ECLI:CZ:US:2009:2.US.345.09.2
sp. zn. II. ÚS 345/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Františka Duchoně o ústavní stížnosti S. P., provdané F., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Jandova 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4183/2007-229 ze dne 29.10.2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze čj. 21 Co 36/2006-194, 21 Co 37/2006 ze dne 19.4.2006, jímž soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně sp.zn. 12 C 399/2003 ze dne 9.5.2005.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozsudkem okresního soudu byl zamítnut její návrh na určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti po zůstavitelce A. P. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno a dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007 odmítnuto jako nepřípustné. Toto usnesení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2030/07
ze dne 11. 9. 2007, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud se tedy podaným dovoláním zabýval opětovně a rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný.
Stěžovatelka namítá, že uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla porušena její procesní práva, přičemž došlo k porušení zejména ustanovení části třetí, hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující dokazování před soudem, a to konkrétně k porušení ust. §127 odst. 1 a §132 o.s.ř. V ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tím, jak okresní a krajský soud prováděly dokazování a hodnotily důkazy, na jejichž základě byl vyhodnocen skutkový stav a vysloven závěr, že zůstavitelka byla v době sepisu závěti způsobilá takový úkon učinit. Krajský soud nad rámec svých možností sám věcně hodnotil věrohodnost stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku a nevyhověl návrhu na ustanovení dalšího znalce. Nezabýval se tak stěžovatelkou navrženými důkazy, čímž ji jako jednu ze stran řízení poškodil na úkor strany druhé.
Nejvyšší soud s tímto postupem vyslovil výše uvedeným rozsudkem souhlas, čímž vyslovil současně dle stěžovatele velmi nebezpečný precedens v tom smyslu, že soudy jsou oprávněny přihlížet pouze k důkazním návrhům jedné strany sporu a nikoli nestranně hodnotit důkazní návrhy obou procesních stran. Dle stěžovatelky ani není možné vydat rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že soud je oprávněn nahradit si znalecký posudek svým vlastním uvážením, ačkoliv rozhodné skutečnosti vzhledem k speciální problematice nelze na základě nekvalifikovaného názoru soudu považovat za prokázané nebo vyvrácené. Nejvyšší soud v tomto postupu žádnou právní vadu neshledal, čímž dle názoru stěžovatelky pochybil, a byla tak připravena o možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, dle nějž došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že okresní a krajský soud si samy učinily závěr o skutečnosti, na níž závisí rozhodnutí ve věci a ke které je třeba odborných znalostí, přičemž Nejvyšší soud (pouze jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno) tvrzené pochybení neshledal.
Ústavní soud nejdříve zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání přezkoumával napadený rozsudek odvolacího soudu pouze z hlediska, zda byla dodržena pravidla stanovená pro postup soudu při dokazování a pro hodnocení důkazů, neprováděl tedy sám další dokazování či hodnocení již provedených důkazů. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nemohlo dojít k porušení ust. §127 odst. 1 a §132 o.s.ř., jak namítá stěžovatelka. Námitky stěžovatelky, ačkoliv je napadáno rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve své v podstatě směřují proti rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť stěžovatelka nesouhlasí s provedeným dokazováním, zjištěným skutkovým stavem a dovozenými právními závěry.
Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Nejvyšší soud se důkladně zabýval námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání, přičemž své závěry, dle nichž neshledal na straně obecných soudů pochybení, která by mohla být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí ze strany dovolacího soudu, velmi důkladně odůvodnil. Nejvyšší soud ověřil, že v projednávané věci bylo provedeno dokazování v souladu s ust. §132 o.s.ř., odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při dokazování řídil (zejm. zůstavitelka netrpěla žádnou duševní chorobou, soud neshledal žádné důkazy pro závěr, že by zůstavitelka nesepsala závěť svobodně a závěť zůstavitelky je logickým vyústěním její rodinné situace), důkladně objasnil, z jakých důvodů nepovažoval znalecký posudek předložený stěžovatelkou za způsobilý prokázat jí tvrzené skutečnosti (posudek je postaven na základě hypotéz, předpokladů a vágních odkazů na starou korespondenci, znalec nebyl seznámen se zdravotní dokumentací zůstavitelky), a stejně tak vysvětlil, proč považoval za nadbytečné vypracování dalšího znaleckého posudku (skutkový stav byl dostatečně prokázán a není třeba jej doplňovat dalším důkazem, případný znalec by navíc mohl vycházet pouze z obsahu spisu, neboť zdravotnická dokumentace zůstavitelky byla již skartována).
Ústavní soud neshledal důvod, aby závěry Nejvyššího soudu z ústavního hlediska jakkoliv zpochybňoval. Skutečnost, že obecný soud odmítne vypracování dalšího znaleckého posudku za situace, kdy posudek, který má k dispozici, nepovažuje za průkazný, automaticky neznamená porušení práva účastníka řízení. V projednávané věci obecný soud svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil a stejně tak důkladně objasnil, proč považoval vypracování dalšího znaleckého posudku za nadbytečné (nejednalo se tedy o tzv. opomenuté důkazy). Právní závěry byly dovozeny i z dalších provedených důkazů (zejména z výslechu řady svědků, a to nejen rodinných příslušníků a ošetřující lékařky). Soud veškeré důkazy hodnotil z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti, přičemž v jeho hodnocení není logický rozpor a hodnocení důkazů ani není výrazem libovůle. Znalecký posudek, s jehož závěry se soud neztotožnil, tedy nebyl jediným podkladem pro skutkové a právní závěry soudu. Ústavní soud zdůrazňuje, že znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, který soud bere při posuzování věci v úvahu, a hodnotí jej tak jako každý jiný důkaz. Rozhodování soudu není a nemůže být založeno výhradně jen na závěrech znaleckého posudku; soud není povinen bez dalšího přebírat závěry vyslovené ve znaleckém posudku, a tím přenášet právní posouzení věci na jiný subjekt. Uvedené platí zvláště v projednávané věci, kdy znalecký posudek byl zpracován pouze na základě domněnek nepodložených zdravotní dokumentací a jeho závěry byly v rozporu s dalšími hodnocenými důkazy. Extenzivním a zjednodušeným výkladem významu znaleckého posudku, podávaným stěžovatelkou, by de facto došlo k popření role soudu, jehož rozhodovací činnost by byla nahrazena závěrem znalce (event. převažujícím závěrem několika znalců).
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu