ECLI:CZ:US:2009:2.US.926.09.1
sp. zn. II. ÚS 926/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti STAVO STELLA, s. r. o., se sídlem Na Sychrově 975/8, Praha, zastoupené JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1743/2006-181 ze dne 10. prosince 2008, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KIESEL, s. r. o., se sídlem Chodovská 228/3, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. dubna 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 23/2006-163 ze dne 28. března 2006, kterým byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 11 C 291/2002-141 ze dne 24. října 2005. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 123.927 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech tím, že nebyla zachována zásada rovnosti účastníků v řízení před obecnými soudy, resp. že bylo zasaženo do jejího práva svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Rekapituluje, že od vedlejší účastnice řízení zakoupila penetrační přípravek a vyrovnávací betonovou směs, které byly opatřeny návodem k použití pouze v německém jazyce. S ohledem na to jí prodavačka vedlejší účastnice řízení H. sdělila ústně, jak má postupovat. Tento postup stěžovatelka aplikovala v jedné své zakázce, avšak byl vadný. Poté byl jednatelkou vedlejší účastnice řízení sdělen faxem nový technologický postup. Dílo po tomto postupu bylo bez vady. Proto se stěžovatelka po vedlejší účastnici řízení domáhala náhrady škody ve výši nákladů na provedení nového díla. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly důkazy, které navrhla, a nesouhlasí s podklady, na jejichž základě byly závěry obecných soudů založeny. Namítá, že rozhodnutí nebyla řádně zdůvodněna.
3. Řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. To znamená, že je na stěžovateli, zda ústavní stížnost podá a jak ji vymezí, přičemž uplatněným návrhem (nikoliv jeho důvody) je pak Ústavní soud vázán. Podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), účinného již od 1. dubna 2004, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě šedesáti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V posuzovaném případě navrhla stěžovatelka zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho dovolání, které mohlo být podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka měla sice možnost napadnout namísto něj rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž (a proti jemu předcházejícímu rozhodnutí soudu prvého stupně) směřuje její argumentace. To však neučinila a jasná dispozice stěžovatele je umocněna tím, že k ústavní stížnosti nepřiložil kopii jiného rozhodnutí, než rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní stížnost přitom byla sepsána kvalifikovaným zástupcem, což dále eliminuje nejasnost v zamýšlené dispozici s návrhem. Proto se Ústavní soud zabýval pouze tím, nakolik bylo rozhodnutím dovolacího soudu zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
4. V ustálené rozhodovací činnosti platí, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345; aj.). Do této rozhodovací nezávislosti dovolacího soudu je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v extrémních případech, jako je např. zcela zjevná libovůle. O takový případ se však nyní nejedná.
5. V posuzovaném případě dovolací soud přesvědčivě vyložil, že meritum sporu mezi stranami byla otázka, jaký technologický postup doporučila stěžovatelce svědkyně H., protože právě od toho se pak odvíjel stěžovatelkou uplatněný nárok. Odvolací soud však dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by svědkyně H. doporučila stěžovatelce chybný technologický postup, ani že by správný technologický postup v českém jazyce nebyl stěžovatelce od vedlejší účastnice řízení znám, na čemž nic nezměnila prokázaná skutečnost, že sám prodaný výrobek nebyl opatřen návodem v českém jazyce. Dovolací soud tedy uzavřel, že sporná otázka je otázkou skutkovou, k jejímuž řešení nemá zákonné oprávnění, protože v daném typu řízení je oprávněn řešit jen otázky právní. Tento závěr lze považovat za ústavně souladný. Z tvrzení stěžovatelky ani z předložené kopie napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by v řízení před dovolacím soudem byla jakkoliv porušena zásada rovnosti účastníků soudního řízení a tím méně v návaznosti na to jakékoliv jiné základní právo nebo svobodu stěžovatelky.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu