ECLI:CZ:US:2009:3.US.1219.09.1
sp. zn. III. ÚS 1219/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Městská část Praha 4, se sídlem Táborská 350, 140 00 Praha 4, a 2) Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, oba právně zastoupeni JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou AK se sídlem Medkova 913/48, 149 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 č. j. 13 Co 401/2008-229, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. května 2009, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 č. j. 13 Co 401/2008-229. Stěžovatelé namítají porušení článku 11 odst. 1 a odst. 4, článku 36 odst. l, článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009 č. j. 13 Co 401/2008-229 bylo odmítnuto odvolání žalobkyně ad b) I. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. května 2008 č. j. 12 C 205/2004-190 (opravenému opravným usnesením ze dne 22. května 2008 č. j. 12 C 205/2004-198), kterým soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců ad b), ad c) a ad d) a žalovaných k nemovitostem blíže specifikovaným v tomto rozhodnutí a přikázal je do podílového spoluvlastnictví žalovaných ad 1) a ad 2) (výrok pod bodem I.); výrokem pod bodem II. napadeného usnesení odvolací soud rozhodl, že žalobci [žalobci ad a) a ad d) jsou v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé"] jsou povinni zaplatit žalované ad 1) J. J. společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20.600,- Kč. Výrokem pod bodem III. odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci na straně jedné a žalovaným ad 2) na straně druhé žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení svého práva na spravedlivý proces. Závěry odvolacího soudu o jejich povinnosti uhradit náklady řízení jsou podle stěžovatelů v rozporu se zákonem a s Listinou, neboť stěžovatelé nedali žádný podnět k odvolacímu řízení, tedy nezavinili neúspěch Ing. B. [v řízení před obecnými soudy žalobkyně ad b)] ve věci, přičemž věc nebyla meritorně přezkoumávána z důvodů ležících výhradně na straně Ing. B., která svým postojem a pozdě podaným odvoláním zavinila vznik povinnosti náhrady nákladů odvolacího řízení. Pochybení městského soudu spatřují stěžovatelé v nesprávném posouzení povinnosti náhrady nákladů odvolacího řízení a vyslovují názor, že v případě pozdě podaného odvolání nejsou žalobci nerozlučnými společníky, kterým by měla vzniknout povinnost solidárně nahradit náklady odvolacího řízení. Závěr odvolacího soudu je prý v rozporu s principem právní odpovědnosti za zavinění řízení, majícího původ pouze v pozdě podaném odvolání žalobkyní Ing. B., navíc směřujícím do opravného usnesení, nikoliv do meritorního rozhodnutí ve věci samé. Soud prý nepřihlédl k tomu, že otázka nákladů řízení se netýká odvolacího řízení vztahujícího se k předmětu řízení, ale zabýval se pouze otázkou pozdě podaného odvolání, které odmítl, meritem věci se vůbec nezabýval.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08, sp. zn. IV. ÚS 61/09); procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení by bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, u něhož nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by snad došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který je jako nerozlučné společníky společně se dvěma dalšími žalobkyněmi zavázal k úhradě nákladů odvolacího řízení, ačkoli oni odvolání, které bylo soudem posouzeno jako opožděné, nepodali, přičemž odvolání bylo podáno pouze jednou z žalobkyň.
V odůvodnění napadeného usnesení Městský soud v Praze uvedl, že vzhledem k tomu, že odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně ad b), zavázal žalobce, kteří byli v tomto sporu vzhledem k předmětu řízení nerozlučnými společníky (ust. §91 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), nahradit solidárně náklady odvolacího řízení žalované ad 1) (ust. §146 odst. 3 o. s. ř.).
V ust. §91 odst. 2 o. s. ř. se uvádí, že jestliže jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně. Protože podání odvolání není v cit. ust. §91 odst. 2 o. s. ř. uvedeno jako úkon, ke kterému je třeba souhlasu všech účastníků, platí podání odvolání jedním z nich i pro ostatní. Pokud jde o hrazení nákladů řízení, uplatní se ust. §140 odst. 1 věta druhá, podle které platí účastníci uvedení v ust. §91 odst. 2 o. s. ř. společné náklady společně a nerozdílně.
Podle ust. §146 odst. 3 o. s. ř., odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevybočilo z mezí ústavnosti, neboť závěru odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelů nahradit solidárně náklady odvolacího řízení žalované ad 1) nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu