infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.2009, sp. zn. III. ÚS 122/09 [ usnesení / MUCHA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.122.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:3.US.122.09.1
sp. zn. III. ÚS 122/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Ch., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 10. 2008 č. j. 12 Nt 159/2008-12 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2008 č. j. 4 To 640/2008-109, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") ze dne 24. 11. 2008 č. j. 4 To 640/2008-109, jakož i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Chomutově (dále též jen "okresní soud") ze dne 2. 10. 2008 č. j. 12 Nt 159/2008-12, a to s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a také "právo být považován za nevinného, dokud o vině pravomocně nerozhodne soud", garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením okresního soudu byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, ke které připojil svůj písemný slib a záruky současné družky a svých rodičů. Krajský soud však napadeným rozhodnutím tuto stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl a dále nepřijal jeho slib a uvedené záruky podle §73 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury v Ústí nad Labem, ze dne 22. 9. 2008 ČTS: OKFK-380/TČ-2008-26-21 bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin dle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 trestního zákona, jeho stížnost proti tomuto usnesení byla státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zamítnuta usnesením ze dne 1. 10. 2008 č. j. 2 KZV 116/2008-70, posléze podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2736/08 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dále stěžovatel uvádí, že krajský i okresní soud v napadených rozhodnutích nedostatečně zhodnotily, zda ve smyslu §67 tr. ř. zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, který byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a zda je důvodné podezření, že jej spáchal on jakožto obviněný. Přitom poukazuje na údajnou nepřezkoumatelnost usnesení o zahájení trestního stíhání, jde-li o výši způsobené škody, kdy celková škoda měla činit nejméně 5 599 688 Kč, ovšem součet škod u jednotlivých útoků činí 1 590 964 Kč a u útoků, které se týkají přímo jeho osoby, mohla škoda činit maximálně 1 150 302 Kč. Uvedeným soudům stěžovatel rovněž vytýká závěr, že v jeho případě šlo o organizovaný zločin vysokého stupně společenské nebezpečnosti, neboť žádný důkaz o jeho zapojení do trestné, natož organizované trestné činnosti nesvědčí, resp. mu není zřejmé, jaké důkazy tomu svědčit mají. K tomu uvádí, že tato skutečnost neplyne ani z výpovědi spoluobviněných, ani z výsledku domovní prohlídky, ani ze žádného ze záznamů telefonických hovorů, s nimiž byl dosud seznámen. Jde-li o důvody vazby předstižné, stěžovatel uvádí, že obecné soudy dospěly k tomu, že jako celní deklarant je způsobilý trestnou činnost opakovat. V době rozhodování stížnostního soudu však již celním deklarantem nebyl, přičemž odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu je, patrně v důsledku nepozornosti, vadné, neboť v něm obsažené argumenty se ho zjevně netýkají. Pokud krajský soud hovoří o tom, že trestná činnost byla způsobem jeho obživy, kdy příjmy z ní užíval ve svůj prospěch, což má plynout ze zpráv bankovních ústavů, pak na jeho účtu byla zajištěna částka 257 861 Kč, což má být částka adekvátní jeho věku, době, po kterou pracoval, a pracovnímu zařazení. Názor krajského soudu, že by se opět mohl nechat zaměstnat jako celní deklarant a pokračovat tak v trestné činnosti, je nepřípustně zevšeobecňující, resp. absurdní, neboť daný důvod vazby by u něj mohl trvat až do konce života. Pokud jde o důvod vazby útěkové, stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodněna, že obecné soudy nezkoumaly, zda v jeho případě je omezení osobní svobody ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, neboť pečlivě nezhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení jeho osobní svobody a také pro odmítnutí přijetí předložených záruk. Tyto požadavky stran odůvodnění soudních rozhodnutí jsou dle stěžovatele zvláště významné v případě, že je hodnocena otázka vzetí do útěkové vazby. Přitom však okresní soud žádné konkrétní okolnosti odůvodňující obavu z jeho útěku neuvedl, krajský soud se omezil jen na konstatování, že je ohrožen sazbou 5 až 12 let odnětí svobody a že mu reálně hrozí uložení trestu v trvání nejméně osmi roků. Takový trest se však stěžovateli nejeví reálný, a to vzhledem k absenci důkazů i možné škodě, jak bylo zmíněno výše, přičemž i tato hrozba musí být odůvodněna konkrétními skutečnostmi. Hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění důvodu vazby není dostačující a samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin, který jej ohrožuje 5 až 12 lety odnětí svobody, nedovoluje rozhodnout o vzetí do vazby bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem. Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Chomutově sdělil, že rozhodoval podle svého svědomí a nejlepšího právního vědomí, na pokladě předložených důkazů, a že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Krajský soud v Ústí nad Labem toliko oznámil, že se k ústavní stížnosti nevyjadřuje. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka řízení omisivně vzdalo. Vzhledem k tomu, že uvedená vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vytýká obecným soudům nedostatečné zhodnocení toho, zda ve smyslu §67 tr. ř. zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, který byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a zda je důvodné podezření, že trestný čin spáchal obviněný. Přitom tvrdí, že žádný trestný čin nespáchal, a namítá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrno, o jaké konkrétní důvody opřely obecné soudy svůj závěr o tom, že se měl dopustit trestné činnosti. Dále stěžovatel vyslovuje nesouhlas s tím, že u něj obecné soudy shledaly důvody vazby předstižné s odůvodněním, že by mohl opakovat trestnou činnost. V této souvislosti poukazuje na nesprávnost tohoto závěru a tvrdí, že argumentace obecných soudů je nesprávná, až absurdní, a také se má opírat o skutečnosti, jež se jeho osoby evidentně netýkají. Nesouhlasí rovněž s tím, že by měly být dány důvody vazby útěkové vzhledem k hrozbě vysokým trestem odnětí svobody v délce minimálně 8 let, a upozorňuje na údajnou nepřezkoumatelnost usnesení o zahájení trestního stíhání, jde-li o otázku výše škody a s tím související eventuální právní kvalifikace jeho jednání, a tudíž i možné výše trestu. Pokud jde o první shora uvedenou námitku, Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, že obecné soudy se naplněním první z obecných podmínek pro vzetí obviněného do vazby, tedy že "dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný", zabývaly, a že dospěly k závěru o tom, že tato podmínka naplněna byla. K tomu je třeba v první řadě uvést, že Ústavní soud se ve svém usnesení ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 2736/08 zabýval ústavní stížností stěžovatele proti usnesení policejního orgánu ze dne 22. 9. 2008 ČTS: OKFK - 380/TČ-2008-26-21, kterým bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání, a následnému usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2008 č. j. 2 KZV 116/2008-70 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti a nedospěl k závěru, že by tato rozhodnutí trpěla deficitem ústavnosti, přičemž výslovně shledal odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečnými. Ústavní soud - vycházeje z výše uvedené skutečnosti, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, že obecné soudy své závěry opřely o výstupy z operativních prostředků, domovních prohlídek a zpráv bankovních ústavů, finančních a celních úřadů - dospěl k závěru, že se tyto soudy uvedenou otázkou, jak jim ukládá citované ustanovení, zabývaly. Odůvodnění jejich rozhodnutí pak Ústavní soud pokládá, vzhledem k povaze a rozsahu stíhané trestné činnosti a fázi, v jaké se trestní řízení nalézá, za dostatečná. Jde-li o důvody tzv. vazby útěkové, obecné soudy vzaly v úvahu rozsáhlost a organizovanost dané trestné činnosti i výši škody (z nichž má plynout vysoký stupeň společenské nebezpečnosti), a rovněž úlohu stěžovatele v dané skupině. Stěžovatel ve stížnostním řízení sice napadl závěr okresního soudu, že je ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti roků odnětí svobody, přičemž upozorňoval na rozpory v usnesení o zahájení trestního stíhání, jde-li o výši jím způsobené škody, stejně, jak to posléze činil v ústavní stížnosti (viz výše). Krajský soud jeho argumentaci odmítl s tím, že škoda je zjišťována na základě zajištěných faktur, a pokud dojde k upřesnění konkrétních částek, tak se "rozhodně nebude jednat o pokles pod hranici škody velkého rozsahu", a tudíž že stěžovatelovy úvahy o jiné právní kvalifikaci nemají oporu ve spise. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemůže obecným soudům nic vytknout. Celková škoda způsobená jednáním uvedeným v bodu II a) usnesení o zahájení trestního stíhání byla policejním orgánem stanovena ve výši přesahující spodní hranici "škody velkého rozsahu", tj. 5 milionů Kč. I pokud by došlo k odečtení škody, jež měla být způsobena dvěma útoky, na nichž se stěžovatel (zřejmě) nepodílel, pak i v tomto případě tuto hranici přesahuje. Přitom v řízení o vzetí do vazby nelze otázku právní kvalifikace postavit najisto, nicméně pro účely vazebního řízení musí obecné soudy posoudit, zda se ze zjištěných okolností taková kvalifikace jeví nejen jako možná, ale i pravděpodobná. Skutečnost, že stěžovateli hrozí trest odnětí svobody ve výši 5 až 12 let, pak sama důvodem pro vzetí do vazby není, podstatné je, zda obviněnému reálně hrozí vysoký trest, a to v délce okolo 8 let. K tomuto závěru obecné soudy dospěly a uvedly, na základě jakých skutečností. I zde Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že vzhledem k povaze a rozsahu stíhané trestné činnosti a fázi, v jaké se trestní řízení nalézá, lze předmětné odůvodnění pokládat za adekvátní. Protože Ústavní soud nezjistil, že by zásah do stěžovatelovy osobní svobody, opírající se o ustanovení §67 písm. a) trestního zákona, byl neústavní, nezabýval se již dalším vazebním důvodem vycházejícím z ustanovení §67 písm. c) trestního zákona. Ústavní stížnost pak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2009 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:3.US.122.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 122/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 1. 2009
Datum zpřístupnění 7. 7. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Chomutov
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Mucha Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §148
  • 141/1961 Sb., §67 písm.a, §67 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstřík vazba/důvody
dokazování
clo
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-122-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 62791
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-04