ECLI:CZ:US:2009:3.US.1481.09.1
sp. zn. III. ÚS 1481/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 10. prosince 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. C. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 6 Tdo 1569/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2008 sp. zn. 11 To 56/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2008 sp. zn. 3 T 11/2007, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 6 Tdo 1569/2008 se v té části výroku, jež se vztahuje k A. C., zrušuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2008 sp. zn. 11 To 56/2008 se zrušuje ve výroku, jímž se podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2008 sp. zn. 3 T 11/2007, a ve výroku, jímž se podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhoduje o vině a trestu A. C.
III. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2008 sp. zn. 3 T 11/2007 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2008 sp. zn. 3 T 11/2007 uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, jehož se měl dopustit zčásti sám (pod bodem I výroku o vině) a zčásti ve spolupachatelství s obviněnými F. A. a D. B. (bod II výroku o vině rozsudku nalézacího soudu). Stěžovateli byl krajským soudem podle §187 odst. 2 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Proti citovanému rozsudku podali odvolání jak všichni obvinění (včetně stěžovatele), tak i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch všech obviněných.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2008 sp. zn. 11 To 56/2008 byl podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen v celém výroku o vině a trestu stěžovatele. Dále podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud ve zrušené části rozsudku nově rozhodl a stěžovatele uznal vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a podle §187 odst. 4 trestního zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl stěžovatel podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem vrchního soudu byla podle §256 tr. řádu zamítnuta odvolání všech obviněných a odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněných F. A. a D. B.
Pokračujícího trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona se měl stěžovatel dle ústavní stížností napadeného rozsudku vrchního soudu dopustit pod bodem 1 tím, že "po předchozí dohodě o obstarávání pervitinu obsahujícího účinnou látku metamfetamin, způsobu předávání této látky při jejím odběru a výši prodejní ceny uzavřené v průběhu měsíce prosince 2005 v Chebu s tureckým státním příslušníkem B. A., žijícím v městě Bamberg ve Spolkové republice Německo, poté, co přijal objednávky a za nezjištěných okolností obstaral, prodal B. A. v Chebu v neustanovené asijské restauraci za částku 30 EUR za 1 g v přesně neustanovených dnech měsíce ledna 2006
- v jednom případě 50 g pervitinu s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu,
- v jednom případě 50 g pervitinu s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu,
- v jednom případě 30 g pervitinu s blíže nezjištěným obsahem účinné látky metamfetaminu,
přitom věděl, že B. A. látky obsahující metamfetamin odveze do Spolkové republiky Německo, kde je předá dalším osobám k provedení prodeje se ziskem, přičemž metamfetamin je zařazen v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhlášena pod č. 62/1989 Sb.), přílohy číslo 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů jako psychotropní látka, k nakládání s níž je třeba zvláštního povolení, kterým nedisponoval.".
Pod bodem 2 pak vrchní soud stěžovatele uznal vinným, že "poté, co v měsíci prosinci 2005 uzavřel dohodu s tureckým státním příslušníkem B. A., žijícím v městě Bamberg ve Spolkové republice Německo, o obstarávání pervitinu obsahujícího účinnou látku metamfetamin a po uzavření dohody o dodávání této látky s F. A., zvaným "Tony", po ujednání prodejní ceny na částce 30 EUR za 1 g provedeném v průběhu měsíce března 2006, A. C. přijal dne 31. března 2006 objednávku B. A. na obstarání 100 g pervitinu, na jejichž zaplacení mu B. A. dne 4. dubna 2006 přivezl do Chebu finanční hotovost ve výši nejméně 2 600 EUR, v návaznosti na dodání finančních prostředků se A. C. obrátil s požadavkem na dodání objednaného množství pervitinu na F. A., jehož současně informoval o tom, že látka je určena pro odběratele ze Spolkové republiky Německo, F. A. nejprve přislíbil dodání pervitinu dne 9. dubna 2006, poté ale s A. C. dojednal předání pervitinu až dne 11. dubna 2006 v Chebu, dne 11. dubna 2006 v době mezi 17:30 hod. až 18:00 hod. F. A. objednaný pervitin obstaraný za nezjištěných okolností z místa svého bydliště ve Varnsdorfu přivezl do Chebu a předal jej A. C, A. C. v duchu dohody uzavřené dne 9. dubna 2006 s B. A. o zajištění dopravy pervitinu z České republiky do Spolkové republiky Německo, v době po 18 hodině balíček s pervitinem předal v místě svého bydliště v Kamenné ulici v Aši D. B. s pokynem, aby jej dovezla do Spolkové republiky Německo, D. B. balíček s pervitinem osobním motorovým vozidlem tov. značky AUDI A3, registrační značky 1 K3 7547 v době kolem 19 hodin přes hraniční přechod Aš dovezla do Spolkové republiky Německo, kde na parkovišti u McDonalds v Selbu balíček s pervitinem uložila do středního ovládacího panelu osobního automobilu tov. značky AUDI 100, reg. značky BA-YY 85 majitele B. A., který podle dohody nechal vozidlo přístupné a sám čekal v restauraci, B. A. po opuštění parkoviště u McDonalds byl zadržen německými policejními orgány, přičemž po usazení do policejního služebního vozidla se mu podařilo zbavit se balíčku s psychotropní látkou, který pak byl ve vozidle nalezen až dne 12. 5. 2006; kriminalistickou expertizou z oboru chemie bylo zjištěno, že se jednalo o 90,8 g látky s obsahem 46,9% metamfetaminové báze, což odpovídá 40ti g metamfetaminové báze, přičemž uvedené osoby takto jednaly přesto, že metamfetamin je zařazen v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy číslo 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako psychotropní látka, k nakládání s níž je třeba zvláštního povolení, jímž žádný z nich nedisponoval.".
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali stěžovatel a obviněný F. A. prostřednictvím obhájců ještě dovolání, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv zejména v tom, že před nalézacím soudem byl proveden důkaz výpovědí svědka B. A., a to pouze přečtením jeho svědecké výpovědi učiněné před orgány Policie Spolkové republiky Německo (dále jen "Policie SRN") za účasti Policie České republiky a právních zástupců obžalovaných. Pro takový postup dle názoru stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Svědek B. A. není mrtvý, nezvěstný, ani nedostižitelný pro dlouhodobý pobyt v cizině. Jeho výpověď byla v hlavním líčení přečtena pouze na základě poznámky Policie SRN, že svědek k soudu do České republiky nepřijede.
Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením svého jednání jako trestné činnosti spáchané členem organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel poukazuje na to, že tuto právní kvalifikaci obecné soudy shledaly ze všech obviněných pouze ve vztahu k jeho osobě, byť obžalovaný F. A. dodával drogy právě stěžovateli, který je poté prostřednictvím své manželky D. B. předával dále do SRN svědku B. A. Stěžovatel uvádí námitky skutkového charakteru, podle nichž neměl během páchání trestné činnosti povědomost o tom, jak chce svědek B. A. s předanými drogami naložit. Stěžovatel nesouhlasí ani se samotným posouzením trestného jednání jako spáchaného organizovanou skupinou, neboť v daném případě nebyla dána vyšší koordinovanost, plánovitost a soustavnost.
III.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Účastníci vyjádřili přesvědčení, že v původním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani jiných právních norem platných a účinných v České republice, včetně trestního zákona a trestního řádu, a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Pro bližší argumentaci odkázali účastníci na odůvodnění svých rozhodnutí.
Obsáhlým vyjádřením reagovala na návrh stěžovatele státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni. Polemizovala s tvrzením stěžovatele o nepoužitelnosti výpovědi svědka B. A. před německými orgány a poukazovala na to, že postup v této věci byl zcela v souladu s platnými právními předpisy. Dále vedlejší účastnice odmítla argumentaci stěžovatele, pokud jde o právní kvalifikaci jeho skutku dle §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Zdůraznila, že dle skutkových zjištění obecných soudů byl právě stěžovatel vůdčí osobou celé skupiny, neboť ten připravoval podmínky obchodu s látkou pervitin, vyjednával o množství, ceně, o termínech setkání, o místech setkání a v posledním zjištěném případě se postaral i o zajištění přepravy pervitinu odběrateli.
Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli k replice. Stěžovatel však možnost na vyjádření reagovat nevyužil.
K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal trestní spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 11/2007.
IV.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci v projednávané věci pro tento případ souhlas dali (zčásti implicite), a od ústního jednání bylo proto upuštěno.
V.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, neboť pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, byť se tak stalo jiným způsobem, než stěžovatel výslovně namítá. Ústavní soud ovšem ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím petitem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 710/2000 ze dne 2. 10. 2002 (N 118/28 SbNU 41), nález sp. zn. II. ÚS 315/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 57/40 SbNU 557) a další dostupné na http://nalus.usoud.cz].
Pokud jde o důkazní námitky obsažené v ústavní stížnosti, jedná se veskrze o opakování obhajoby stěžovatele v rámci trestního řízení. Zcela nedůvodné jsou zejména výhrady stěžovatele týkající se použitelnosti protokolu o výslechu svědka B. A. jako důkazu v hlavním líčení. Dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a "taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.". Z vyžádaného spisového materiálu je patrné, že k výslechu svědka B. A. německými orgány došlo na základě dožádání české strany s odkazem na příslušná ustanovení Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959, ve znění pozdějších protokolů (publikována pod č. 550/1992 Sb.), resp. v souladu s úpravou dle §427 a násl. tr. řádu (viz č. l. 1281), přičemž žádost obsahovala všechny náležitosti, včetně zákonného poučení svědka (č. l. 1311). Samotný výslech svědka B. A. byl po náležitém poučení proveden dne 5. 2. 2007 Bavorským zemským úřadem kriminální policie - Celního pátrací úřadu Mnichov, a to za přítomnosti obhájců všech obviněných, včetně stěžovatele (č. l. 1456, č. l. 1473 a násl.), přičemž obhájci, včetně právního zástupce stěžovatele dr. N., resp. dr. S., mohli klást a také kladli svědku B. A. během výslechu otázky. Dle názoru Ústavního soudu proběhl tento výslech způsobem odpovídajícím zásadě kontradiktornosti a rozhodně nešlo o procesní úkon, jehož protokol by byl vyloučen jako důkaz v hlavním líčení před českým soudem. K vlastnímu postupu dle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu pak lze konstatovat, že z české strany bylo provedeno dožádání o doručení předvolání svědka B. A. k hlavnímu líčení (č. l. 1939). Součástí spisového materiálu je zpráva Státního zastupitelství Bamberg s doklady o doručení předvolání svědkům B. A. a jeho otci J. A. (č. l. 1934), spolu se záznamy o jejich stanovisku k účasti v řízení před českým soudem. Dle zprávy Vrchního státního zástupce v Bambergu na č. l. 1926 se svědek B. A. odmítá dostavit k soudu v České republice. České státní orgány tímto postupem vyčerpaly všechny možnosti, jimiž bylo možno zajistit přítomnost svědka u hlavního líčení v tuzemsku, neboť osobu mimo jurisdikci českých orgánů nelze k účasti na soudním jednání v České republice jakkoli donucovat. Za této situace nelze dle názoru Ústavního soudu nic namítat proti postupu nalézacího soudu, který v hlavním líčení konaném dne 5. 2. 2008 k důkazu přečetl výpověď svědka B. A. na č. l. 1456 (č. l. 1954). Ústavní soud podotýká, že ani stěžovatel ani jeho obhájce proti čtení tohoto protokolu u hlavního líčení ničeho nenamítali. Uvedená procesní situace není ničím srovnatelná s případy porušení práva na spravedlivý proces, jež Ústavní soud řešil např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02 ze dne 18. 6. 2003 (N 95/30 SbNU 391).
Podobně považuje Ústavní soud za nedůvodné i zbylé námitky stěžovatele, které jsou skutkového rázu a s nimiž se obecné soudy již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Správný není ani názor stěžovatele, že by popsaným skutkem nebyl po formální stránce naplněn znak spáchání trestného činu členem organizované skupiny působící ve více státech dle §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Jak již v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl dovolací soud, rozumí se organizovanou skupinou sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II, č. 45/1985 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost, a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud skupina působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 618/04 ze dne 19. 1. 2006, ve SbNU nepublikované, avšak dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz). Pachatel musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že v projednávané věci Vrchní soud v Praze, na rozdíl od soudu nalézacího, trestné jednání stěžovatele přesto nesprávně kvalifikoval podle čtvrtého odstavce písm. c) §187 trestního zákona, neboť pro tuto trestněprávní kvalifikaci nebyla splněna materiální podmínka dle §88 odst. 1 trestního zákona.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že jen důsledné respektování principu trestání jako ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bude možno považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním zákonem [viz nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489), nález sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289), nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393)]. Ze zásady proporcionality trestní represe vyplývá především požadavek, aby byl uložený trest přiměřený spáchanému skutku. Tato zásada rovněž neumožňuje tzv. exemplární trestání, sledující pouze cíle generální prevence (odstrašení potenciálních delikventů), bez zřetele k prevenci individuální, vztahující se ke konkrétnímu skutku a ke konkrétnímu pachateli [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313)].
V projednávané věci Vrchní soud v Praze k odvolání státní zástupkyně zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve vztahu ke stěžovateli s tím, že na základě skutkových zjištění nalézacího soudu znovu rozhodl o vině a trestu. Vrchní soud mírně doplnil skutkovou větu výroku o vině, kde zdůraznil vědomost stěžovatele o tom, že metamfetamin bude odvezen do SRN a předán dalším osobám (z tohoto zjištění vycházel již nalézací soud). Na rozdíl od nalézacího soudu se však soud odvolací ztotožnil s názorem obžaloby, že znak kvalifikované skutkové podstaty dle §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona byl stěžovatelem naplněn nejen formálně, ale i materiálně ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákona. Tento postup posléze svou argumentací v napadeném usnesení aproboval i Nejvyšší soud.
Ústavní soud však s právním názorem vyjádřeným uvedenými soudy a státním zastupitelstvím nesouhlasí, a naopak se v projednávané věci plně ztotožňuje s hodnocením Krajského soudu v Plzni na str. 12 a 13 odůvodnění jeho rozsudku.
Podle §88 odst. 1 trestního zákona se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, je-li splněna tzv. materiální podmínka, tj. jestliže tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (srov. §3 odst. 4 trestního zákona). Vždy je nutno konkrétně zkoumat, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.
Podle §187 odst. 1 trestního zákona je trestný pachatel, který ,,neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed". Dle odstavce 4 téhož ustanovení bude pachatel uvedeného trestného činu potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt, b) získá-li takovým činem prospěch velkého rozsahu, nebo c) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Trestný čin kvalifikovaný podle §187 odst. 1, 4 trestního zákona je jedním z nejzávažnějších trestných činů, jež jsou v trestním zákoně uvedeny. Zákon u něj počítá s trestní sazbou od deseti do patnácti roků odnětí svobody, což je stejná trestní sazba jako např. u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Pokud jde o kvalifikované skutkové podstaty, spojuje trestní zákon tuto trestní sazbu s těmi nejzávažnějšími následky, typicky se způsobením smrti z nedbalosti (viz např. trestný čin loupeže dle §234 odst. 3 trestního zákona či trestný čin znásilnění dle §241 odst. 4 trestního zákona, ve znění platném do 31. 8. 2006). Ze struktury §187 odst. 4 trestního zákona je dále patrné, že jednání naplňující kvalifikující znak dle písmene c) tohoto ustanovení ("spáchá takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech") musí být co do závažnosti srovnatelné se zvlášť přitěžujícími okolnostmi dle písmene a) a b) téhož ustanovení (způsobení těžké újmy na zdraví více osob nebo smrti, resp. získání prospěchu velkého rozsahu, tzn. nejméně 5 000 000 Kč dle §89 odst. 11 trestního zákona). Z uvedeného systematického srovnání a z vysoké trestní sazby, stanovené v §187 odst. 4 trestního zákona, lze dovodit, že zákonodárce zavedením kvalifikované skutkové podstaty sledoval postih nejzávažnějších případů organizovaného obchodu s narkotiky, s vyšším stupněm plánovitosti a organizovanosti a se značně velkým množstvím drogy, s níž je nakládáno.
V projednávané věci se "organizovaná skupina působící ve více státech" dle skutkových zjištění obecných soudů v podstatě skládala ze stěžovatele, jeho manželky (odsouzená D. B.), resp. F. A. jako dodavatele drogy v jednom případě a na německé straně z B. A., jenž drogu prodával dalším dvěma osobám. Stěžovatel měl B. A. předat ve čtyřech prokázaných případech celkem cca 220 g metamfetaminu. K trestné činnosti přitom docházelo v omezeném rámci téhož příhraničního česko-bavorského regionu.
Lze souhlasit s názorem vrchního soudu, že stěžovatel byl hlavním článkem celého řetězu a od jeho aktivit se trestný děj zejména odvíjel. Tato skutečnost však musí být vnímána v kontextu nejen se zjištěným rozsahem trestné činnosti, ale i se způsobem jejího spáchání, kdy trestná činnost měla v zásadě formu opakované transakce mezi stěžovatelem a jeho německým odběratelem B. A., zatímco role dalších osob, tedy odsouzených D. B. a F. A., se ve struktuře organizované skupiny jevila jako spíše okrajová, na čemž se ostatně obecné soudy shodují. Ve světle skutkových zjištění se argumentace v neprospěch použití materiálního korektivu dle §88 odst. 1 trestního zákona na str. 16 až 17 rozsudku odvolacího soudu jeví jako nepřiléhavá, toliko rekapitulující typický způsob naplnění znaku "organizovanosti" ("udržovali častý telefonický kontakt, nešlo o kontakty náhodné, ale pravidelné, schůzky dopředu plánovány a operativně upravovány, úkoly rozděleny") po stránce formální, a nikoli materiální tak, aby se jednalo o skutek svou závažností srovnatelný s trestným činem vraždy či loupeže dle §234 odst. 3 trestního zákona v dřívějším znění a zejména s ostatními zvlášť přitěžujícími okolnostmi dle §187 odst. 4 trestního zákona. Znaky organizovanosti, zdůrazňované odvolacím soudem, by musely být splněny i v případě, že by žalovaný skutek byl kvalifikován toliko podle mírnějšího ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona ("organizovaná skupina").
Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že obecný soud nesprávně kvalifikoval jednání stěžovatele podle čtvrtého odstavce písmene c) §187 trestního zákona (čin "byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech"). Pro tuto trestněprávní kvalifikaci nebyla splněna materiální podmínka dle §88 odst. 1 trestního zákona, protože tento kvalifikační znak nesehrál za daných skutkových okolností žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. Taková kvalifikace by mohla být oprávněna např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli. V daném případě tomu tak nebylo, z prokázaných skutečností není nikterak zjevné, proč by znaku "organizovaná skupina působící ve více státech" měla být přisuzována jakákoli relevance ve vztahu ke zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, že v projednávané věci neobstojí odkaz Nejvyššího soudu na starší judikaturu, jímž tento soud uvedený názor odvolacího soudu aproboval. Nejvyšší soud k námitce nedostatku materiální stránky jako obvykle odkázal na rozhodnutí č. 34/1976 (resp. č. 26/1994) Sb. rozh. tr. s tím, že materiální korektiv je uplatnitelný jen tam, kde stupeň nebezpečnosti jednání neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům dané kvalifikované skutkové podstaty. Podobně jako v již dříve Ústavním soudem zrušeném rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 982/2005 [viz nález sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289)] dovolací soud cituje uvedený právní názor zcela mechanicky, aniž by se vypořádal s argumentací Krajského soudu v Plzni v původním rozsudku a pokusil se např. vymezit okruh oněch "nejlehčích běžně se vyskytujících případů", jež lze posoudit dle §187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Ústavní soud má za to, že kdyby mělo být dle citovaného ustanovení jako nejlehčí běžně se vyskytující případ postihováno právě jednání stěžovatele, šlo by o drakonické přepínání trestní represe. Nelze přehlédnout, že právní názor vyjádřený v napadeném usnesení Nejvyššího soudu má svůj původ zejména v rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr., pocházejícím z období, pro něž právě takové přepínání trestní represe bylo příznačné. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že užití judikatury vzniklé za jiných společenských (nejen právních a ekonomických) poměrů nesmí eliminovat ústavněprávní záruky [viz nález sp. zn. IV. ÚS 38/06 ze dne 19. 6. 2006 (N 124/41 SbNU 539) a nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393)], a tedy ani zásadu přiměřenosti trestu, jenž má především odpovídat spáchanému skutku. Zejména v případech nejpřísněji trestných kvalifikovaných skutkových podstat zvláštní části trestního zákona má zásada vyjádřená v rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr. funkci pouhého praktického vodítka, zatímco hlavní důraz musí být položen na dodržení zásady proporcionality trestní represe.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci obecné soudy nesprávnou právní kvalifikací trestného činu a vyměřením nepřiměřeně přísného trestu porušily základní právo stěžovatele dle čl. 8 odst. 2 Listiny, totiž právo být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu [srov. zásady vyjádřené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581), nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187) a nálezu sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127)], a to pouze v částech vztahujících se ke stěžovateli, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni netrpí žádnými ústavněprávními vadami, a proto návrh na jeho zrušení byl zamítnut.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, bude po doručení tohoto nálezu pokračovat v trestním řízení postupem podle ustanovení §314h a 314k trestního řádu.