ECLI:CZ:US:2009:3.US.1597.09.1
sp. zn. III. ÚS 1597/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pražské služby, a. s., se sídlem Pod Šancemi 444/1, 190 00 Praha 9, IČ: 60194120, právně zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2009 č. j. 5 As 24/2008 - 92, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §55 odst. 1 věta druhá zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. června 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2009 č.j. 5 As 24/2008 - 92, a to pro porušení článku 1, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 3 a odst. 4, článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále článku 6 odst. 1 a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení ust. §55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 25. července 2006 č. j. 4169/M/06, 51291/ENV/06, sp. zn. R/1846 ministr životního prostředí zamítl jako nepřípustný rozklad stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 10. dubna 2006 č. j. OODP/38282/5519/4128/05. Tímto rozhodnutím Ministerstvo životního prostředí vzneslo námitku k plánované přepravě 40 000 000 kg odpadu z mechanického třídění odpadů ze Spolkové republiky Německo do České republiky v období od 17. října 2005 do 16. října 2006 za účelem spálení za současného využití vzniklé energie ve Spalovně komunálních odpadů Malešice, kterou provozuje stěžovatelka. Oznámení o přepravě odpadu podala společnost DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmBH. Rozklad podala stěžovatelka z toho důvodu, že s ní nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, přestože je stranou příslušné smlouvy o odběru odpadů a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí se jí dle jejího tvrzení úzce dotýkalo.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministra životního prostředí žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 10 Ca 306/2006 - 45 žalobu zamítl. Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. března 2009 č. j. 5 As 24/2008 - 92 zamítl.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že Městský soud v Praze zcela důvodně zaměřil veškerou svou pozornost na otázku, zda právní úprava účinná v rozhodné době přiznávala stěžovatelce právo být účastníkem předmětného správního řízení o přeshraniční přepravě odpadů, či nikoliv. Ustanovení §55 odst. 1 zákona o odpadech přitom výslovně hovoří o tom, že "účastníkem řízení zahájeného oznámením podle tohoto odstavce je pouze oznamovatel". Naproti tomu ust. §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), který měl být dle stěžovatelky aplikován přednostně, stanovil, že "účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak". Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě neměl pochyb o správnosti výkladu podaného městským soudem, neboť okruh účastníků předmětného řízení je zcela jednoznačně a taxativně vymezen zvláštním ust. §55 odst. 1 zákona o odpadech, přičemž se omezuje pouze na subjekt jediný, tedy na oznamovatele. Naproti tomu ust. §14 odst. 1 správního řádu představuje ustanovení obecné, jehož aplikace je vyloučena existencí již citovaného speciálního ustanovení zákona o odpadech.
II.
V podrobně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle polemizuje se závěry obsaženými v soudních rozhodnutích vydaných v předmětné věci ohledně otázky účastenství v daném správním řízení a vznáší v zásadě shodné námitky jako v kasační stížnosti, především poukazující na dotčení vlastních práv a zájmů stěžovatelky jako jedné ze stran smlouvy o odběru odpadů, jimiž zdůvodňuje porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že hlavním argumentem všech ve věci rozhodujících orgánů pro nepřipuštění jejího účastenství v předmětném správním řízení byl poukaz na ust. §55 odst. 1 věta druhá zákona o odpadech, podle nějž "účastníkem řízení zahájeného oznámením podle tohoto odstavce je pouze oznamovatel". Stěžovatelka přitom v dané věci vystupuje jako příjemce odpadů a vlastník zařízení pro využití odpadu. Argumentaci Nejvyššího správního soudu týkající se přípustnosti omezení okruhu účastníků správního řízení pouze na oznamovatele dle názoru stěžovatelky v posuzovaném případě nelze akceptovat. Stěžovatelka je přesvědčena, že ust. §55 odst. 1 věta druhá zákona o odpadech je v rozporu s článkem 1, článkem 3 odst. 1, článkem 4 odst. 3 a 4 a článkem 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje jeho zrušení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je patrno z obsahu napadeného rozhodnutí, nebylo se stěžovatelkou, která je příjemcem odpadu, ve správním řízení zahájeném k oznámení shora jmenované společnosti o přeshraniční přepravě odpadů, jednáno jako s účastníkem řízení. Oba správní soudy svá, žalobě stěžovatelky nevyhovující rozhodnutí, zdůvodnily odkazem na ust. §55 odst. 1 zákona o odpadech, podle něhož účastníkem správního řízení zahájeného oznámením o přeshraniční přepravě odpadů je pouze oznamovatel (v daném případě shora jmenovaná německá společnost).
Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podrobně zdůvodněno a vyčerpávajícím způsobem reaguje na všechny námitky stěžovatelky obsažené v kasační stížnosti, které stěžovatelka nyní opakuje v ústavní stížnosti i v připojeném návrhu na zrušení zákonného ustanovení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelce, byť tato může být na věci ekonomicky zainteresována, nelze přiznat právo být účastníkem předmětného správního řízení o přeshraniční přepravě odpadů, ani aktivní legitimaci k podání správní žaloby proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Dále Nejvyšší správní soud připomenul i možnost využití ust. §34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního pro přiznání procesního postavení osoby zúčastněné na řízení vyvolaném správní žalobou oznamovatele.
S těmito právními závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a proto na odůvodnění tohoto rozhodnutí, řešícího otázku okruhu účastníků správního řízení z pohledu ust. §55 odst. 1 zákona o odpadech, zcela odkazuje a to včetně podrobné argumentace vztahující se k závěru o tom, že aplikované ust. §55 odst. 1 zákona o odpadech není v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Společně s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ust. §55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ust. §55 odst. 1 věta druhá, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu