ECLI:CZ:US:2009:2.US.538.09.1
sp. zn. II. ÚS 538/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 12. 2008 č. j. 7 C 8/1993-1865, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2009 stěžovatel brojí proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 7 C 8/1993-1865.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v jeho právní věci jako žalobce proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. města Prahy se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42 o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č.j. 7 C 8/1993 ze dne 7. 6. 2007 tak, že opatrovníkem stěžovatele Z. V. se ustanovuje Statutární město Kladno. Toto rozhodnutí zdůvodnil soud tím, že stěžovatel v průběhu řízení svými podáními opakovaně bezdůvodně a nesrozumitelně mění a rozšiřuje rozsah jím uplatňovaných nároků, opakovaně a nedůvodně vznáší námitky podjatosti soudců, kteří předmětnou věc projednávají, odmítá komunikovat se soudem a opakovaně bezdůvodně podává návrhy na určení lhůty k provedení různých procesních úkonů. Podle znaleckého posudku stav žalobce neodůvodňuje rozhodnutí o omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, ale vykazuje kverulantskou poruchu osobnosti, pro kterou není schopen se plnohodnotně účastnit soudního řízení a hájit svá práva.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením napadeným ústavní stížností zastavil řízení ve shora uvedeném sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, a to z důvodu nesprávného označení žalovaného, v důsledku čehož žalovaný neměl podle soudu způsobilost být účastníkem řízení a nebyl tedy pasivně legitimován jak účastník řízení.
Bez ohledu na toto odůvodnění vycházející z procesních překážek řízení, považuje stěžovatel za porušení svého základního práva - práva na spravedlnost, zaručeného mu ústavou a Listinou základních práv a svobod, že jemu ustanovený opatrovník pro toto řízení - Statutární město Kladno - nepodal odvolání proti usnesení o zastavení řízení.
Z této nečinnosti opatrovníka je podle přesvědčení stěžovatele patrné, že opatrovník vůbec nehájil jeho práva, že jeho funkce opatrovníka byla vykonávána jenom formálně a zcela bez zájmu o stěžovatele. Ostatně pokud tímto opatrovníkem bylo „město", nikoli konkrétní fyzická osoba, pak je to pochopitelné, protože „opatrovník město" je efemérní osoba, která bez personalizace fyzickou osobou ani zájmy stěžovatele hájit nemohla. Opatrovník byl povinen podat odvolání ve prospěch stěžovatele, byť by nebyl zcela přesvědčen, že nárok a žádosti stěžovatele jsou oprávněné. To měl nechat posoudit odvolacímsoudem, a nikoliv o tom nepodáním opravného prostředku rozhodovat sám. Tím spíše, že nešlo o jeho nároky, ale o nároky stěžovatele, který byl na jeho konání v tomto řízení odkázán.
Stěžovatel má dále za to, že svévolný výklad a aplikace obecného soudu týkající se nesprávného označování jiného subjektu podstatně porušuje a svým způsobem přesahuje význam ústavní praxe a judikatury (viz k tomu rozhodnutí sp. zn. PI.ÚS st.-16/02 a rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 22/03 a sp. zn. I. ÚS 286/03.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že podává ústavní stížnost i podle §75 odst.2, písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), protože nevyčerpal všechny procesní prostředky. Nemohl je ale vyčerpat s ohledem na postup opatrovníka, což je právě obsahem této ústavní stížnosti.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a příslušný soudní spis. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil skutečnosti, které v této fázi řízení před obecnými soudy zakládají nepřípustnost této ústavní stížnosti, neboť nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí (v tomto smyslu se tedy jedná o ústavní stížnost předčasnou).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti znamená, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, které při své činnosti musí postupovat ústavně konformním způsobem. Ústavní stížnost tedy představuje poslední mechanismus ochrany ústavnosti, který nastupuje v případě selhání všech předchozích prostředků k nápravě. Lze ji proto obvykle podat teprve poté, co navrhovatel využil všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná a v důsledku toho meritorně neprojednatelná.
V daném případě směřuje ústavní stížnost proti nepravomocnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním, o němž, jak vyplývá ze spisu, nebylo dosud rozhodnuto.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se stěžovatel domáhá, se na uvedený případ nevztahuje. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. (Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost, případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům, resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu.)
Jakkoli je tedy ústavní stížnost v současné době nepřípustná, a proto po věcné stránce (zastavení řízení z důvodu absence právní subjektivity na straně žalovaného) neprojednatelná, nelze přehlédnout některé skutečnosti, na jejichž základě by mohlo dojít ke zkrácení ústavně zaručených práv stěžovatele v budoucnosti.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel je v řízení před obecným soudem zastoupen ustanoveným opatrovníkem, kterým je Statutární město Kladno. Stěžovatel s ustanovením opatrovníka nesouhlasil, o čemž svědčí jeho předchozí ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. III. ÚS 2951/07, která byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V odůvodnění usnesení kromě jiného Ústavní soud konstatoval, že „z průběhu dosavadního zatím neskončeného řízení neplyne žádná konkrétní skutečnost, jež by zavdala oprávněný důvod domnívat se, že ustanovený opatrovník své povinnosti při hájení práv stěžovatele účinně neplní“. Uvedené konstatování však ve světle dalšího průběhu řízení již beze zbytku neplatí.
Usnesení, kterým bylo zastaveno řízení vedené od roku 1992, bylo vydáno dne 31. 12. 2008 a doručeno opatrovníkovi dne 19. 1. 2009. Dne 15. 1. 2009 nahlédl do soudního spisu stěžovatel, který následně dne 16. 1. 2009 podal odvolání (a poté ještě 8 podání a návrh na vyloučení podjatých soudců). Dne 27. 2. 2009 bylo opatrovníkovi doručeno usnesení soudu, jímž byl vyzván k opravě neurčitých podání stěžovatele. Dne 3. 3. 2008 opatrovník doručil soudu sdělení, že žádné odvolání nepodával a ani nemá k dispozici žádná podání stěžovatele, která by mohl opravit dle výzvy soudu. V soudním spisu je založen rovněž přípis opatrovníka adresovaný stěžovateli ze dne 23. 2. 2009, ve kterém mu sděluje, že odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 nepodával, neboť „shodně se závěry soudu zjistil, že v žalobách byl na straně žalované označen účastník, který nemá způsobilost být účastníkem řízení.“ Následně soud zaslal opatrovníkovi všechna podání stěžovatele spolu s předmětným usnesením (doručeno dne 6. 3. 2009). Na č. l. 1909 soudního spisu je založen přípis opatrovníka adresovaný stěžovateli, v němž žádá o upřesnění jeho podání ve smyslu usnesení soudu s tím, že opatrovníkovi nejsou známy důvody, které jej k podání odvolání vedly. Dne 7. 4. 2009 byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen dopis opatrovníka s žádostí o zproštění této funkce. Jako důvod opatrovník uvedl, že stěžovatel sice na jeho výzvu reagoval, avšak zcela nesrozumitelným způsobem, tak prý i nadále není zřejmé, čeho se jako žalobce domáhá a opatrovník není schopen vlastními silami zajistit výkon funkce opatrovníka a činit úkony v souladu se zájmy stěžovatele. O zproštění funkce opatrovníka nebylo dosud rozhodnuto.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že jak soud, tak i opatrovník jsou toho názoru, že odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 7 C 8/1993-1865 o zastavení řízení je nesrozumitelné a nejasné, a není z něj proto zřejmé, čeho se vlastně stěžovatel domáhá.
Jakkoli Ústavní soud nemůže v této fázi do probíhajícího a dosud neskončeného řízení vstupovat, považuje za vhodné uvést, že tento názor opatrovníka a soudu nesdílí a že odvolání stěžovatele ze dne 16. 1. 2009 lze podle jeho názoru považovat za souladné jak s ust. §42 odst. 4 o. s. ř. (obecné náležitosti podání), tak s ust. §205 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že ustanovení opatrovníka nemůže být toliko formálním úkonem, jenž by měl pouze urychlit soudní řízení. Tak je tomu zejména tehdy, jestliže opatrovník se nezúčastnil jednání, které proběhlo před nalézacím soudem a nepodal odvolání. Pokud soud pokračoval v řízení s ustanoveným opatrovníkem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, odňal stěžovateli protiústavním způsobem možnost jednat před soudem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 Ústavní soud konstatoval, že: "Funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení."
V případě stěžovatele je zřejmé, že opatrovník nepostupoval zcela v souladu se zájmy stěžovatele, když odmítl nejen sám podat odvolání proti usnesení soudu I. stupně, o které jej stěžovatel žádal, ale nebyl schopen ani doplnit podání stěžovatele v souladu s usnesením soudu.
Pokud bude tedy obecný soud rozhodovat o návrhu Statutárního města Kladna na zproštění funkce opatrovníka a event. rozhodovat o ustanovení opatrovníka nového, měl by důsledně přihlédnout ke shora uvedené a ustálené judikatuře Ústavního soudu k této problematice.
Pokud by i přesto odvolací soud odvolání stěžovatele odmítl dle §211 ve spojení s §43 o. s. ř., byl by naplněn důvod pro podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 4 o. s. ř. a další případná ústavní stížnost by byla přípustná až po vyčerpání tohoto prostředku k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě shora uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj