ECLI:CZ:US:2009:2.US.2583.08.1
sp. zn. II. ÚS 2583/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti L. a F. H., obou zastoupených JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006, č. j. 15 Co 101/2005-299, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud dne 16. 10. 2008 přípisem označeným jako "Žaloba - stížnost". V něm naznačili, že se jim stala jakási křivda v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy, a že jejich právní věcí se již měly zabývat obecné soudy, konkrétně Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud ČR. Protože podání nevykazovalo ani esenciální náležitosti ústavní stížnosti, jak jsou vymezeny v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byli stěžovatelé soudcem zpravodajem vyzváni ke zjednání nápravy. K tomu se jim dostalo potřebného procesního poučení a byla stanovena lhůta, kterou později soudce zpravodaj k žádosti stěžovatelů opakovaně prodloužil.
V běhu výše uvedené lhůty stěžovatelé svůj původní návrh prostřednictvím řádně zmocněné advokátky doplnili podáním, došlým Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2009. Zde po rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelé uvedli, v čem spatřují zásah do svých ústavních práv. Jejich výhrady jsou procesního charakteru. Především podle jejich názoru s nimi Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou vedl řízení bez toho, aby byli řádně zastoupeni, ačkoliv nebyli schopni bez své újmy sami svá práva hájit. Nyní se domnívají, že obecný zmocněnec, který je v části řízení zastupoval, neměl být k této aktivitě připuštěn. Ve stěžejní fázi řízení nebyli soudem prvé instance poučeni o možnosti žádat o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obdobné platí i pro postup odvolacího soudu; alespoň ten měl stěžovatelům umožnit řádný výkon jejich procesních práv, který konkrétně v jejich případě vyžadoval zastoupení advokátem. To ovšem neučinil, namísto toho bez dalšího prvoinstanční rozsudek změnil, a to dokonce v neprospěch stěžovatelů. Stěžovatelé se tím cítí nepřípustně dotčeni na svých základních právech, konkrétně v právu domoci se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v právu na projednání věci soudem v přítomnosti účastníka, a právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále namítají porušení principů výkonu soudní moci uvedených ve čl. 90 a 96 Ústavy České republiky. Stížnostní návrh zní na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Brně.
Soudce zpravodaj, tak, jako to činí v jiných případech, nejprve vedle formálních náležitostí návrhu zkoumal, zda byl podán včas, osobou k tomu oprávněnou a zda je Ústavní soud k přezkoumání návrhu příslušný. Po prostudování vyžádané spisové dokumentace okresního soudu dospěl k závěru, že jsou dány níže uvedené překážky bránící tomu, aby bylo možné zabývat se vlastním obsahem ústavní stížnosti.
Ze spisu, jakož i obsahu podání stěžovatelů, vyplynuly následující, pro rozhodnutí relevantní, skutečnosti.
Stěžovatelé se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou domáhali vůči své dceři vrácení daru ve smyslu §630 občanského zákoníku. Okresní soud jejich žalobě vyhověl; rozsudkem ze dne 29. 12. 2004, č. j. 9 C 92/2000-242, určil, že žalobci jsou vlastníky jedné ideální poloviny ve výroku specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Smrček, obec Býšovec.
Krajský soud v Brně rozsudek napadeným touto ústavní stížností prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Stěžovateli byl rozsudek doručen dne 14. 3. 2006, obecný zmocněnec stěžovatelky jej pak převzal již dne 3. 3. 2006. Vzhledem k pochybnostem o trvání tohoto zastoupení zmocněncem ještě v době rozhodování krajského soudu byl rozsudek doručen znovu přímo stěžovatelce, která jej převzala dne 19. 12. 2007.
Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Na Ústavní soud se stěžovatelé obrátili, jak bylo výše uvedeno, návrhem doručeným do podatelny soudu dne 16. 10. 2008, podaným k poštovní přepravě dne 14. 10. 2008. Stalo se tak evidentně po uplynutí lhůty stanovené citovaným ustanovením zákona o Ústavním soudu, která počala plynout stěžovateli dne 15. 3. 2006, stěžovatelce pak nejpozději dne 20. 12. 2007. Je-li tedy výslovně napadán pouze rozsudek odvolacího soudu, je ústavní stížnost opožděná a jako taková nezpůsobilá přezkumu z hlediska svého obsahu.
Soudce zpravodaj neopomněl, že proti nyní napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné dovolání. To ostatně také stěžovatelé podali; Nejvyšší soud ČR je rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č. j. 33 Cdo 557/2008-390, zamítl. Toto bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. I kdyby ale stěžovatelé toto rozhodnutí ústavní stížností napadli, což - a to budiž zdůrazněno - neučinili ani výslovně, a nelze to jakkoliv dovodit ze stížnostní argumentace (vůbec jediná zmínka o dovolacím řízení, sp. zn. 33 Cdo 557/2008, týkajícím se merita případu je v původním návrhu stěžovatelů, ovšem bez uvedení jakýchkoliv dalších souvislostí), na výroku rozhodnutí o ústavní stížnosti by to nic nezměnilo. Předmětný rozsudek Nejvyššího soudu byl totiž doručen advokátovi stěžovatelů dne 14. 8. 2008 (čtvrtek), posledním dnem 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti tak bylo pondělí dne 13. 10. 2008. Běh stížnostní lhůty tak, jak je uvedeno shora, stěžovatelé vůbec nepřetrhli, když své původní podání k poštovní přepravě předali až dne následujícího, tedy 14. 10. 2008. Ústavní stížnost by tedy byla opožděná též ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu.
V textu podání stěžovatelů a pozdějšího jeho doplnění jsou zmíněna ještě další rozhodnutí vydaná v souvislosti s předmětným řízením; týkají se jednak způsobilosti obecného zmocněnce stěžovatelky k zastupování v řízení, a dále jde o rozhodnutí vyvolaná samostatným - opožděným - odvoláním stěžovatelky proti původnímu, z jejího pohledu vyhovujícímu, rozsudku. Těm se soudce zpravodaj blíže nevěnuje, neboť v jejich případě nelze záměr stěžovatelů je ústavní stížností napadnout z ničeho dovodit.
Jako obiter dictum k tomu, co stěžovatelé naznačují v závěru svého původně podaného návrhu, tedy že vůči nim žalovaná dopouští dalšího jednání hrubě porušujícího dobré mravy, soudce zpravodaj na adresu stěžovatelů dodává, že překážka věci pravomocně rozhodnuté brání další žalobě na vrácení daru jen ve vztahu k těm závadným jednáním, k nimž došlo do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Jednání pozdější mohou být podrobena novému zkoumání obecného soudu v tom směru, zda nedosahují kvality předvídané ustanovením §630 občanského zákoníku.
Nezbylo tedy, než posuzovaný návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj