ECLI:CZ:US:2009:2.US.754.09.1
sp. zn. II. ÚS 754/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele JUDr. V.K., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2009 č. j. 23 To 117/2009-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 3. 2009 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 95 Ústavy, čl. 28 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol").
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2008 č. j. 7 Nt 743/2008-5 ustanoven obhájcem A. D., proti které bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona. Trestní stíhání této obviněné skončilo pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008 č. j. 2 T 99/2008-122. Po skončení obhajoby v trestní věci předložil dne 21. 10. 2008 stěžovatel soudu vyúčtování nákladů obhajoby s návrhem na přiznání odměny, kterou včetně daně z přidané hodnoty vyčíslil na 10.174,50 Kč. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2009 č. j. 2 T 99/2008-140 byl stěžovateli přiznán nárok v celkové výši 7.854,- Kč. Co do částky 2.320,50 Kč soud požadovaný nárok stěžovateli nepřiznal. Všechny přiznané i nepřiznané položky soud ve svém rozhodnutí blíže specifikoval. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2009 č. j. 23 To 117/2009-149 byla jeho stížnost zamítnuta. Stížnostní soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovateli nelze přiznat jím účtované dva úkony ze dne 12. 8. 2008, a to písemnou stížnost veliteli SKPV na neoprávněné odmítnutí nahlédnutí do vyšetřovacího spisu a obdobný podnět k dozorové činnosti okresního státního zastupitelství, neboť úkony, které jsou stížností obhájce na procesní postup vyšetřovatelky, nelze za úkon právní služby ve věci samé považovat.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájci. Uvedl, že interpretace jednoduchého práva, tj. advokátního tarifu, provedená obecnými soudy, je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti - ochranou práv obhajovaného. Pokud by totiž napříště měl obhájce pochybnosti, zda jeho činnost bude vůbec nějak ohodnocena, hrozilo by, že na její provedené rezignuje, a to především v případech nutné obhajoby, kde je již z podstaty věci vyloučena možnost sjednat si pro takové případy tzv. smluvní odměnu. Stěžovatel je přesvědčen, že jediným ústavně konformním řešením je takový výklad příslušných ustanovení advokátního tarifu, podle nějž v případě, kdy je obhájce nucen k obraně klienta před nesprávným (nezákonným) postupem orgánu veřejné správy učinit i úkony výslovně neupravené v ustanovení §11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu, je nutno užít analogie předpokládané v §11 odst. 3 advokátního tarifu a přiznat mu za tyto úkony odměnu. Navíc ze samotného principu nutné obhajoby vyplývá, že veškeré úkony, které obhájce účelně uplatní ve prospěch obviněného, se podstaty věci, tj. uplatnění jeho práva na obhajobu, nutně týkají. Není tedy na místě uměle rozlišovat, zda takový úkon týkal či netýkal podstaty věci. Je to především obhájce obviněného, kdo by měl být schopen relevantně posoudit, zda jím činěné kroky jsou ku prospěchu jeho klienta. Oba obecné soudy při svém rozhodování navíc přehlédly, že stěžovatel vyúčtování předmětných úkonů i následnou stížnost opírá o analogii užití §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, a nikoli o §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, v němž je skutečně stanovena podmínka, aby se jednalo o podání ve věci samé.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
V případě námitek stěžovatele směřujících proti výši náhrady nákladů a způsobu jejího určení Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu v této otázce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 341/97, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 10, usnesení č. 15, str. 387), která vychází z názoru, že "výše advokátní odměny za poskytování různých forem (druhů) právní pomoci je ex lege upravena - ovšem s možnými korekcemi - a s přihlédnutím k povaze věci, případně k její složitosti, podle jednotlivých typů tak, jak je v dlouhodobé praxi lze postřehnout a není věcí ústavního soudnictví, aby do typově odvozené struktury advokátních odměn a z ní se odvíjející praxe obecných soudů jakkoli zasahovalo".
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o přiznání odměny advokátovi coby soudem ustanovenému obhájci, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu přijaté ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96, ačkoliv od jeho přijetí doznala právní úprava podústavního práva i rozhodovací činnost obecných soudů dalšího vývoje. Ústavní soud v něm mj. uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavněprávního pohledu rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Na tomto právním náhledu nemíní Ústavní soud nic měnit ani v nyní posuzovaném případě. Je z něj přitom možné vyjít i ohledně stěžovatelem namítaného porušení legitimního očekávání rozmnožení majetku v důsledku činnosti, jejíž vykonání bylo stěžovateli uloženo soudem, tj. orgánem veřejné moci.
Ústavní soud prostudoval připojené rozhodnutí stížnostního soudu z hlediska argumentů, uvedených v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Stížnostní soud rozhodl v souladu s ustanovením §151 odst. 2 a 3 tr. řádu, které obecným soudům dává pravomoc rozhodovat o výši odměny a náhradě hotových výdajů advokáta. V této oblasti rozhodování obecných soudů jim nelze upřít oprávnění odborně posoudit oprávněnost, složitost a časovou náročnost jednotlivých úkonů obhajoby, jak se o to snaží stěžovatel. Z odůvodnění napadených rozhodnutí, přestože je lze považovat z pohledu stížnostních námitek za poněkud kusá, jasně vyplývá, z jakých důvodů byla odměna stěžovatele krácena. Stížnostní soud se podrobně zabýval skutkovými okolnostmi, které stěžovatele vedly k nárokovaným úkonům, za které stěžovatel požaduje odměnu ve výši 2.320,50 Kč. Na rozdíl od názoru stěžovatele však dospěl k závěru, že tyto úkony právní služby se netýkají podstaty věci a analogie k §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu zde není namístě. Je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatel zastává výklad, lišící se od výkladu přijatého v dotčených rozhodnutích, sama o sobě nemůže být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že se obecné soudy neústavního postupu v posuzované věci nedopustily, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu