ECLI:CZ:US:2009:3.US.1943.07.1
sp. zn. III. ÚS 1943/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Dženo, občanské sdružení, se sídlem Praha 1, Pštrossova 25, IČ: 65401361, zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. května 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2005 č. j. 13 Co 98/2005-69, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2004 č. j. 23 C 119/2002-48, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Zámek Štiřín, se sídlem Ringhofferova 711, 251 68 Kamenice, IČ: 62933906, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která údajně porušila jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně článek 36 odst. 1, článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článek 1 Ústavy ČR.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že Konferenčním centrem zámku Štiřín, státní příspěvkovou organizací, byla na stěžovatele podána žaloba pro zaplacení 750 537,- Kč s příslušenstvím, z titulu nezaplacené faktury za poskytnuté služby v ubytovacích, restauračních a konferenčních prostorách konferenčního centra pro akci Mezinárodní romské unie - 5. světového kongresu pořádaného stěžovatelem ve dnech 21. 7. - 2. 8. 2000.
Stěžovatel tvrdí, že neměl důvod výše uvedenou částku uhradit, protože nebyl objednatelem fakturovaných služeb, neboť objednatelem údajně byla Mezinárodní romská unie, přičemž záloha ve výši 100 000,- Kč nebyla rovněž uhrazena stěžovatelem, ale Nadací Rajka Djuriče. Podle tvrzení stěžovatele bylo Ministerstvem zahraničních věcí ČR přislíbeno "spolufinancování" výše označené akce minimálně do částky 500 000,- Kč. Proto stěžovatel v průběhu řízení navrhl k prokázání tohoto svého tvrzení vyslechnout tehdejší zástupce a další pracovníky Ministerstva zahraničních věcí, ale nebylo mu vyhověno.
Nestalo se tak přesto, že stěžovatel ve svém vyjádření k dotazu soudu vysvětlil, z jakého důvodu trvá na výslechu jím navržených svědků - dr. M. P. (tehdejšího náměstka ministra) a jeho poradce - JUDr. J. P. V řízení stěžovatel zpochybnil i platnost smlouvy, resp. dalších dohod uzavřených mezi účastníky, které považoval za neplatné z důvodu jejich údajného uzavření v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, které spatřoval ve výši požadované částky jdoucí zcela mimo finanční i jiné majetkové možnosti stěžovatele. V návaznosti na "strohost odůvodnění soudu prvního stupně" ohledně neprovedení stěžovatelem navržených důkazů poukazuje stěžovatel na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 142/03.
Odvolací soud v řízení před ním vedeném podle názoru stěžovatele nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v neprovedení navržených důkazů, čímž mělo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení (ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny).
Stěžovatel zdůrazňuje, že soudem prvního stupně namítaný princip hospodárnosti řízení nemůže převážit dodržení principu materiální pravdy, neboť by to znamenalo "popření smyslu existence justice".
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101 o odmítnutí dovolání stěžovatel vytýká, že "jeho pouhé konstatování" o nepřípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu nedostatku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu odporuje principu právního státu (ve smyslu článku 1 Ústavy ČR) a je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 594/02.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 119/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Příspěvková organizace Konferenční centrum Štiřín, s účinností od 1. 4. 2004 s názvem Zámek Štiřín (dále jen "žalobce") se žalobou po stěžovateli domáhala zaplacení částky 750 537,- Kč s příslušenstvím, později omezenou na Kč 730 537,- která byla stěžovateli fakturována fakturou č. 212 2000 ze dne 8. 8. 2000, splatnou 21. 8. 2000 za objednané ubytovací a s tím spojené služby, které stěžovateli poskytl a na základě jeho objednávky ze dne 26. 7. 2000, dohody o způsobu úhrady za poskytnuté služby ze dne 24. 7. 2000 a dohody o zvýšení rozsahu objednaných služeb ze dne 29. 7. 2000 na akci jím pořádanou ve dnech 21. 7. - 2. 8. 2000 v prostorách Konferenčního centra zámku Štiřín.
Ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2002 (č. l. 17-20) stěžovatel popřel, že by dne 26. 7. 2000 objednal fakturované služby a uvedl, že byl pouze spoluorganizátor celé akce a současně "adresou k doručování všech faktur týkající se uspořádání 5. World IRU Congres". Stěžovatel tvrdil, že faktury, týkající se této akce, měly být vystavovány na Nadaci Rajka Djuriče. K důkazu navrhl stěžovatel mimo jiné výslech jak výše jmenovaných pracovníků ministerstva, tak i dalších dvou pracovníků - Ing. K. H. a Ing. J. O. K žalované částce stěžovatel pouze namítal, že faktura neobsahuje slevu, obsahuje nesprávně započítané položky a ubytování není rozepsáno na konkrétní fyzické osoby, ale na zmíněnou nadaci.
K dotazu soudu (č. l. 24), aby upřesnil, k jakým žalobním tvrzením mají být vyslechnuti navrhovaní svědci, stěžovatel uvedl (č. l. 26), že využití zámku Štiřín ke konání některých částí konference mu bylo nabídnuto dr. M. P., přičemž za pronájem mělo být hrazeno "symbolické nájemné", bez uvedení konkrétní částky, což chápal jako "první konkrétní krok k naplňování konkrétní dohody". Stěžovatel tvrdil (č. l. 27), že "výslech navrhovaných osob má sloužit k prokázání toho, za jakých okolností došlo k jednání mezi Ministerstvem zahraničních věcí a stěžovatelem, resp. International Romani Union (IRU), zda bylo dohodnuto, že mají dostat užívání Štiřína za symbolický nájem nebo ne".
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 č. j. 23 C 119/2002-48 uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 730 537,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku II. rozsudku vyčíslené náklady řízení a řízení ohledně částky 20 000,- Kč zastavil (výrok III.).
Soud prvního stupně po zhodnocení především listinných důkazů provedených ve věci a po poučení účastníků podle ustanovení §119a o. s. ř. nepřipustil "v rámci hospodárnosti řízení" další důkazy navrhované stěžovatelem s odůvodněním, že "k prokázání skutkového stavu má dostatek důkazů".
Soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že to byl stěžovatel, kdo si u žalobce objednal služby v jeho prostorách pro již zmíněnou akci IRU. Služby byly žalobcem fakturovány a jejich úhrada byla žalobcem marně písemně upomínána.
K námitce stěžovatele ohledně fakturované částky za poskytnuté služby soud prvního stupně konstatoval, že na její výši se smluvní strany dohodly.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2005 č. j. 13 Co 98/2005-69 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.).
Odvolací soud o odvolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 3. 2005, a konstatoval, že soudem prvního stupně provedené dokazování bylo provedeno v rozsahu, který umožňuje úplným způsobem zjistit skutkový stav věci, přičemž odvolací soud považuje za správné i jím vyvozené právní závěry.
Především je podle názoru odvolacího soudu správné skutkové zjištění, že mezi účastníky řízení byla písemně uzavřena dohoda o způsobu financování akce a jejím vyúčtování stěžovateli; ten také písemně objednal u žalovaného ubytování pro účastníky akce. Následovala opět písemná dohoda o navýšení celkového účtu akce o vyjmenované položky, včetně jejich ceny a způsobu a termínu zaplacení. Všechna tato skutková zjištění zcela postačují pro závěr o uzavření smlouvy o ubytování a poskytnutí s tím souvisejících služeb účastníků akce (ve smyslu §754 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "OZ"), takže námitky stěžovatele vyvracející tento závěr shledal odvolací soud s ohledem na jejich obsah zcela neopodstatněnými.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR, který je usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101 jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud především poukázal na skutečnost, že dovolání v předmětné věci by bylo přípustné jen s vyvozením závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních; uplatnit lze tedy jen důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoli důvod uplatněný stěžovatelem [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť konkrétní vada řízení nemůže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit; konkrétní vada řízení totiž nemá podle názoru dovolacího soudu judikatorní přesah a nejde zde proto o rozpor s hmotným právem.
III.
Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatele směřujících proti rozsudkům soudů prvního stupně, soudu odvolacího i usnesení dovolacího soudu a po seznámení se s obsahem výše rekapitulovaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 119/2002 dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), a že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není ani soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení některého základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem, nýbrž zkoumá, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda ho lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Těžiště námitek stěžovatele směřuje do důkazního řízení, přičemž v této souvislosti soudu prvního stupně a soudu odvolacímu vytýká, že neprovedl navržené důkazy - výslechy jím označených pracovníků Ministerstva zahraničních věcí, což mělo mít za následek nejen porušení práva na spravedlivý proces (článek 36 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy), ale i porušení rovnosti účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny).
Ohledně namítaného porušení článku 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává a který v sobě zahrnuje dodržení zásad spravedlivého procesu jako nedílné součásti práva na soudní ochranu, při respektování principu "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy principu umožňujícímu každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003 in ASPI), a principu kontradiktornosti řízení, tedy práva účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybnit je, Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci tyto principy nebyly porušeny. Stěžovateli byl nepochybně umožněn přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudy řádně hájil, a to s pomocí zvoleného advokáta. Ve vztahu k záruce spravedlivého procesu zakotvené v Úmluvě i Listině Ústavní soud připomíná, že není zásadně povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou těch případů, kdy dospěje k závěru, že takový nesoulad, dosahující úrovně excesu, porušil některá z ústavně garantovaných práv nebo svobod.
Tomuto závěru odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, která se staví negativně k případnému "přehodnocování" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jejich nahrazení hodnocením vlastním (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení, nazírané jako celek, včetně důkazního řízení, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze v projednávané věci vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by případný zásah Ústavního soudu odůvodňovalo.
Ústavní soud otázkám řádného dokazování ve svých rozhodnutích věnuje vždy značnou pozornost, neboť si je vědom skutečnosti, že právo navrhovat důkazy v průběhu soudního řízení k prokázání svých tvrzení je jedním ze základních procesních instrumentů realizace procesních práv účastníka řízení. To však neznamená, že všechny takové důkazní návrhy musí soud akceptovat. Obecný soud může odmítnout provedení irelevantních důkazů, protože by tím mohlo dojít k obstrukčnímu jednání účastníků, resp. byly neúměrně zvyšovány náklady probíhajícího řízení. Vzhledem k tomu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, bylo povinností stěžovatele v souvislosti s jeho důkazními návrhy na výslech pracovníků výše uvedeného ministerstva soudu ozřejmit, jak navrhovaní svědci souvisejí s projednávanou věcí a do jaké míry mohou vyvrátit, resp. zpochybnit důvodnost žalobního návrhu za situace, kdy byla listinnými důkazy prokazována existence smluvního vztahu obou účastníků řízení. V této souvislosti stěžovatel výslovně uvedl, že "výslech navržených osob má sloužit k prokázání toho, za jakých okolností došlo k jednání mezi Ministerstvem zahraničních věcí a stěžovatelem, resp. Mezinárodní romskou unií, .... a zda je pravda, že měl dostat užívání Štiřína za symbolický nájem" (č. l. 27). Stěžovatel v řízení neprokázal, že by existovala nějaká závazná dohoda mezi ním a Ministerstvem zahraničních věcí o poskytnutí finanční podpory pořádané akce, či dokonce o spolufinancování akce do částky 500 000,- Kč, jak tvrdil stěžovatel (č. l. 19), resp. o poskytnutí pronájmu za symbolické nájemné (č. l. 26).
Soudu prvního stupně a posléze soudu odvolacímu nelze vytýkat, že těmto ve věci irelevantním důkazním návrhům, které ani podle vyjádření stěžovatele neměly, a ani nemohly prokázat, že by stát (prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí) převzal část dluhu za stěžovatele (§§531- 532 OZ), resp. že by k závazku přistoupil (§§533-534 OZ), nevyhověly. Ostatně důvod odmítnutí důkazních návrhů podrobně vysvětlil v odůvodnění rozsudku odvolací soud (str. 5).
Podle zjištění Ústavního soudu nelze přisvědčit námitkám stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Nebyl shledán ani rozpor se závěry Ústavního soudu uvedenými v jeho nálezu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 142/03.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2007 č. j. 33 Odo 1458/2005-101 o odmítnutí dovolání. Dovolací soud v něm totiž přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nezvažoval a ani zvažovat nemohl, neboť mu k tomu stěžovatel svým nesprávným procesním postupem neposkytl příležitost; ani jeden z jím uplatněných dovolacích důvodů přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž nezaložil.
Za této situace se Ústavní soud neztotožnil s názorem stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu