ECLI:CZ:US:2009:2.US.877.09.1
sp. zn. II. ÚS 877/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aeroklubu Prachatice, IČ 472 58 756 se sídlem ve Strunkovicích nad Blanicí, PSČ 384 26, zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 37001 České Budějovice, směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 6 Co 2171/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 1 Ústavy.
Stěžovatel byl jako žalovaný povinen uhradit žalobcům náhradu z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu využívání parcel žalobců bez právního titulu. O podané žalobě rozhodl Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 8 C 130/2006 tak, že uložil stěžovateli uhradit žalobcům náhradu za bezdůvodné obohacení ve výši 6 137,50 Kč s úrokem z prodlení.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 12. 2008 sp. zn. 6 Co 2171/2008 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že má stěžovatel výrokem III. uloženou povinnost zaplatit částku 15 282 Kč s úrokem z prodlení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil jednak námitku proti volné úvaze soudů, jednak nesouhlasil se závěry obecných soudů ohledně skutkového zjištění výše bezdůvodného obohacení a použití rozdílných znaleckých posudků. Protože je stěžovatel toho názoru, že výše uvedeným postupem obecné soudy zasáhly do jeho základních práv, navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Dotazem na pracovnici kanceláře senátu 8 C Okresního soudu v Prachaticích, bylo ověřeno, že stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2008, č. j. 6 Co 2171/2008-300, dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu.
Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj