ECLI:CZ:US:2009:3.US.2097.08.1
sp. zn. III. ÚS 2097/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Michalem Špalkem, advokátem v Praze 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 2008 č. j. 25 Cdo 5112/2007-70, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 2008 č. j. 25 Cdo 5112/2007-70. Tvrdil (obecně), že jím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
V této souvislosti navrhl též zrušit ustanovení §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny. Uvedl, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nekonkretizuje pojem "nesprávný úřední postup", a proto má veliký význam judikatura, především však přezkum (interpretace) Nejvyšším soudem. Uvedl také, že považuje výši peněžité hodnoty stanovené v §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu pro přípustnost dovolání za nepřiměřeně vysokou (i ve srovnání s limitem daným pro odvolání). Poukázal rovněž na nevhodnost absolutní výluky přezkumu věcí (citoval část nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předložených kopií rozhodnutí ve věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu, kterou se domáhal proti České republice náhrady škody za nesprávný úřední postup. Žaloba byla prvostupňovým soudem zamítnuta. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele potvrzen odvolacím soudem, jenž se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že v dané věci není splněna podmínka existence nesprávného úředního postupu. V odvolacím rozsudku byl stěžovatel řádně poučen, že dovolání v dané věci není přípustné. Stěžovatel (však) podal dovolání, a to bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2008 č. j. 25 Cdo 5112/2007-70 odmítnuto jako nepřípustné s odkazem na §237 dost. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Ústavní soud neshledal, že by v důsledku usnesení Nejvyššího soudu bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a tím i do jeho práva na náhradu škody. Stěžovatelova žaloba byla projednána prvostupňovým i odvolacím soudem, které se věcí řádně zabývaly a ve svých rozhodnutích se dostatečně a srozumitelně vypořádaly i s otázkou naplnění podmínek pro náhradu škody, včetně otázky, zda stěžovatelem zpochybňovaný postup správního orgánu je tzv. nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod přitom nezaručují právo na přezkum ve třech stupních soudnictví, zde tedy právo na přezkum také Nejvyšším soudem. Ústavní soud rovněž neshledal, že by se Nejvyšší soud dopustil denegatio iustitiae nesprávnou (protiústavní) interpretací a aplikací §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené shledal Ústavní soud zjevný důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu (nebo jeho části) má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tento návrh tedy "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy rovněž návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu odmítl.
Argumentace stěžovatele proti §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu není opodstatněná a nenasvědčuje, že by toto ustanovení bylo v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel především poukázal na potřebu právního výkladu Nejvyšším soudem ve věcech souvisejících s náhradou škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Omezení přípustnosti dovolání peněžitou částkou dle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu platí obecně, tedy nejen pro věci týkající se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Rovněž v rámci daného ustanovení, pokud se jakákoliv věc týká vyšší peněžité částky (než tam stanovené), dovolání není tímto ustanovením vyloučeno. Z toho vyplývá, že nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že by právní otázky související s náhradou škody dle zákona č. 82/1998 Sb. byly obecně vyloučeny z přezkumu Nejvyššího soudu. Jedná se o situaci zcela jinou než v případě ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (viz stěžovatelem namítaný nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07), kde je dána výluka předmětem a je tak vyloučena korekce právních názorů Nejvyšším soudem zcela. Ze stěžovatelovy argumentace navíc plyne zavádějící názor, že jediný podstatný právní výklad je ten provedený Nejvyšším soudem; je však úkolem všech soudů obecného soudnictví provádět interpretaci a aplikaci právních předpisů, a to v souladu s právy zaručenými ústavním pořádkem.
Pokud jde o stěžovatelův obecný nesouhlas s výší peněžitého (dolního) limitu pro přípustnost dovolání, Ústavní soud konstatuje, že právo na přístup k soudu není (již pojmově) absolutní; práv je možno se u soudu domáhat za stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Jak již Ústavní soud výše uvedl ve vztahu k třístupňové soudní soustavě, není z ústavněprávního hlediska soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jednostupňové či v případě stěžovatele dvoustupňové soudnictví, zejména ve věcech objektivně bagatelního významu (zvlášť pokud je dáno rozumné a přiměřené peněžité omezení zohledňující svou výší i stupeň soudní soustavy), tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu, tím více pak z přezkumu soudu dovolacího, není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Zákonný postup dle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu tedy v dané věci nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku i za porušení práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu