ECLI:CZ:US:2009:2.US.835.09.2
sp. zn. II. ÚS 835/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. D. T., zastoupeného Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1403/2008 ze dne 18. prosince 2008, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 88/2008 ze dne 16. dubna 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal dne 3. dubna 2009 ústavní stížnost, která měla vady, a proto byl jeho zástupce vyzván k jejich odstranění.
2. Vady byly odstraněny podáním zástupce stěžovatele ze dne 15. května 2009. Podle něj se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, z nichž byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 141/2006-1266 ze dne 7.prosince 2007 ve výroku o způsobu výkonu trestu a nově bylo rozhodnuto tak, že byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání coby podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a usnesením dovolacího soudu nebyla tato pochybení napravena.
3. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 3 písm. a) a c) trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Trestného činu se měl dopustit tím, že od roku 2003 do 29. dubna 2004 po vzájemné dohodě s nejméně dvěma osobami po zajišťování dodávek surového tabáku ze zahraničí spoluzajišťoval jeho vyskladňování a přepravu do prostor, kde byl dále zpracováván na strojích, které si za tím účelem obstarali, a vyrobené tabákové výrobky v uvedeném objektu skladovali za účelem jejich další distribuce, aniž by k výrobě tabákových výrobků měli povolení, a to s úmyslem krátit spotřební daň v celkovém rozsahu nejméně 1.876.149 Kč.
4. Stěžovatel je toho názoru, že závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť z obsahu spisu vyplývají pochybnosti ohledně výše škody, jež měla být trestným činem způsobena. Z posudku Celně technické laboratoře je totiž zřejmé, že se nejednalo u veškerého zajištěného tabáku o krácení daně, protože minimálně zčásti neodpovídal svými vlastnostmi zákonnému popisu tabákových výrobků. Nebyla tedy bezpečně zjištěna výše způsobené škody ačkoliv je to jedním z prvků podmiňujících použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Považuje rovněž za nepřípustné, aby soud ve svých skutkových zjištěních ohledně stanovení výše škody vycházel pouze z výsledků odborných posudků Celně technické laboratoře a z výkladu právních předpisů o spotřebních daních ze strany Generálního ředitelství cel, protože poškozena byla Česká republika zastoupená Celním ředitelstvím Brno a orgány celní správy byly účastné jako orgány činné v trestním řízení. Má zato, že určení, zda se na vzorky vztahuje povinnost odvodu spotřební daně, je složitou otázkou, a proto měl být přibrán znalec, který by odpověděl na to, zda se jedná o zboží, které podléhá povinnosti k úhradě spotřební daně. To je dáno i tím, že ačkoliv jsou odborné posudky stěžejním důkazem o vině, odborníci z Celně technické laboratoře nejsou poučováni o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o následcích křivé výpovědi. V této souvislosti také namítá, že odběru vzorků tabáku pro Celně technickou laboratoř nebyl přítomen jeho obhájce a lze tak mít pochybnost o "procesnosti" takto provedených důkazů. Posudku, který byl vypracován Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí, vytýká, že vyhodnotila vzorky jako vyhovující pro tabákový odpad uvedený v §1 písm. e) bodě 2. vyhlášky č. 344/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky na tabákové výrobky, jež nabyla účinnosti až po době spáchání vytýkaného skutku. To, že se měl dopustil trestné činnosti nejméně se dvěma osobami, je výhradně dovozováno z odposlechů telefonů různých osob, kdy stěžovatel nebyl ztotožněn s osobou, jež telefonovala z předmětného odposlouchávaného čísla. V této věci navrhoval provedení srovnávací hlasové zkouška. Konečně s odkazem na závěry nálezu sp. zn. II ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 namítá, že při nařízení odposlechu mnoha telefonů nebylo zjištěno, že by tyto telefony byly užívány osobami dopouštějícími se trestné činnosti. Připouští, že pro svědkyni O. zařizoval většinu záležitostí spojených s dopravou tabákových listů a jejich další distribuci, ale závěr, že byl organizátorem nezákonného zpracování těchto legálně dovezených tabákových listů, je čistě spekulativní.
5. Ústavní soud si k přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 141/2006.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přezkoumávat jejich rozhodnutí, protože by tím zasahoval do jejich ústavně vymezené pravomoci. Do té je oprávněn vstoupit jen pokud bylo postupem či rozhodnutím obecných soudů porušeno základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má přitom za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. pokud se jedná o proces dokazování v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového v posuzovaném případě ale nejde.
7. Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by výklad práva mohl provádět znalec, ať už je jeho oborem cokoliv. Pokud totiž platí, že soud zná právo (iura novit curia), pak také platí, že soud má právo a povinnost právo vykládat. Naopak pokud znalec vykládá právo, tak překračuje svoji kompetenci, jíž je odpověď na výhradně odbornou a tudíž neprávní otázku. Lze proto považovat za ústavně souladné jak to, že obecný soud prvého stupně neprovedl dokazování odborným posudkem vykládajícím to, zda zajištěné zboží podléhalo spotřební dani, tak i to, že závěr v tomto směru učinil sám. Úkolem znalců v posuzovaném případě totiž mohla být a byla jen otázka, o jaké zboží, jež bylo policejními orgány zajištěno, se jedná. Na tuto otázku odborné posudky odpověděly a na této jejich odpovědi pak založil své závěry soud prvého stupně, s nimiž se posléze zcela ztotožnil i odvolací soud. Nehraje tedy vůbec žádnou roli, že z některých odborných posudků vyplývá jiný názor na aplikaci zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Přičemž konkrétně názor znalce, že zajištěný vzorek neodpovídá popisu tabákových výrobků podle §101 odst. 1 až 6 uvedeného zákona, avšak je možné jej pro jeho vlastnosti podřadit pod termín ostatní tabák ve smyslu nařízení Komise (ES) č. 1789/2003 ze dne 11. září 2003, kterým se mění příloha I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, napovídá, že došlo k výkladu a aplikaci zákona o spotřebních daních obecným soudem prvého stupně ústavně souladným způsobem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. listopadu 2007, body 46 a 47). To přiměřeně platí i pro absenci definice tabákového odpadu v době spáchání skutku, na což upozornila ve svém posudku Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Z toho také vyplývá, že zamítnutí návrhů na doplnění dokazování v uvedeném směru (str. 14-15) bylo rovněž ústavně souladné.
8. Pokud jde o námitku propojenosti v daném případě působící Celně technické laboratoře (coby složky Generálního ředitelství cel) s Celním ředitelstvím Brno, jež původně věc šetřilo a následně vystupovalo jako osoba poškozená, je třeba předně uvést, že skutečnost, že celně technické laboratoře jsou součástí organizační struktury celní správy, sama o sobě nesnižuje důkazní hodnotu jimi vypracovaných posudků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 42/S2007-55 ze dne 24. října 2007). Jejich procesní použitelnost není tedy vzdor uvedené vazbě vylučována obecnými soudy ani Ústavním soudem (srov. sp. zn. II. ÚS 15/04, N 36/36 SbNU 407). Navíc v tomto konkrétním případě bylo trestní stíhání zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 30. dubna 2004 a odborné posudky byly Celně technickou laboratoří vypracovány na jeho žádost až 21. června 2004. O propojenost mezi znalcem a orgánem činným v trestním řízení tedy z časového hlediska nemůže být řeči. Pokud jde o propojenost s poškozeným, tak i ta je do určité míry abstraktní. Jde o to, že poškozeným jakýmkoliv trestným činem je do určité míry stát sám, neboť každý trestný čin je jednáním nebezpečným pro společnost (§3 odst. 1 trestního zákona). Pokud jde o trestněprávní ochranu majetku státu, pak by mohl být rovněž zvláštním způsobem každý orgán státu považován za poškozeného. Z této abstraktní konstrukce však rovněž nelze vyvodit konkrétní poměr znalce Celně technické laboratoře k věci (srov. sp. zn. II. ÚS 35/03, N 102/30 SbNU 455), který by měl za následek procesní nepřípustnost jím vypracovaného posudku.
9. Námitky směřující proti záznamům telefonických odposlechů nemohou mít svoji oporu v právním názoru obsaženém v nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 již jen pro odlišné skutkové okolnosti obou případů. Kromě toho těžiště námitek stěžovatele v průběhu trestního stíhání nebylo zaměřeno proti nařízení a posléze provedení těchto telefonních odposlechů jako takových. Směřovaly totiž výlučně proti identifikaci stěžovatele coby jednoho z volajících, resp. jedné z osob, jež užívala odposlouchávaný telefon. V této souvislosti pak stěžovatel požadoval srovnávací hlasové zkoušky. Této problematice se však uvedený nález nevěnuje jinde než v naraci. Podstatné však je, že obecný soud prvého stupně přesvědčivě vyložil, na základě čeho považuje stěžovatele v předmětných hovorech za identifikovaného (str. 5-8). Zabýval se přitom z vlastní iniciativy i příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a konstatoval legálnost jejich vydání (str. 7). Ústavní soud konstatuje, že formální náležitosti včetně odůvodnění všech postupně vydaných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jasně vypovídají o jednoznačné zaměřenosti takto získávaných informací na prošetřovanou trestnou činnost a jejich souvislost s jinak zjištěnými skutečnostmi o ní a o vztahu odposlouchávaných osob k ní. Lze proto uzavřít, že v rozporu s argumentací stěžovatele byly v posuzovaném případě naplněny požadavky vyvozené v nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06.
10. Konečně nelze souhlasit ani s názorem, že závěr o spáchání trestné činnosti nejméně třemi osobami je založen výhradně na záznamech odposlechnutých telefonních hovorů. Soud prvého stupně totiž závěr o tom, že čin spáchal vedle stěžovatele a spoluobžalovaného Z. M. i B. D. T., který byl původně rovněž spoluobžalovaným a následně byl odsouzen za tutéž trestnou činnost samostatně rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 2 T 137/2007-68 ze dne 14. srpna 2008, učinil i na základě dalších svědeckých a listinných důkazů, resp. i výpovědi spoluobžalovaného.
11. Lze proto uzavřít, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu