infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.10.2009, sp. zn. III. ÚS 2181/09 [ usnesení / KŮRKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:3.US.2181.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:3.US.2181.09.1
sp. zn. III. ÚS 2181/09 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 27 Co 9/2009-261, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 4. 2006, č. j. 9 C 954/2002-179, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Z vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Kolíně (po předchozím zrušovacím usnesení Krajského soudu v Praze) v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o žalobě žalobců M. V. a P. K. proti Zemědělskému družstvu Podlipan, se sídlem ve Viticích (dále jen žalovanému) o zaplacení 1 283 696 Kč, tak, že 1/ uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 178 962 Kč (výrok I); 2/ v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení dalších 462 886 Kč, žalobu zamítl (výrok II). Podle soudu žalobci sice svůj restituční nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář u žalovaného uplatnili řádně a včas, avšak to samo o sobě nepostačí, aby se stali oprávněnými osobami ve smyslu §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformačního zákona"). K přeměně restitučního nároku na nárok transformační bylo třeba uzavřít dohodu o způsobu náhrady, jímž restituční nárok bude vypořádán právě poskytnutím podílu na jmění povinného. Taková dohoda uzavřena nebyla a opak nelze dovozovat ani z listin, jež žalobci předložili k důkazu, včetně dohody o vydání zemědělského majetku z 13. 3. 1992 (čl. VI.) a vyčíslení nároků na náhradu za živý a mrtvý inventář v transformačním projektu žalovaného. Žalobci tedy nejsou oprávněnými osobami podle §14 písm. c) transformačního zákona k části uplatněného transformačního podílu dovozeného z nároku na živý a mrtvý inventář (ve výši 462 886 Kč pro každého) a samotný jejich restituční nárok je v této výši promlčen, přičemž žalovaný se proti promlčení dovolal. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 12. 2006, č. j. 27 Co 670/2006-199, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že žalobě i v této části vyhověl. Oproti soudu prvního stupně dospěl ku skutkovému závěru, že k uzavření dohody o vypořádání restitučního nároku podílem na jmění povinného mezi žalobci a žalovaným došlo. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 26 Cdo 2896/2007-226, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že zjištění, že "dohodu o vyřízení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář podílem na jmění žalovaného ... museli účastníci uzavřít", nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud sám neprovedl další (jiné) důkazy, z nichž by uzavření takové dohody vyplývalo a současně opomenul skutkové zjištění soudu prvního stupně učiněné z výpovědi žalobce P. K., podle kterého žalobci s žalovaným o způsobu náhrady nejednali. Krajský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 27 Co 9/2009-291, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci P. K. (dále též "stěžovateli") potvrdil. Po doplnění dokazování výslechem stěžovatele a předsedy družstva Ing. J. dospěl k závěru, že "pokud z důkazů, ze kterých vycházel ... ve svém předchozím rozhodnutí, skutkový závěr o uzavření ústní dohody ... o vyřízení nároku ...podílem na jmění žalovaného nevyplývá, tak důkazy, kterými ... doplnil dokazování, na tom nic nezměnily", přičemž ani upřesněná výpověď stěžovatele o ústní dohodě mezi ním a Ing. J., již však Ing. J. při jednání popřel, nemá "potřebnou důkazní sílu, která by byla schopna zvrátit závěr o tom, že dohoda nebyla uzavřena". Žaloba pak nemůže být úspěšná, neboť stěžovatele nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §14 písm. c) transformačního zákona. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutkové závěry, k nimž obecné soudy v řízení dospěly, nemají oporu v provedeném dokazování, soudy nehodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a ve vzájemných souvislostech, a z obsahu předložených listin nevyvodily adekvátní skutkové závěry. Odvolacímu soudu pak vytýká, že formálně nesprávně provedený výslech Ing. J. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1397/2006) "nadřadil" při hodnocení důkazů nad jeho účastnickou výpověď, ačkoliv obě tyto výpovědi "mají stejnou váhu" a výpověď Ing. J. "je mnohem více zatížena nepřesnostmi a nedostatkem paměti". Oproti závěrům soudů proto setrvává v názoru, že z provedených důkazů (zejm. dohody o vydání zemědělského majetku, dopisu žalovaného z 23. 5. 1994 a 8. 2. 1995, listiny ze dne 3. 5. 1995, smlouvy o postoupení pohledávek z 13. 12. 1996), jakož i z výpovědi stěžovatele při jednání 8. 2. 2005, je zjevné, že s žalovaným o vyřízení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář podílem na jmění žalovaného jednal a dohody dosáhl; obsah této dohody podle jeho názoru vyplývá z písemností, které žalovaný sám zpracovával. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Ohledně (v dané věci rozhodné) roviny skutkové platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, U 22/38 SbNU 579). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stížnost jako zjevně neopodstatněná. Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil skutkové námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování vypořádaly nejen podrobně, nýbrž i způsobem, který má adekvátní racionální základnu; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" (což jediné zde může být relevantní) samozřejmě nečiní. Nelze - z pohledu námitky nesprávnosti skutkových zjištění - nepoukázat na to, že v dané věci bylo rozhodováno vícekrát na různých instančních úrovních, a naposledy po kasačním nálezu Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 26 Cdo 2896/2007-226, jímž byl dosavadní proces dokazování (ve smyslu námitek žalovaného) usměrněn závěrem, že dosavadní výsledky dokazování pro závěr o existenci rozhodné dohody účastníků ve smyslu transformačního zákona dosud nepostačují. Jestliže v dalším řízení nově provedené důkazy (výpověď stěžovatele a Ing. J.) odvolací soud zhodnotil tak, že nepřinesly rozhodný poznatek, jenž by byl způsobilý dřívější skutkový závěr zvrátit, nelze mu - dokonce ani z hlediska podústavního - ničeho vytknout. "Přehodnocení" tohoto závěru pak Ústavnímu soudu nepřísluší. Jinak řečeno, obsah rozhodnutí neskýtá dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při provádění důkazů, jakož i jejich hodnocení; skutkové závěry, k nimž dospěly, mají v provedených důkazech věcné zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, jakými úvahami se řídily a na jakém základě dospěly ke konečným závěrům právním. K namítanému postupu odvolacího soudu, že vyslechl Ing. J. (jenž byl v rozhodné době místopředsedou žalovaného) jako svědka a nikoliv jako účastníka řízení ve smyslu ustanovení §131 o. s. ř., se především poznamenává, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost (vada, nesprávnost) soudního procesu; konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06). Ačkoli odvolací soud zde pochybil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2678/2000, či sp. zn. 21 Cdo 1397/2006), správnost rozhodnutí tato vada ovlivnit nemohla, neboť Ing. J. učinil svoji výpověď v režimu přísnějším, než kterého stěžovatel dovolává, a stěžovateli nepříznivý závěr byl dovozen i z hodnocení výpovědi jeho samotného. O existenci ústavněprávně relevantní vady tedy nejde ani zde. Na tomto základě je tudíž namístě konstatovat, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou. Tomu odpovídá závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. října 2009 Jan Musil předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:3.US.2181.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 2181/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 10. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 8. 2009
Datum zpřístupnění 9. 11. 2009
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodaj Kůrka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 42/1992 Sb., §14 písm.c
  • 99/1963 Sb., §131
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík restituční nárok
družstvo/transformace
osoba/oprávněná
dokazování
svědek/výpověď
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2181-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 63952
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-03