ECLI:CZ:US:2009:2.US.874.09.1
sp. zn. II. ÚS 874/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti R.A.M.E., s. r. o., IČ: 25012509, se sídlem Sklářská 450, Teplice, zastoupené JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 Afs 115/2008-34, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008, č. j. 9 Ca 24/2008-14, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů, neboť se jimi cítí dotčena na svých základních právech; konkrétně jmenuje právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Byl-li napadenými rozhodnutími stěžovatelce upřen soudní přezkum správního uvážení, je to dále v rozporu s principem právní jistoty a právního státu deklarovanými čl. 1 Ústavy České republiky.
Z textu stěžovatelčina podání a obsahu rozsudku Nejvyššího správního soudu, který ke svému návrhu připojila, vyplynuly následující podstatné skutkové okolnosti případu.
Finanční úřad v Teplicích uložil dne 26. 2. 2003 platebním výměrem č. 4/2003, č. j. 11652/03/210980/6592, stěžovatelce povinnost odvést zadržené prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu České republiky ve výši 195.095 Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodlo ve věci Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 29. 3. 2004 pod č. j. 03277/170/04/La tak, že částku odvodu zvýšilo na 363.095 Kč. Stěžovatelka tedy toto rozhodnutí napadla správní žalobou, tu ovšem Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. 9. 2004, č. j. 15 Ca 100/2004-18, odmítl jako opožděně podanou.
Dne 29. 12. 2006 pak stěžovatelka požádala podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), o přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2004. Ministerstvo financí ovšem žádosti nevyhovělo a přezkum nepovolilo (rozhodnutí ze dne 13. 11. 2007, č. j. 43/84 403/2007-434). Proti tomuto rozhodnutí ministerstva pak stěžovatelka brojila správní žalobou, kterou Městský soud v Praze nyní ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 2. 2008, č. j. 9 Ca 24/2008-14, opět odmítl; dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je ve smyslu §70 písm. a) soudního řádu správního ze soudního přezkumu vyloučeno. Následovala kasační stížnost a v záhlaví specifikovaný zamítavý rozsudek Nejvyššího správního soudu (ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 Afs 115/2008-34).
Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Po rekapitulaci případu vyložil principy rozhodování o žádosti daňového subjektu o povolení přezkumu dle §55b daňového řádu. Uzavřel, že v případě závěru o neexistenci důvodů pro přezkum příslušný orgán zamítne. Formalizovaný způsob rozhodování na charakteru řízení nic nemění a jde jen o to, zda z daňového subjektu bude opětovně zasaženo do práv, do nichž bylo zasaženo již původním vyměřením. Navíc původní vyměření mohlo být právě z dispozice daňového subjektu podrobeno soudní ochraně a je jen jeho chybou, pokud ochrany svých práv dostatečně nedbal, což je i případ stěžovatelky. Daňová povinnost žadatele o přezkum již byla pravomocně stanovena dřívějším rozhodnutím finančního orgánu a nepovolením přezkumu instančně vyšším orgánem se na původním rozhodnutí nic nemění. Nemění se tedy ani práva a povinnosti daňového subjektu; odtud posouzení žalobní legitimace. Pro srovnání pak Nejvyšší správní soud připomněl, že o zásahu do subjektivních chráněných práv daňového subjektu lze v přezkumném řízení uvažovat jen tam, kde by přezkumné řízení bylo nařízeno správcem daně z moci úřední.
Stěžovatelka reagovala v zákonné lhůtě podáním ústavní stížností. Vylíčila zde svou předchozí argumentaci, přičemž na důvodech nezákonnosti usnesení Městského soudu v Praze, jak je přednesla Nejvyššímu správnímu soudu, nadále trvá. Především nesouhlasí s tím, že rozhodnutí o nepovolení přezkumu je aktem, který nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje její práva či povinnosti. Dotčené ustanovení daňového řádu (§55b) zakládá povinnost rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy či jeho vydání provázely podstatné vady řízení, zrušit, změnit či jej nahradit jiným rozhodnutím, pokud nasvědčují okolnosti tomu, že byla daň stanovena v nesprávné výši ("může" v předmětném ustanovení je třeba vykládat jako "musí"). Jsou-li splněny podmínky přezkumu, pak jej správní orgán povolit musí a daňový subjekt je v legitimním očekávání, že se tak stane. Pokud správní orgán přezkum nepovolí, zasahuje tím do práva daňového subjektu na zrušení, změnu či nahrazení vadného rozhodnutí; jeho závěr je proto nutné podrobit soudnímu přezkumu. Zařazením předmětného ustanovení do daňového řádu chtěl podle stěžovatelky zákonodárce zdůraznit, že cílem daňového řízení není výběr daně za každou cenu, ale je třeba dbát, aby daňová povinnost byla stanovena ve správné výši. Dále stěžovatelka do svého podání zařadila obšírnou polemiku s důvody, které vedly správce daně k vydání původního rozhodnutí o odvodu zadržených prostředků ze státního rozpočtu. Ty považuje za chybné, a rozhodnutí proto mělo být odstraněno, přičemž je dle jejího názoru lhostejno, kdy (v jaké fázi řízení) se tak stane. Ministerstvo financí nepovolením přezkumu zneužilo správní uvážení v neprospěch stěžovatelky. Jeho postup musí být soudem přezkoumatelný.
Protože posouzení případu záviselo na právním výkladu institutu daňového řízení, kterým se navíc v minulosti již opakovaně zabýval, nečinil Ústavní soud s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení žádné další procesní úkony a ve věci rozhodl. Dospěl k závěru, že je namístě ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Důvody, které jej k tomu vedly, jsou následující. Daňové řízení probíhá v režimu daňového řádu, který upravuje možnost podávat proti daňovým rozhodnutím řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, kam patří též přezkoumávání rozhodnutí podle §55b tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení může být v řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí vadné pravomocné rozhodnutí zrušeno, změněno či nahrazeno rozhodnutím jiným, a to na základě žádosti daňového subjektu či podnětu kteréhokoliv správce daně. O povolení či nařízení přezkoumání rozhoduje instančně vyšší orgán, nové řízení provede správce daně, který rozhodoval v posledním stupni. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, řízení o přezkoumání příslušného rozhodnutí tvoří dvě fáze. Nejprve se rozhoduje, zda bude vůbec přezkoumání povoleno či nařízeno, a teprve v případě kladné odpovědi se rozhoduje o zrušení či změně původního rozhodnutí. Nejsou-li k tomu důvody, přezkoumávání není nařízeno či povoleno. Neúspěšný žadatel je o tom vyrozumíván formálním úkonem ve formě procesního rozhodnutí o nepovolení přezkoumání. Přes takto formalizovaný postup zůstává přezkoumání rozhodnutí mimořádným prostředkem dozorčího práva, kde - na rozdíl od řádných opravných prostředků - nemá žadatel právní nárok na jeho věcné projednání.
Ve stěžovatelčině případě neshledalo ministerstvo nezákonnost daňových rozhodnutí, záležitost se tedy uzavřela hned v prvé fázi. Ústavní soud proto shodně s Nejvyšším správním soudem a Městským soudem v Praze konstatuje, že o žádných subjektivních právech stěžovatelky se nerozhodovalo, proto nemohlo být ani žádné její právo porušeno. Oznámení stěžovatelce, že se přezkum nepovoluje, byť označené jako rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního a jeho přezkum ve správním soudnictví je vyloučen.
Ústavní soud se v minulosti otázkou možnosti soudního přezkumu rozhodnutí podle §55b daňového řádu již několikrát zabýval. Dne 19. 12. 2000 přijalo plénum Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko Pl. ÚS-st. 12/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, s. 486), že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Tímto výkladem, dopadajícím obdobně i na novou právní úpravu správního soudnictví, se Ústavní soud důsledně řídil i ve svých následných rozhodnutích (např. rozhodnutí sp. zn.: IV. ÚS 582/2003 ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 328/2003 ze dne 29. 4. 2004 či sp. zn. I. ÚS 440/2003 ze dne 4. 3. 2004; http://nalus.usoud.cz/) a jinak nemůže učinit ani v posuzované věci. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty (zde vyrozumění stěžovatelky o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí), jež obsahem nejsou rozhodnutími z důvodu, že nijak nezasahují do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, kterážto jí vyplývají z norem podústavního práva, tím spíše se nemohou tyto akty dotýkat práv a svobod základních. A pokud není stěžovatelka nositelkou určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo.
Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu