ECLI:CZ:US:2009:2.US.596.09.1
sp. zn. II. ÚS 596/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti arch. P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze proti usneseni Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1317/2006 ze dne 9. prosince 2008, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 25/2006 ze dne 8. března 2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 40/2003 ze dne 21 . června 2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Doc. Mgr. Ing. D. N., CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem dne 15. března 2009 a k poštovní přepravě dne 16. března 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (nesprávně souhrnně označených jako rozsudky), z nichž mu bylo rozsudkem soudu prvého stupně uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 83.890 Kč s příslušenstvím (jako odměnu za právní služby z příkazních smluv), a byl zamítnut vzájemný návrh na zaplacení 221.828,80 Kč (z titulu náhrady škody způsobené v souvislosti s poskytováním právních služeb), rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a usnesením dovolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, který mu zaručuje Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i Ústava České republiky.
2. V ústavní stížnosti je obsáhle rekapitulován obsah podání stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí obecných soudů, tedy veškeré jeho námitky vůči uplatněné žalobě a rozhodnutím obecných soudů a to, jak na to obecné soudy (ne)reagovaly. Jedná se především o to, že soud prvého stupně měl pominout podání stěžovatele z 16. listopadu 2004, v němž byla přesně specifikována škoda, jejíž nahrazení stěžovatel požadoval. Nebyla mu doručena vyjádření vedlejšího účastníka řízení z 24. února a 25. května 2005 a on se tak neměl možnost k nim vyjádřit. Vedlejší účastník řízení se nechal zastupovat advokátkou, přestože sám advokátem je. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, o co je opřen počátek a výše úroku z prodlení a odůvodnění rozhodnutí je vůbec v rozporu s obsahem spisu. Tato argumentace vyúsťuje v hodnocení rozhodnutí dovolacího soudu, který podle stěžovatele komplikovaným formálním výkladem o rozdílech mezi dovolacími důvody a zdůvodňováním, proč v daném případě není ani jeden dán, resp. jeden vylučuje druhý, dal průchod čirému formalismu namísto hledání spravedlnosti. Komplikovaná právní úprava předpokladů dovolání nemůže být podle něj na překážku spravedlivému rozhodnutí, kterého se stěžovateli nedostalo u obecných soudů prvního a druhého stupně. Jestliže soudy rozhodly danou věc s tolika pochybeními, jak je specifikuje v odvolání a dovolání, jde v každém případě o zásadní právní význam takového rozhodnutí. Žádný zákon totiž neuvádí taxativně, co je oním „zásadním důvodem“, který použitou argumentaci v ústavní stížností transformuje do „zásadního právního významu“ podle §237 odst. l písm.c) občanského soudního řádu.
3. V podání ze dne 18. dubna 2009, v němž na úvod stěžovatel uvádí, že „předkládá definitivní znění“ ústavní stížnosti je navíc namítáno, že se soud odkazem na uzavřené příkazní smlouvy vyhnul specifikaci vyúčtovaných hodin, které tak není rekonstruovatelné, postrádá věrohodnost, a proto jím bylo důvodně napadáno. Obecné soudy se k tomuto zpochybnění v žádném rozhodnutí nevyjádřily. Rovněž se obecné soudy vůbec nezabývaly výpovědí příkazní smlouvy ohledně zastupování ve věci sp. zn. 30 C 88/2000 a pro stručnost odkazuje na zdůvodnění svého dovolání, jež v příloze přikládá. Ve skutečnosti však toto podání žádnou přílohu nemělo a ani předtím stěžovatel kopii svého dovolání nepředložil.
4. Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není tedy soudem nadřízeným obecným soudům. Jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
5. Zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že nejde o případ, který by byl způsobilý aktivovat kasační pravomoc Ústavního soudu. Z onoho rozhodnutí je totiž zřejmé, že se odvolací soud řádně zabýval všemi odvolacími námitkami. Podrobně vyložil, že námitky proti provádění právních služeb vedlejším účastníkem jsou až na případ vedený Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 88/2000 založeny na skutečnosti, že stěžovatel nedosáhl procesního úspěchu, což však není důvodem k odpovědnosti za škodu. Ostatně všemi předmětnými námitkami se v obecné rovině zabýval již soud prvého stupně. Dále se podrobně zabýval konkrétně uvedenou věcí a konstatoval, že vedlejší účastník řízení rozhodně nebyl nečinný a k odmítnutí žaloby došlo poté, co bylo vedlejším účastníkem řízení ukončeno zastupování a stěžovatel sám proti odmítnutí žaloby nijak nebrojil. Konečně ve vztahu k této věci odvolací soud konstatoval, že výše škody byla stěžovatelem odvozena od výše nájemného, avšak ve sporu šlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a nikoliv o zaplacení dlužného nájemného, a proto mezi neúspěchem ve sporu a ušlým nájemným není ani dána příčinná souvislost. Ohledně nedoručení dvou podání vedlejšího účastníka řízení stěžovateli pak odvolací soud konstatoval, že se nejednalo o podání ve věci samé (návrh na vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení a žádost o odročení ústního jednání) a jejich nedoručení nemělo vliv na výsledek řízení. Nic přitom nelze vyvodit z ryze obecně pojaté námitky, že závěry obecných soudů nemají oporu ve spise. Závěry odvolacího soudu proto lze považovat za ústavně souladné a argumentace stěžovatele je tak pouhou polemikou, která sama o sobě není způsobilá odůvodnit ústavní stížnost (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
6. Námitka absence odůvodnění výše a počátku úroku z prodlení byla poprvé uplatněna až v dovolání, jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího a dovolacího soudu i z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatel ji vztahuje k odvolacímu soudu. To je ale zjevně nepochopení, protože o skutkové a právní opodstatněnosti přiznaného nároku má vypovídat na prvním místě rozsudek soudu prvého stupně. S ohledem na princip neúplné apelace ve spojení se zásadou dispoziční je přezkum této otázky odvolacím soudem možný zásadně jen v případě odpovídající námitky obsažené v odvolání. Ačkoliv je tedy možné souhlasit se stěžovatelem v tom, že konkrétní odůvodnění výše a počátku úroku z prodlení v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů prvého a druhého stupně absentuje, lze tuto skutečnost vytýkat jen rozsudku soudu prvého stupně. Navíc tím, že stěžovatel tuto námitku v odvolání neuplatnil, nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je nyní tato jeho námitka již nepřípustná. Konečně, i kdyby přípustná byla, s ohledem na materii o niž se jedná by rozhodně nedosahovala ústavněprávní relevance.
7. Přiměřeně totéž platí ve vztahu k námitce, že se vedlejší účastník řízení nechal zastupovat advokátem ač sám advokátem je. Právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny totiž má v souladu s čl. 1 Listiny i vedlejší účastník řízení a nic na to nemění, že sám advokátem je. Snad ani nelze uvažovat, že by stěžovatel požadoval sankcionování vedlejšího účastníka řízení za to, že uplatnil toto své právo, neboť postih pro uplatňování základních práv a svobod je zakázán v čl. 3 odst. 3 Listiny.
8. Ohledně námitky absence vyúčtování hodin poskytnuté právní pomoci má Ústavní soud pochybnosti, zda taková námitka byla stěžovatelem vůbec někdy v řízení před obecnými soudy uplatněna. To je dáno nejen tím, že v odůvodnění napadených rozhodnutí o ní není vůbec žádná zmínka, a poprvé se tedy objevuje až v ústavní stížnosti. Především ale tím, že procesní postoj stěžovatele byl od samého počátku založen výhradně na kritice kvality poskytnuté právní pomoci, na což navazoval vzájemný návrh. V každém případě není pravdou, že by obecné soudy při závěru o výši pohledávky uplatněné vedlejším účastníkem řízení vycházely pouze z uzavřených příkazních smluv, jak tvrdí stěžovatel. Již soud prvého stupně vycházel z advokátních spisů a z vyúčtování vedlejšího účastníka řízení z nichž zjistil, že vedlejší účastník provedl pro stěžovatele úkony právní služby celkem za 83.890 Kč (str. 3 rozsudku).
9. Na závěr lze uvést, že podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu posouzení „zásadního významu“ právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345; aj.). Do této rozhodovací nezávislosti dovolacího soudu je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v extrémních případech, jako je např. zcela zjevná libovůle. O takový případ se však nyní nejedná. Dovolací soud totiž přesvědčivě vyložil, že relevantní námitky obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkového rázu, a proto se jimi nelze v daném typu řízení zabývat. Tento názor lze považovat za ústavně souladný.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu