ECLI:CZ:US:2009:3.US.1717.08.1
sp. zn. III. ÚS 1717/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1218/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 3. 2008 č. j. 6 To 101/2007-2775 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2007 č. j. 49 T 12/2000-2595, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její trestní věci, neboť jimi mělo být porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z podané ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 49 T 12/2000-2595 shledal stěžovatelku pod bodem 1) vinnou trestným činem zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustila tím, že jako zástupkyně společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol. s r. o. (dále jen "OSTRAMO") převzala od společnosti FERROSTEEL, a. s. na základě zálohové faktury platbu za odebraný kovový odpad ve výši 1 260 000 Kč, přičemž tuto částku nepředala do pokladny společnosti OSTRAMO, nýbrž si ji ponechala pro vlastní potřebu, což zastřela tím, že do účetnictví uvedené společnosti doložila fiktivní fakturu znějící na dodavatele LK Partner, spol. s r. o. na částku 1 323 000 Kč za práce, které nebyly provedeny, čímž poškozené společnosti OSTRAMO způsobila škodu ve výši 1 260 000 Kč. Dále byla stěžovatelka pod bodem 2) shledána vinnou trestným činem podvodu dle ustanovení §8 odst. 1 k ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterého se dopustila tak, že jako společnice a jednatelka společnosti OSTRAMO uzavřela bez vědomí společníka a druhého jednatele společnosti OSTRAMO smlouvu o převodu části podniku mezi prodávající společností OSTRAMO a kupující společností VOSMA, jejíž podstatou byl převod vlastnického práva k souboru věcí ve vlastnictví prodávající a k ochranné známce, a to za cenu 160 000 000 Kč, která však zaplacena nebyla ani být nemohla, neboť jednatel společnosti VOSMA takovými prostředky nedisponoval ani neměl možnost je reálně získat, což bylo stěžovatelce známo.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 3. 2008 č. j. 6 To 101/2007-2775 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a nově rozhodl tak, že stěžovatelku shledal vinnou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení §255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona ve stadiu pokusu, neboť skutek pod bodem 2) soud prvního stupně posoudil podle nesprávného ustanovení trestního zákona.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 5 Tdo 1218/2008 dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti hodnotí skutková zjištění obecných soudů jako výraz vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů, a proto dovozuje, že se jí nedostalo spravedlivého procesu. V případě trestného činu zpronevěry oponuje postupu odvolacího soudu "zřejmě" podle §259 odst. 3 trestního řádu, neboť měl za následek omezení jeho přezkumné činnosti; v odvolacím řízení navrhla provedení nových důkazů, na jejichž základě bylo možné učinit právní závěr, že "skutek není trestný činem". Ani druhý skutek podle stěžovatelky není trestný, neboť podmínkou zde je, aby majetek, s nímž je nakládáno, nebyl "zatížen jinou platnou dispozicí", jak tomu v daném případě bylo, jestliže druhý jednatel společnosti OSTRAMO již dříve ohledně předmětného majetku uzavřel kupní smlouvu se společností TRANSKOREKTA. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že neporušila žádnou povinnost, jelikož smluvená cena prodávaného majetku "několikrát převyšovala jeho hodnotu", a o nesolventnosti kupujícího neměla vědomost. Konečně namítá, že byla odsouzena za jednání, které ve své době bylo společensky, právně i politicky považováno za přijatelné, v čemž jí dal za pravdu vrchní soud v rámci ústního odůvodnění svého rozsudku, nikoli však v písemném vyhotovení. Bylo tak porušeno její právo na rovný přístup k soudu, jelikož orgány činné v trestním řízení vůči ní postupovaly odlišným způsobem než u osob jiných; stěžovatelka k tomu uvádí konkrétní příklad, týkající se rovněž firmy OSTRAMO.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do posouzení stěžovatelkou tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soud prvního i druhého stupně se adekvátně zabýval provedenými důkazy a detailně vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzením, jež o rozhodných skutkových okolnostech předkládala stažovatelka. V provedeném dokazování a následném hodnocení důkazů mají přijaté skutkové závěry věcné i logické zakotvení a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výtka, že odvolací soud neprovedl stěžovatelkou navržený důkaz (sdělením Magistrátu města Ostravy), není opodstatněná, jestliže soud svůj postup odůvodnil, a obhájce stěžovatelky od požadavku na provedení tohoto důkazu posléze upustil.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
K výhradě, že jednání pod bodem 2) rozsudku nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože převáděný majetek nebyl právně volný, se patří odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, jakož i Nejvyššího soudu, jež se stěžovatelčinou námitkou, která není ničím jiným než pokračující polemikou se závěry obecných soudů, výstižně již vypořádaly.
Úvaha stěžovatelky, že její jednání bylo dříve "společensky přijatelné", resp. že se jej dopustila v době, kdy tzv. "tunelování" bylo "součástí společenského klimatu", čímž měla být založena v její neprospěch "nerovnost", je neakceptovatelná zcela zjevně, a to i kdyby bylo lze připustit, že v jiném případě (který stěžovatelka popsala) orgány činné v trestním řízení nezasáhly. Pak nemá žádnou relevanci ani odkaz stěžovatelky na ústní odůvodnění rozsudku vrchního soudu, resp. jí tvrzenou část, která v písemném vyhotovení zachycena již nebyla.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu