infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2009, sp. zn. II. ÚS 3111/08 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:2.US.3111.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:2.US.3111.08.1
sp. zn. II. ÚS 3111/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K. a R. K., právně zastoupených Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1092/2008, usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem, pobočky v Liberci ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. 55 To 203/2007 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 2. 2007 sp. zn. 3 T 220/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé byli soudem I. stupně odsouzeni pro trestný čin dle §249a trestního zákona, jež měl spočívat v tom, že v období nejméně od 6. 1. 2001 do 21.10. 2004 neoprávněně užívali byt, který je ve vlastnictví družstva, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu s povinností byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady a usnesením téhož soudu byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu a bylo potvrzeno, že družstvo prokázalo zajištění náhradního bytu. Odvolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto a odmítnuto bylo rovněž dovolání z důvodu zjevné neopodstatněnosti dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Podle názoru stěžovatelů soudy nedostatečně a účelově vycházely pouze ze zjištění, že jim byla zajištěna přiměřená bytová náhrada, a proto bylo povinností byt vyklidit a přestěhovat se, a protože tak neučinili, dopustili se citovaného trestného činu. Již v přípravném řízení a následně i před soudem I. stupně stěžovatelé opakovaně namítali, že podstatou jejich obrany (a tedy neochoty se vystěhovat) v rámci exekučního řízení byla skutečnost, že zajištěný náhradní byt neodpovídá kriteriím, která stanoví zákon, protože byt byl nejen mimo stávající bydliště, ale dokonce v jiném okrese a navíc v rozhodné době stěžovatelé pečovali o dvě nezletilé děti. Soudy při posuzování trestné činnosti pak vycházely jen z toho (aniž by se s "občanskoprávními" námitkami vypořádaly), že příslušné rozhodnutí o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nabylo právní moci a je vedena exekuce. Tím v podstatě zaujaly stanovisko odpovídající jakési sofistikované nespravedlnosti, neboť ostatními okolnostmi se již nezabývaly, a to přestože na posouzení trestné činností stěžovatelů mají podstatný vliv. I když jednání stěžovatelů formálně znaky trestného činu vykazuje, chybí dle jejich názoru hodnocení soudů o míře nebezpečnosti jednání pro společnost, a tudíž i hodnocení dopadu jejich jednání na práva třetích osob. Pokud by totiž oprávněný zajistil náhradní bydlení v Liberci, nebrojili by tak intenzivně proti krokům, které proti nim byly v rámci exekuce činěny. Stěžovatelé se domnívají, že ve smyslu ust. §3 odst. 2 trestního zákona nelze jejich jednání z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost hodnotit jako jednání, jež by bylo trestným činem. Stěžovatelé dále namítají, že nebyly splněny ani podmínky subjektivního jednání ve vztahu k úmyslnému zavinění, neboť jejich úmyslem nebylo vyvolat následky předpokládané v ust. §249a trestního zákona. Jednali prý pouze v obraně dané předpisem jiným, to jest předpisem občanskoprávním. Domnívají se, že pokud by jejich jednání mělo být skutečně kvalifikováno jako úmyslný trestný čin, pak v této situaci jsou stovky, možná i tisíce dalších povinných, kteří využívají možnosti obrany ve vykonávacím řízení. Na základě vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 1996, potvrzeného usnesením soudu odvolacího, bylo přivoleno k výpovědi stěžovatelů z předmětného bytu do 15ti dnů od přidělení náhradního bytu. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 12. 1999 byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu a přestěhováním stěžovatelů do náhradního bytu v České Lípě. Toto usnesení změnil odvolací soud tak, že o provedení výkonu rozhodne soud I. stupně po prokázání zajištění náhradního bytu oprávněným. Dalším usnesením okresního soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 12. 2000 byl nařízen výkon rozhodnutí. Trestní oznámení podalo na stěžovatele družstvo dne 11. 10. 2004 a dne 21. 10. 2004 byly zahájeny úkony zkráceného přípravného řízení. K obsahu Ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že se všemi výhradami dovolatelů řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, jakými úvahami byl veden, zhodnotil-li námitky obou dovolatelů jako námitky zjevně neopodstatněné. Při hodnocení správnosti právního posouzení Nejvyšší soud zkoumal všechna hlediska, na která je poukazováno také v ústavní stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že povinností soudů v rámci trestního řízení nebylo zkoumat, zda bytová náhrada byla přiměřená nebo ne. Soud vycházel z veřejných listin, ze kterých je jednoznačné, že o meritu věci, tedy o skončení nájemního vztahu a povinnosti vyklidit byt, bylo pravomocně rozhodnuto soudem v občanském soudním řízení. Soud také sám určil, za jakých okolností jsou obvinění povinni byt vyklidit (po zajištění náhradního bytu). Přiměřenost náhradního bytu poté zjišťoval již soud ve vykonávacím řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn, I.ÚS 215/99), které svou povahou zajišťuje pouze procesní prosazení a ochranu právům, nabytým v řízení nalézacím, pokud povinná osoba svou povinnost dobrovolně nesplní. Nejvyšší soud nepovažoval za případnou ani námitku obviněných, že byli po celou dobu v dobré víře a nemohli proto jednat protiprávně. S tímto tvrzením je totiž v rozporu zjištění, že jim byla doručena všechna rozhodnutí nalézacích soudů, která také nabyla právní moci. Právě těmito rozhodnutími byla obviněným uložena povinnost vyklidit byt do 15ti dnů od zajištění bytové náhrady. Přestože jim byla oprávněnými zajištěna bytová náhrada již na podzim roku 1999 a o této skutečnosti byli v následujících měsících několikrát informováni (konkrétně ve dnech 15. 11. 1999, 29. 5. 2000 a 9. 10. 2000), byt nevyklidili, nadále v něm setrvávali a neoprávněně ho užívali po dobu několika let až do 21. 10. 2004. Z takového jednání je zřejmý úmysl obou stěžovatelů, kteří jednali zcela záměrně, vědomě a chtěně. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ve svém vyjádření uvedl, že důvody, které vedly krajský soud k rozhodnutí o zamítnutí odvolání, jsou uvedeny v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 4. 2008 sp.zn. 55 To 203/2007 a byly akceptovány i Nejvyšším soudem, který rozhodl o dovolání. K důvodům právního posouzení jednání stěžovatelů nemá krajský soud co dodat. Ústavní soud po přezkoumání všech napadených rozhodnutí s přihlédnutím k obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Stěžovatelé byli odsouzeni pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených (oprávnění je užívat a disponovat s nimi). Protiprávním užíváním, které je jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, je třeba rozumět setrvání v bytě (event. domě či nebytovém prostoru) jiného bez právního důvodu. Podle teorie i podle ustálené judikatury obecných soudů však o setrvání bez právního důvodu nejde tehdy, pokud bývalý nájemce bydlí v bytě po zániku nájmu do doby, než mu je poskytnuta náhrada podle občanského zákoníku. V takových případech je třeba pečlivě zkoumat, zda nájemce má právo na bytovou náhradu a zda mu byla přiměřená bytová náhrada poskytnuta. Pokud však nájemci již byla bytová náhrada zajištěna, avšak nájemce ji z nějakého důvodu nepřijme, je jeho další setrvání v bytě třeba považovat za protiprávní. V případě stěžovatelů nevybočilo rozhodnutí obecných soudů ze shora uvedených zásad a je v souladu rovněž s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této problematice. Jak Nejvyšší soud uvedl např. v rozhodnutí 5 Tz 300/2000, "trestní postih pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 trestního zákona není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Tím spíše nelze trestnímu postihu bránit tam, kde bylo využito občanskoprávních prostředků, které však nevedly k tomu, aby pachatel přestal neoprávněně užívat celý byt". Postup a rozhodnutí obecných soudů v dané věci není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 413/04). V cit. nálezu Ústavní soud konstatoval, že "otázka zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu, nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle §249a trestního zákona". Jakkoli dále Ústavní soud v označeném nálezu uvedl, že "trestní právo má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné", tak připustil, že "judikatura obecných soudů vždy doposud řešila ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu či nebytovému prostoru podle §249a tr. z. jen stav, kdy bývalému nájemci marně uplynula soudem stanovená lhůta k vyklizení bytu, anebo dokonce bylo již vedeno exekuční řízení (např. 5 Tz 29/99 in Sbírka soudních rozhodnutí. 2000, 3: 141)", což Ústavní soud nepovažuje za nesprávné a protiústavní. Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovateli uplatněné námitky proti rozhodnutím obecných soudů nedosahují ústavněprávní roviny, jelikož jimi uplatněná argumentace spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy učiněné závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát usnesením odmítl Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2009 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:2.US.3111.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3111/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 6. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 19. 12. 2008
Datum zpřístupnění 20. 7. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6, §249a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík odůvodnění
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3111-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62770
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04