve zkonzumovat, i větší soustavnost pití, což zřejmě vedlo k závěru, že se u něho kolem sedmnáctého roku věku rozvinul závažný abúzus alkoholu. Nicméně ani tyto novější závěry znalců neodůvodňovaly jiné rozhodnutí ve věci, neboť samotné nadměrné užívání alkoholu není duševní poruchou mající vliv na otázku viny či trestu. Stížnostní soud dále zdůraznil, že v původním řízení stěžovatel nikdy netvrdil, že by trestnou činnost páchal pod vlivem alkoholu, naopak jeho výpověď před soudem se soustředila na rozsah trestné činnosti, kterou si dobře pamatoval. Jak je tedy z výše uvedeného patrné, oba soudy se skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení náležitě zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč stěžovatelem předloženému návrhu na povolení obnovy řízení nevyhověly. Ústavní soud považuje jejich rozhodnutí v tomto ohledu za vyčerpávající a v podrobnostech proto na ně odkazuje.
Jistou opodstatněnost lze přiznat další námitce stěžovatele, podle níž soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy ani neodůvodnil, proč tak neučinil. Nikoli ovšem proto, že soud tyto důkazy neprovedl, neboť ze zásad řádného a spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány, ale proto, že ve svém rozhodnutí (i v protokolu o veřejném zasedání) opomněl vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Toto pochybení ovšem následně napravil odvolací soud, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že k závěru přijatému oběma soudy stačilo dokazování provedené soudem prvního stupně, spočívající ve srovnání výpovědi stěžovatele v řízení v roce 1993 a závěry znalců, kteří jej v rozmezí deseti let vyšetřovali. Výslechy těchto znalců či dokonce nový znalecký posudek považoval pak za nadbytečné. Za tohoto stavu nelze tudíž konstatovat, že jakýkoli důkaz byl v dané trestní věci opomenut.
Neopodstatněné je rovněž tvrzení o podjatosti soudce Okresního soudu Praha-západ, jež stěžovatel dovozoval toliko ze způsobu, jakým soud vedl řízení o návrhu na povolení obnovy, resp. z toho, že nebylo vyhověno některým jeho návrhům a žádostem. Tyto skutečnosti však nelze bez dalšího považovat za projev soudcovy podjatosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Pokud jde o jednotlivé argumenty, o něž stěžovatel opírá svou pochybnost o nestrannosti jmenovaného soudce, těmi se obecné soudy zabývaly v usneseních, jimiž bylo samostatně rozhodováno o námitce podjatosti uvedeného soudce, a které nebyly ústavní stížností napadeny. V nich se obecné soudy, zejména pak soud stížnostní, ústavně konformně vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami a vysvětlily, proč neshledaly důvody pro vyloučení jmenovaného soudce. Ústavní soud v této souvislosti pro stručnost odkazuje na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008 č. j. 11 To 267/2008-99, v němž je podrobně reagováno na stěžovatelovy námitky stran zvukového snímání veřejného zasedání, neodročení veřejného zasedání za účelem přípravy obhajoby či možnosti obhájce prostudovat znalecký posudek vyhotovený roku 2002, o kterém stěžovatel nepravdivě uvádí, že byl do spisu sp. zn. 0 Nt 151/2008 založen "den před obnovou řízení" (maje zřejmě na mysli veřejné zasedání).
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v trestní věci stěžovatele neshledal existenci jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu